Cikáni jdou do nebe

Romantizujúci prístup k zobrazeniu rómskej menšiny na prelome predminulého a minulého storočia moldavského režiséra Emila Loteanua mi pripomenul prístup nemeckých filmárov k tématike indiánov v eurowesternoch. Všetko o živote etnika sa dozvedáme cez dosť výrazný režisérsky filter, čiže vieme si urobiť obrázok o ich útrapách, avšak to sme sa dozvedeli aj v príbehoch o Winnetuovi o apačoch. Ak máte takýto prístup radi, ak dávate prednosť estetike filmu pred realitou, tak môžete byť nadšení. Dejovo nevýrazné, tu ide viac o zobrazenie rómskej duše, ktorú viac zaujíma (podľa tvorcov) žitie pre okamžik v podobe spevu a tanca, ako strach o živobytie a budúcnosť. Realita bola asi odlišná, ale ako pocta rómskej kultúre je film uspokojivý. (13.04.2014)

Vášnivá milostná romance na základě literárních předloh velikána ruské i světové literatury Maxima Gorkého-Peškova byla moldavským režisérem - film není ani ruský, ani ukrajinský, ani rumunský, ale opravdu identitně moldavský - Loteanu přenesena do reality moldavské skutečnosti, tj. zčásti do maďarské pusty, zčásti do Haliče a Bukoviny, zhruba na severovýchod někdejšího habsburskolotrinského mocnářství. Přiblížení zběsilého cikánského světa (evokuje mi Kusturicovu ČERNOU KOČKU, BÍLÉHO KOCOURA) v jeho romantickém, takřka puškinském nebo lermontovském vnímání je úžasné, navíc podpořené invenční kamerou. Děj se odbývá prostřednictvím posunů v popěvcích, jízdách kočovných vozů, méně už v dialozích nebo tempech, na která jsme zvyklí z našeho světa. Odehrává se v časově cyklickém světě dětinně vnímané skutečnosti, v myšlení, založeném na představě, že když vidím, stačí si vzít. Vždyť když by to mělo být na opak, zachoval bych se přece stejně a rozdělil se s druhým o vše, co mám. Divoká, pudová touha po samostatnosti tak trochu pro samostatnost samu také stojí u tragického konce obou milenců. Zděšení, které prochvívá táborem po jejich násilné smrti, přeskakuje opět do výchozí dětinné polohy; palič, přichycený při činu, je upřímně zdrcen jeho následky. Film obsahuje prakticky všechny současné prvky cikánského sebevyloučení z moderní společnosti a dokládá značnou bezmoc prakticky každé většinové společnosti při pokusech o její pozitivní řešení. Dobrodružné se v tomto světle mění v hyperromantické a zřejmě i klasické. A nadmíru inspirující. (10.07.2008)

Nádhera,nádhera, baladická hudební nádhera. Rómští lidé, kteří nade vše milovali svobodu a nezávislost. Krádež koní považovali za samozřejmou součást svého života, nikoliv za zločin. Nádherný film. Viděla jsem jej v r.1976 v kině, nyní jsem měla možnost koupit si ho na DVD. Nic neztratil na své kráse a melodičnosti. (05.11.2007)

V onom romantizujícím vykreslováním cikánského života ve filmu Cikáni jdou do nebe vidím jistou paralelu s dobrodružnými filmy z Divokého západu. Stejně jako indiáni ve westernech (potažmo easternech) i Romové v tomto příběhu stojí na kraji společnosti, avšak v jejich způsobu života je cosi vznešeného, ať už se jedná o jejich vztah ke koním, ke svobodě, či k sobě samotným. Na filmu mě nejvíce upoutaly výrazně estetizované záběry, které mnohdy hraničily s kýčem, hudební výstupy a kostýmy. Zároveň však některé scény oplývají poměrně chaotickým střihem, který mi stěžoval orientaci v prostoru a samotný závěr mi přišel vyloženě hloupý ve své urputné snaze o stvoření velké tragédie. (09.01.2011)

Co drží celý film nad vodou je hudba a nezadržitelný cikánský temperament, který i díky formě použitých filmových prostředků sálá z plátna téměř neustále. Atmosféra, (vesměs) bezstarostná, ale není dostatečně silná na to, aby vyrovnala chabou narativní liniii. Ve filmu se opravdu nic moc neděje a před námi se odvíjí pouze leporelo krásných obrazů, plných barev. Což sice není málo, ale očekávala bych, že budu každou minutu toužit po cinkání mincových šperků, šustění šátků, kočování pod širou oblohou a po tom "nejsladším vínu - svobodě". Mimochodem, za spoilerovou anotaci by někdo zasloužil po tlamě (díky bohu, že jsem si ji přečetla až po zhlédnutí!). Náhlý závěr, korespondující s lehkomyslným životem hlavních hrdinů (a s metaforou cválajících koní skoro úplně na konci), je totiž to, co mě donutilo na poslední chvíli zvýšit hodnocení. (03.01.2011)