Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Dokumentární
  • Animovaný

Recenze (2 151)

plakát

Seaspiracy: Pravá tvář udržitelného rybolovu (2021) 

Spolu s dokumentem Temná stránka lodní dopravy mi to přišlo jako nejdepresivnější věc za hodně dlouho, co jsem viděl - ta nálož zde prezentovaných informací je prostě zničující, byť uznávám, že informovaný divák se zde možná příliš nových věcí nedozví. Většinovému netflixovému publiku by to ale oči trochu otevřít mohlo, i když příliš nevěřím, že by tento film reálně něco dokázal změnit, a v podstatě jen umocnil mou skepsi k tomuto světu jako takovému (a utvrdil můj dojem, že člověk je nejodpornější tvor na této planetě a evoluční omyl). Kritika stran údajné tendenčnosti nebo jednostrannosti dokumentu mi přijde zcela irelevantní a směšná, protože rozporovat základní fakta nelze, a kdo má oči, ten vidí.

plakát

Poslední aristokratka (2019) 

Nechápu, kde Boček přišel na to, že by měl vedle kastelánování taky psát knihy, ta jeho předloha bude všeho naprostá sračka, soudě dle její filmové adaptace i toho, že tu látku dál roztahuje do dalších knih. Vlastně i nechápu, proč v roce 2012 někdo napsal knihu na téma tak bytostně spjaté s ranými 90. lety, dle vysokých prodejů celé té série se ale zdá, že české čtenářstvo, odjakživa milující humoristickou literaturu, se podobnými úvahami nijak nezatěžuje, hlavně když je u čeho se odreagovat. Osobně mi v tom filmu nepřišlo vtipné v podstatě nic, ty postavy jsou zcela stupidní, skoro mě to uspalo, jak jsem se u toho nudil, hraje v tom příšerná hudba, obsazeno je to samými notoricky okoukanými hereckými tvářemi, a celkově mám prostě problém s filmem, kde rodilé Američany hrají čeští herci mluvící dokonalou češtinou, protože prostě tenhle nepodstatný detail jaksi ignorovat nemůžu, a od filmů čekám trochu víc, než že jejich jedinou ambicí bude snaha pobavit (nadto humorem, jehož zábavnost v tomto případě považuji za velmi diskutabilní). U Vejdělka mě nijak nepřekvapuje, že se této pokleslé látky chopil, a osobně jsem se u Poslední aristokratky jen utvrdil v tom, že jeho další filmy lze s ledovým klidem ignorovat.

plakát

Mauzoleum (1983) 

Jako největší slabina mi zde přišlo to, jak debilně - a nezáživně - je to celé odvyprávěno, v podstatě celou dobu mě to příšerně nudilo a bylo mi fuk, jak se to bude dál vyvíjet. Ten stupidní - a prostinký - příběh je navíc tak roztahaný, že na tom prostoru téměř 100 minut o to víc vynikne jeho zoufale nedramatická stavba. Je to asi škoda, protože v některých momentech je to docela zábavné (v podstatě všechny vraždy). má to výborné triky a masky (na to, kolik to celé stálo), a Bobbie Bresee má skvělé tělo, na které se dobře kouká, ale to všechno mi pořád přijde jako strašně málo, aby to vydalo na tu správně pokleslou zábavu, které milosrdně leccos - typu příšerné herecké výkony - odpustíte. Btw. dostal jsem u toho chuť vidět znovu Carpenterovu klasiku Prince of Darkness, která tuhle blbost strčí do kapsy.

plakát

Marnie (1964) 

Možná, že Hitchcock natočil i lepší věci, ale osobně se mi to líbilo (navzdory mé averzi k filmům, jejichž název se nezmohl na nic lepšího, než použít jméno titulní postavy). Byť mě překvapilo, že Tippi Hedren mě zde moc nebrala - a to jsem jí byl v o rok starších Ptácích zcela okouzlen - možná je to proto, že ji zde po mém soudu - navzdory malému hereckému prostoru její postavy - zastínila Diane Baker, která je zde zcela úchvatná (mimochodem obě herečky jsou dosud naživu, což mě svým způsobem fascinuje). Během sledování jsem si mnohokrát uvědomil, jak skvěle je ten film odvyprávěný - v podstatě v každém momentu chce člověk vědět, co se bude dít dál - ta práce s pozorností diváka je zde podle mě prostě výborná, ačkoli ten film paradoxně podle mě vlastně moc napínavý není, a celkem bezproblémově lze předem odtušit, jak to celé dopadne. Každopádně i po těch letech to podle mě stále stojí za vidění, podobně jako je zajímavé si přečíst ve slavné knize rozhovorů Hitchcocka s Truffautem, co si o Marnii myslel sám Hitchcock, který za ústřední téma toho filmu označil fetišistickou lásku Marka ke zlodějce.

