Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Horor
  • Akční
  • Drama
  • Komedie
  • Thriller

Recenze (1 622)

plakát

Dnes v noci v lese nikdo nespí (2020) 

Hezky odsýpající vyvražďovačka, která se zuby nehty drží žánrových pravidel. Někomu to bude vadit, já se naopak bavil. Najdeš tady fakt všechno: zmutované kanibaly, partičku nerdů bez mobilů (gaye, panice, děvku a hlavně Julka - dobře radícího filmového magora), policajta blbce, slušný bodycount (8 mrtvých), gore, sex, kozy a samozřejmě nestartující auto. Trochu přes čáru je naopak doslovná citace slavnějších bratříčků (viz. spacáková scéna z Pátka třináctého VII nebo závěrečné rozpůlení z druhého Pachu krve) a ta vsuvka s meteoritem je taky zbytečná. Láska k žánru tu však leze z každýho políčka filmu a to já prostě musim ocenit. Dvojku klidně.

plakát

Sebelum Iblis Menjemput (2018) 

Takže potvrzeno: Tjahjanto neumí pracovat s napětím (narozdíl od jeho kolegy Joka Anwara), a když už rozehraje nadějně se tvářící scénu, zabije jí buď bubákem, který vyleze přesně z místa, odkud to čekáte, anebo abnormálně dementní reakcí každé z postav. Režisér všeobecně neumí vytvořit typ hrdinky, na níž by vám aspoň trošku záleželo, a díky těm nářkům a stížnostem (holt rozvrácená rodina, jak jinak), co strká postavám do huby, se ani nelze divit. No a korunu tomuhle bizarnímu divadlu navlékne moment, kdy se jedna postava, utíkající skrz temný les, schová před bubákem za strom - s rozsvícenou baterkou! No ty krávo! Abych furt nehanil, masky jsou fajn. Ale to je pro mě fakt málo. Momentálně tak netuším, jestli mám chuť na dvojku.

plakát

V zajetí (2020) 

Příjemně mrazivý a poměrně dobře zahraný komorní thriller evokující slavnou Misery (pro ty pomalejší nechybí přímý odkaz na Kinga). Škoda toho závěru, který se oprostil od minimalistického vyprávění, přidal na akci a bohužel i na logických kiksech.

plakát

Impetigore (2019) 

Další povedený koncert Joka Anwara. Už první minuty na mýtné bráně dokazují, že frontman indonéské kapely Ya Rad Strašim i tentokrát podladil svoje kytary na strunu A (drop a= atmosféra) a tu, jak známo, má Bloody nejradši. Celkem schopně diriguje všechny své ovečky před i za kamerou, takže herci tolik nepřehrávají, jejich postavy "dýchají", kamera napíná rafinovanými úhly a hudba jen dokresluje tu mystickou, zlou auru prokleté vesnice. Samozřejmě, i mistr se občas utne a něco si nepohlídá, takže dojde přinejmenším na dvě klíčové scény, u nichž si nebudete jisti, jestli máte být v šoku, nebo se hlasitě zasmát nad její nedokonalostí. Nehledě na fakt, že ve zdejší vesnici rodí ženy každou noc. Ale nevadí, i tak velká spokojenost.

plakát

V zajetí démonů 3: Na Ďáblův příkaz (2021) 

První dva díly se řadí mezi absolutní špičku duchařského hororu, minimálně co se nového tisíciletí týče. Pro trojku už to samozřejmě platit nebude. Proč by taky mělo, když se za kormidlo postavil režisér sterilní La Llorony. Nepamatuju jedinou strašidelnou scénu, funkční lekačku ani jiný moment, u kterého bych si stříkl pikao do trenek. Že to má fajn vizuál, beru u téhle frančízy jako samozřejmost. No a jelikož mě ten tlouštík v márnici fakt nevyděsil, nejlepší scénou pro mě zůstane úvodní, celkem efektní vymítání (zařvi třikrát Exorcista!) P.S. Tady vůbec nejde o neúctu k žánru, jde o to rozeznat hovno od čokolády. 50%

plakát

Napětí (2021) 

Rutinní horor, který moc neleká a bohužel ani neděsí. I ta neuvěřitelně omletá zápletka (duch mstící se za zločin, který byl na něm za života spáchán) jakoby odpovídala roku, v němž se odehrává. Navíc, upřímně nenávidím horory, co se snaží diváka napínat tím, že po každém útoku/posednutí neviditelného zla hrdinka omdlí a po procitnutí se ptá ´Co se stalo?´ Zaprvé - už po druhém takovém pokusu to začíná smrdět bezradností scénáře a zadruhé - citelně to narušuje i to malé napětí, které se podařilo režisérce z filmu dostat. Jo a poprosil bych nesrovnávat tuhle nudu s Frágiles, to je totiž kvalitativně na úplně jiném levelu.

plakát

Princezna zakletá v čase (2020) 

Velké překvapení z našich kotlin. Zatím nejlepší česká pohádka v 21. století.

plakát

Volání divočiny (2020) 

Kašlat na to, že je tu veškerá zvířena plně digitální. Buck je široko daleko ten nejsympatičtější psí hrdina, takže jako pravověrný pejskař jsem mu (se slzou v oku) držel pěsti, aby skrz svůj neveselý osud konečně našel štěstí a sebe sama.

plakát

The Dark and the Wicked (2020) 

Slow burn horory mi většinou nevadí, ale tohle už bylo na mě moc. V tom filmu se toho vážně moc nestane a z prokleté farmy se takřka nehneme. Jasně, nemá to špatnou atmošku, přítomnost Zla nebo samotného ďábla cítíte hlavně skrz zlověstné smyčce, jenže lepší hodnocení zkrátka nemůžu dát z osobního principu. Nesnáším totiž horory, co jedou podle jediné šablony strašení: hrdin(k)a čučí vystrašeně do jednoho místa, hudba ztichne, nastoupí bubák/přízrak, hrdin(k)a zavře oči a poté, co je znovu otevře, přízrak je samozřejmě pryč a celou bubu scénu uzavře třeba zvonící telefon. A takhle to jede pořád. Rozumím režisérovu záměru, že Ďábel má zůstat skrytý a díky hrůzným vidinám donutit oběti sáhnout si na vlastní život. Ale nedělat to tak pomalu a úplně celý film. Příště to chce strašit rafinovanějšími způsoby.

plakát

The Mortuary Collection (2019) 

Pastelková antologie. Celek hýří barvičkami, hravostí a takovou zvláštní, až dětskou naivitou. Bohužel ta dobová zasazení jednotlivých povídek jsou naprosto zbytečná. V drtivé většině je jejich děj umístěn do interiéru a je tak v podstatě jedno, jestli se povídka odehrává v 50. nebo 80. letech. Chválím však přednostní využívání praktických efektů před těmi CGI (to o sobě dává vědět hlavně v prvním a třetím segmentu) a všudypřítomnou vtipnou morbiditu. Tady podle mě vyhrává povídka číslo 2, už jen za ten nápad a onen nevídaný porod.

Reklama

Reklama