Cikáni jdou do nebe

Film Cikáni jdou do nebe je příběhem Zobara – největšího zloděje koní a jeho uhrančivé lásky Rady. Na první pohled film uchvátí svojí nádhernou barevností - záběry na krajinu, které ještě podtrhuje širokoúhlý formát, a chytlavými cikánskými melodiemi. Ale je to především film o svobodě a nespoutanosti, která je krásná, opojná i nebezpečná. Zobara sice nezastaví žádná kulka, ale právě touha po svobodě a nepoddajnosti se mu nakonec stane osudnou. Po shlédnutí snímku začnou vyvstávat také myšlenky o stereotypnosti v zobrazení života cikánů. I když zároveň chápu, že nemá jít o realistické zobrazování, ale spíše o lyriku a poetiku. (15.12.2015)

Co drží celý film nad vodou je hudba a nezadržitelný cikánský temperament, který i díky formě použitých filmových prostředků sálá z plátna téměř neustále. Atmosféra, (vesměs) bezstarostná, ale není dostatečně silná na to, aby vyrovnala chabou narativní liniii. Ve filmu se opravdu nic moc neděje a před námi se odvíjí pouze leporelo krásných obrazů, plných barev. Což sice není málo, ale očekávala bych, že budu každou minutu toužit po cinkání mincových šperků, šustění šátků, kočování pod širou oblohou a po tom "nejsladším vínu - svobodě". Mimochodem, za spoilerovou anotaci by někdo zasloužil po tlamě (díky bohu, že jsem si ji přečetla až po zhlédnutí!). Náhlý závěr, korespondující s lehkomyslným životem hlavních hrdinů (a s metaforou cválajících koní skoro úplně na konci), je totiž to, co mě donutilo na poslední chvíli zvýšit hodnocení. (03.01.2011)

(SSSR) Ke klasice, jakou CIKÁNI JDOU DO NEBE v režii Emila Loteanu (dle povídek Maxima Gorkého) bezpochyby jsou, lze přistupovat několika různými způsoby, ale ani jeden z nich není zcela uspokojivý. Z hlediska zařazení do proudu lyrického filmu, na jehož pomyslném vrcholu by byla díla Sergeje Paradžanova, by se na jednu stranu mohlo ocenit zpřístupnění náročnější poetiky širší divácké obci, na druhou stranu to vede ke zjednodušení symboliky až na banální úroveň a inklinaci ke kýči, kdy se ale mnohé záběry dají odůvodnit jako neodmyslitelně spjaté s určitým folklórem. V případě přihlédnutí k dobovému kontextu je nezbytné se pochvalně vyjádřit k tomu, že vzniklo dílo, které pojednává o svobodě, ale ústřední téma je podáno tak, že se ztrácí v nánosu čirého estéctví, kdy lze mít potěchu pouze z povrchových znaků. Nejproblematičtější je pak přístup daný tím, kdo jak smýšlí o etniku a jak je schopný při hodnocení přihlédnout či naopak odhlédnout od svých předsudků či (světo)názoru. Film bez jakýchkoliv pochyb na romské etnikum nahlíží značně romantizujícím způsobem, což může u méně tolerantních jedinců vést k odmítnutí (reprezentace přece neodpovídá žité i mediální zkušenosti posledních let), zatímco ti tolerantní si spíš potvrdí převažující názor-klišé o cigánské duši, temperamentu a muzičnosti, aniž by byli schopni reflektovat to, že jde o jinou formu rasismu (reprezentace přece odpovídá černobílému vidění, které je lakováno na růžovo). Pokud bych měl možnost volby, raději si samostatně poslechnu na nějakém nosiči vpravdě kultovní hudbu Yevgenie Dogy, než abych znovu sledoval prostoduché, přepjatě dramatické vyprávění, které nemá daleko ke kýči. (23.01.2011)

Isto je toto o cigáňoch? Aká verzia cigáňov je toto? Tí herci sú správaním ako bežní belosi a sú ním mimoriadne divní. O muzikál sa podľa mňa nejedná ani náhodou. Romantický film to možno čiastočne je, ale ten koniec bol príšerný, čo to malo znamenať? To bol čistý trapas. Film je nezábavný a o cigáňoch toho veľa nehovorí. (01.10.2012)

Asi soukromý divácký zážitek roku (nebo prostě za hodně dlouhou dobu dozadu), ten film mě zcela okouzlil a bezmezně nadchnul. A to především díky krásné kameře (některé zpomalené záběry jsou dechberoucí!), nadpozemsky překrásné hudbě J. Dogy (soundtracku se pořád ne a ne naposlouchat, přičemž nejvíc se mi líbí píseň Яблоко - vůbec celá ta scéna je naprosto úžasná, pustil jsem si ji za sebou snad stokrát a pořád nepřestával žasnout tím, jak postava Rady na místě zastaví běžící koně pouhým pohledem - kdo neviděl, dokáže si jen těžko představit) a jedinečnému obsazení - herecký zjev Světlany Tomy mě zasáhnul jako blesk z čistého nebe - ve své životní roli je naprosto okouzlující a jedinečná a okamžitě jsem si ji zařadil na pomyslný soukromý seznam památných diváckých zážitků, které vás omráčí a které už budete pořád vidět před očima. Ta její ústa plná sněhobílých zubů, ty nekonečné vlasy černé tak, až to přechází v modř, ty její tmavé oči, ve kterých se navždy ztratíte a kterým propadnete celou duší - jaká úchvatná žena, jaké velkolepé ztvárnění archetypu krásné cikánky! Kamera, výprava, kostýmy, obsazení, hudba - to vše vytváří dokonale celistvý filmový tvar, který je ve svém lyricko-melancholickém posmutnělém vyznění plný velkých emocí a nezapomenutelných momentů. Emil Loteanu dozajista nechal vzniknout filmu, který se dnes jeví jako nadčasový skvost nezávislý na době svého vzniku a který vůbec neztratil nic ze svých kvalit - už jenom ta úchvatná hudba tomu filmu prostě navždy zajistila nesmrtelnost. Na filmu zamrzí snad jen nepodařené postsynchrony, kterých si nejde nevšimnout, a pak to, že veškeré obsazení bylo "necikánské", což trochu podkopává autenticitu (s níž je to však v tomto filmu vůbec takové komplikovanější, protože ten film je mnohem spíše idealizovaným než realistickým pohledem na cikány - ti zde navíc představují spíše zástupný symbol než konkrétní etnikum); někomu zřejmě nemusí i sednout i skutečnost, že děj celého filmu je prostinký a k tomu završený překvapivým závěrem, který tak docela neladí se zbytkem filmu (považuji btw. za hrozné, že v anotaci filmu se zde zcela bezostyšně spoileruje o sto šest - srdečně každému přeji, aby měl možnost film zhlédnout, aniž by předem věděl, jak dopadne). Nádherný film, u něhož mi několikrát spontánně vyhrkly slzy štěstí. (16.11.2015)