Barva ráje

Na můj vkus až příliš koncentrovaně namíchaná dávka emotivních prvků. Slepec, navíc dítě, pomáhá zvířátkům, neustále čte z přírody, hraje s si s dalšími dětmi, zapláče si, má ošklivého otce, který prozře, ale příliš pozdě, má hodnou a obětavou babičku, všude spousta květin, létající peří, slzy, smích... film se snaží na každém kroku působit tak emotivně, že jsem jej paradoxně vnímal až příliš chladně (vyjma dvou opravdu silných scén - v normální škole a zpověď u tesaře). Když k tomu přidám ještě drobet nejednoznačný závěr... nemohu osobně hodnotit lépe. Při srovnání s nejspíš jediným dalším Íránským filmem, který jsem viděl - Lakposhtha hâm parvaz mikonand/ I želvy létají (taktéž stojí na výkonech dětských představitelů a emocemi nešetří), vítězí u mě jednoznačně želvy - jistě na tom má podíl také válečné prostředí s až mrazivou aktuálností. Každopádně co mají tyto dva filmy nejvíce společného, jsou naprosto výborné výkony dětských představitelů. (22.08.2005)

Od čoho sa líši tento film od holywooodskych trhákov? Je to príšerne jednoduchý film s minimálnymi výdavkami a s bežnými ľuďmi, ktorý podali neraz hodnovernejší výkon ako niektoré filmové hviezdy. Barva Boha je film, ktorý skrýva v sebe hlbokú myšlienku s veľmi silnými a prepracovanými momentmi, spomeniem tu pobyt v normálnej škole, rozhovory s prírodou, beh po lúke, samotný koniec a ten veľmi pôsobivý a pochmúrny rozhovor s tesárom. Podobné filmy: filmy od režiséra Majid Majidi. (02.01.2011)

Mé druhé setkání nejen s Íránským filmem, ale také s režisérem Majidem Majidi. Jeho film, který jsem viděla už dříve, Božské děti, mě velmi zaujal, a proto jsem se sehnala i Barvu ráje. Tento film bohužel má očekávání nesplnil, ale to jistě proto, že byla příliš vysoká. Přese všechno je to krásný, kvalitní, zajímavý a nanejvýše poutavý film, v němž jsou citlivě vykresleny osudy slepého chlapce, který to v životě rozhodně nemá jednoduché. Snad u každého člověka vyvolá nějakou citovou odezvu, protože nejde se na něj dívat s odměřeným přístupem a chladným srdcem. (11.12.2009)

Melancholický skvost - příběh slepého chlapce, kterého se chce vlastní otec zbavit, aby se mohl znovu oženit. Myslím, že asi nelze necítit smutek a zoufalství společně se stále znovu opouštěným chlapcem - vždyť každý z nás je dítětem, které touží, aby jej rodiče milovali a přijali i s jeho chybami a nedostatky. (05.05.2012)

Majid Majidi rozumí dětské duši. Stejně jako u Božských dětí hraje dětské nitro hlavní roli a dokáže v příběhu rozvinout pasáže plné přirozeného citu. I přesto, že by se na první pohled mohla zdát, že slepý chlapec je velmi vděčné téma, tak Majidi dává hned v úvodu jasně najevo, kam přesně má namířeno. Scénář předepisuje mnohem víc než pouhé chlapcovo počínání se slepotou, takže není divu, že jeho celková skladba musí vyústit v nádherné finále. (29.09.2005)