La casa dalle finestre che ridono

Giallo je žánr, který svá vlastní vnitřní pravidla dodržuje až s noblesní precizností. Výborné zvládnutí žánrových pravidel je v tomhle případě to, co bude divákovu oku maximálně lahodit. A tenhle film je toho více než dobrým příkladem. Děj je zasazen do horkého letního prostředí malé zapadlé vesničky kde čas plyne více než pomalu - už to je skvělým atributem pro velmi pomalé a zároveň atmosférické, dusné a hutné giallo vyprávění o postupném rozkrývání jedné děsivé záhady. Prostředí je pro atmosféru skvělé - kostel s ústřední malbou, opuštěné domy, staré pokoje s letitými dveřimi, které náležitě vržou... A spousta postav nejrůznějších charakterů, které se kolem hlavní postavy - restaurátora Stefana točí. Jednání postav je úměrné dusnosti a nejistotě toho, co bude rozkryto v následující chvíli - nevíte, kdo lže, kdo něco skrývá a kdo má jen strach. Ukázková žánrovka, moc moc dobrá. (02.11.2010)

Neuvěřitelně zajímavý film, jehož atmosféra mi na první pohled paradoxně nejvíc připomíná Roegovo Don't Look Now. Ale ty dva filmy jsou si prostě podobné - 110 minut, překvapivý závěr, giallovsky tíživá atmosféra jednoho města a precizní režie. Don´t Look Now neanglicky mysteriózní, House with Laughing Windows negiallovsky zakončené. A jelikož nedoceňuji genialitu Deep Red, je House with Laughing Windows mým nejoblíbenějším giallem a ztělesněním dokonalé pomalosti. (09.09.2007)

Popravde nechápem to sýte kultové svetlo, ožarujúce tento film. Zaslúži si maximálne mierny kultový opar. Avatiho práca výrazne zaostáva za atmosférou a štýlom Argentových, Fulciho, Simónových giallo filmov, osvojuje si úplne základy gialla ale nestavia na nich nič natoľko osobité a príznačné, aby sa dalo vravieť o "kulte". The House of the Laughing Windows skôr pripomína preriedenú zbierku základných giallo klišé s predvídateľným "plot twistom". Byť rozprávanie subjektívne a retrospektívne, mohlo by ísť o zaujímavú fúziu "lovecraftovskej" štruktúry a motívov (postava dostávajúca sa do zvláštneho prostredia, maliar s chorobnými sklonmi, záverečný plot twist, ktorý sa dá anticipovať už niekde krátko po expozícii atď. ) a gialla. Bohužiaľ sa tak nestalo. (20.12.2016)

Dámy a pánové já osobně jsem uchvácen. Už je to dlouho co jsem měl v žaludku takový ten skličující a zároveň konejšivý pocit. Tomu říkám špička v oblasti Italské hrůzy a horroru všeobecně. A jak málo stačí k takovému výsledku? Sympatický a přirozeně působící hrdina, zneklidňující prostředí Italské vesnice plné podezřelých (a podezřívavých) vesničanů, dvě stará stavení, jedna nedodělaná freska a úchvatná hudba. Závěr je už pouze pouhá třešnička na dortu této znepokojující a naprosto řemeslně zvládnuté podívané, u které mi to označení giallo příliš nesedí ale budiž, respektuji ho. Nechci více prozrazovat, abych neochudil diváka o případné zážitky. Mohu jenom doporučit. (10.01.2014)

Avati točil horory jen zřídka, ale když už se k tomuhle žánru odhodlal, slavil úspěchy, alespoň co se fanoušků týče. The House with Laughing Windows není zcela klasickým giallem, ve kterém řádí maskovaný vrah v černých rukavicích. Jeho nejsilnější stránkou je atmosféra vesnice uprostřed mokřad, jejíž obyvatelé skrývají tajemství. Divák tu prostě cítí, že není všechno v pořádku. Napětí se chvílemi zažírá pod nehty a stále víc začíná být jasné, že zlo tu má nečekanou, neuchopitelnou podobu. Závěr je vygradován naprosto excelentně, škoda jen toho prostředku, v němž se nic neděje. Jinak název mi přijde nesmyslně zavádějící. (27.10.2011)