plakát

Láska ve dvaceti letech (1962) 

Slabé. Opět jsem si potvrdil mou averzi k povídkovým filmům, nechápu jaký to má smysl, nalepit několik krátkých filmů od různých tvůrců dohromady a uměle to spojit jakoby společným námětem/motivem (takovou spojitost lze při dobré vůli najít v podstatě mezi libovolnými 2 filmy). Nebavilo mě to, přišlo mi to únavně dlouhé, a vlastně jsem moc nechápal, proč to chtít ještě dnes vidět. A taky mi na tom asi vadil i ten "šedesátkově" deziluzivní pohled na lásku - romanticky založený člověk musí u takového filmu zaplakat, podobně jako třeba při četbě Kunderových Směšných lásek. Chápu, že proti tomu stojí nezměrná masa brakové romantické produkce, která pro změnu lásku kýčovitě adoruje a staví na piedestal, ale v tomto povídkovém slepenci je prostě prezentována způsobem, který je mi protivný, a nadto je děj těch krátkých filmů vlastně strašně banální, když se nad tím člověk zamyslí - snad s výjimkou toho japonského, který mi ale pro změnu přišel asi nejnudnější. Film jsem bohužel viděl v italském dabingu se slovenskými titulky - kdyby byla možnost vidět to v původním znění, možná by to na mě zapůsobilo víc, ale stejně si myslím, že povídkové filmy prostě jsou slepou uličkou.

plakát

Králové videa (2020) 

Toto mě minulo podobným způsobem, jako třeba před časem dokument Fenomén VHS. Marná sláva, ale tu éru jsem nezažil, dnešníma očima mi přijde dost příšerná, a celkově je pro mě těžko hledat si cestu k něčemu, co je zde podáno pro mě tak nezáživnou formou, že jsem u toho skoro usnul. V pár momentech jsem se pobaveně uchechtnul, ale to nadšení pro VHS a rychlodabing se na mě stejně nepřeneslo - dost možná kvůli tomu, že dabing prostě odjakživa z hloubi duše nesnáším.

plakát

Chlast (2020) 

Někdo by už měl nahlas říct, jak jsou tyhle filmy nudné - tím, jak se vlamují do dávno otevřených dveří - pokud jde o mě, alkoholismus mi přijde - spolu s historickými filmy z časů WWII a filmy o zlých komunistech - jako nejnudnější námět na světě - existuje už tolik filmů, které hlásají stokrát omletou poučku o škodlivosti notorického pití, až mě to prostě už nezajímá, všechny jsou příšerně stejné a nepřicházejí s ničím novým. (Vlastně už začínám být alergický i na ten label "skandinávské kinematografie", který je u nás vydáván automaticky za známku kvality). Navíc se ani nepočítám k fanouškům Vinterbergových filmů nebo Mikkelsenova herectví, obojí mi je v podstatě zcela ukradené, a tak se o mě tento film mohl nanejvýš tak lehce otřít. Čekal jsem - když už ne nějaký závan filmařské invence (za kterou fakt nepovažuji prostřihy na naskakující hodnotu promile hlavních postav) - tak aspoň nějaký brutálně depresivní závěr, který my mnou otřásl a nechal mě něco prožít - nedostal jsem z toho filmu ale v podstatě nic víc, než chuť si taky pořádně přihnout. Podle mě je to jeden z nejpřeceňovanějších filmů poslední doby, který jsem ani původně vidět nechtěl, ale okolnosti nakonec rozhodly jinak, a za sebe nemám problém napsat, že kdybych to neviděl, o nic bych nepřišel.

plakát

Láska na polštáři (1962) 

Komentář může obsahovat náznaky spoileru. Vadimovy filmy mě nikdy moc nebraly - už kdysi jsem o něm prohlásil, že jeho osobní život daleko zastínil ten pracovní - a v podstatě jediný důvod, proč chtít vidět zrovna tento, se jmenuje Brigitte Bardot, protože ona je zde zcela úchvatná a oslňující, a přijde mi vlastně trochu zvláštní, že její krása není ve filmu nijak tematizována a žádná z postav se o ní nijak nezmiňuje, jako by to vlastně bylo něco zcela samozřejmého, že se tak atraktivní žena, která musí být neustále obletována hejnem nápadníků, upne zrovna na psychicky nevyzrálého flákače a alkoholika se sebevražednými tendencemi - okolnosti, za nichž se Geneviève s Renaudem seznámí (ona ho nalezne v bezvědomí a zachrání mu život díky tomu, že omylem zasunula klíč do zámku jiného hotelového pokoje a šlo jít to otevřít - btw. na této chatrné stavbě výchozí zápletky je dobře vidět, jak nevalnou úroveň měly Vadimovy scénáře), osobně považuji za dostatečně varovné pro každou rozumně uvažující ženu, aby se takovému potenciálnímu partnerovi obloukem vyhnula - věc ale bohužel komplikuje ženská obliba opečovávat slabší jedince, obzvláště jsou-li obdařeni takovým šarmem, jako Robert Hossein (byť jsem si celou dobu říkal, že on snad v celém filmu nosí pořád to jedno stejné sako a košili, což mi přijde strašně nechutné). A proto musím říct, že mě finální rozuzlení nasralo podobným způsobem jako třeba závěr o rok mladšího snímku Andělská zátoka, v němž si podobně nerozumný mladý muž také nedá říct a opět se vrátí ke své osudové ženě, která je stižena těžkou závislostí na hazardu a stahuje svého milence ke dnu - stejně tak Geneviève bere v závěru Renauda na milost, což mi přijde hrozné, protože jsem celou dobu doufal, že se vymaní z jeho tenat. Nicméně tu finální scénu lze interpretovat více způsoby a toto je jen jeden možný pohled a je klidně pravděpodobné, že jiný divák to pochopí jinak. Každopádně mě to ale moc nebavilo, ten film se líně táhne odnikud nikam, hlavní postavy nemusí řešit existenční starosti, protože Geneviève zdědí velké jmění (další nevalná scenáristická obezlička), a tak se jen sytí svou přítomností, až pohár Geneviève konečně přeteče (jediná dobrá scéna z celého filmu, kdy opilý Renaud před zraky Geneviève odchází na pokoj s pouliční kurvou) - aby to pak stejně celé skončilo tak jako to končí, což pro mě osobně byla hodně nepříjemná "odměna" za to, že jsem tomu filmu věnoval 100 minut života. V mém případě to ovšem pro to okouzlení z Brigitte Bardot přece jen za to stálo, ale současného diváka to jinak podle mě už nemá moc šanci oslovit. K filmu jsem navíc nesehnal české titulky, takže jsem ho musel vidět v příšerném českém dabingu z roku 2007, který tomu výslednému dojmu taky bohužel dvakrát nepomohl. Mít možnost vidět to v kině v originále, mohlo to být dost možná celé o něčem jiném.

plakát

Konečně neděle! (1983) 

Osobně mám tendenci se k tomu filmu stavět spíš rezervovaně. Kupříkladu nechápu, co kdo vidí na Fanny Ardant - mně přijde vyloženě nehezká, což jsem konstatoval už u její předchozí role ve starším Truffautově filmu Žena od vedle - a s Jeanem-Louisem Trintignantem tvoří dvojici více než nesourodou (navíc jsem už alergický na klišé o sekretářkách zamilovaných do svých šéfů). Děj mi přišel dost překombinovaný, až jsem se v něm lehce ztrácel, a závěrečné rozuzlení mi přišlo zkratkovité a nepřesvědčivé - asi jsem chtěl, aby to skončilo nějak jinak. A vlastně i ten černobílý formát mi tam přišel veskrze zbytečný, ten film by podle mě dokonale fungoval i v barvě. Navíc jsem to viděl v nevalném českém dabingu, který tomu taky dvakrát nepomohl, a podle mě by to klidně i mohlo být o takových 20 minut kratší, takže za mě celkově spíše jen průměrný dojem.

plakát

Jiná žena (1988) 

Woody Allen mě nepřestává fascinovat, seznamovat se s jeho neobyčejně pestrou filmografií ve mně pokaždé vyvolává úžas z nezměrné hloubky jeho talentu. Nikdo druhý takový už není, aby nasekal tolik filmů jak Baťa cvičky, a přitom si udržel téměř pokaždé tak vysokou laťku - a zrovna v tomto případě jsem měl neodbytný pocit, že to je zcela mistrovský film, podobně jako třeba o 10 let starší Interiéry. Dokonalé obsazení a herecké výkony, nádherná kamera, a především umělecká výpověď o našem světě, nad kterou by se dalo dlouho hloubat, a ideálně na ni i umělecky reagovat. Není to rozhodně film pro každého, ale o to radši jsem, že jsem si k němu konečně našel cestu. Myslím, že se ze mě pomalu stává Allenův oddaný obdivovatel - pokud jím nejsem už dávno.

Reklama

Reklama