Strom na dřeváky

Tříhodinový film získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes 1978. Jde o obrazovou poému o životě několika rodin bezzemků v kraji kolem Bergama na konci 19. století, jak o nich vyprávěla babička tvůrce tohoto filmu. Sledujeme život vdovy, která se svým otcem vychovává šest dětí, přitom důležité je postižení i těch nejmenších dobových reálií. DVD: V bonusech najdeme dokument o zvuku filmu (2:06), rozhovor s autorem Elmannem Olmim (11:46), fotogalerii a trailer (4:12) – všechno s CZ titulky. (30.08.2019)

Nemyslel jsem si, že by se mi tenhle film mohl líbit, ale to, jak je zde zachycen život na venkově, to se takhle zachytit podařilo skutečně málokomu. Je to jímavé, je to silné, je to pomalé, ale přitom se pořád něco děje, což je dáno hlavně skvělým střihem, kdy tady rozhodně nečekejte statickou kameru. Italskou tvorbu této doby jako celek neobdivuji, ale tento film ano. (06.11.2015)

Trojhodinový film v podstate iba dokumentuje ťažký život chudobných roľníkov. Žiť ďalej za akýchkoľvek okolností je naša psia povinnosť. Toto aspoň tvrdia bigotní kresťania, ktorých bytostne neznášam. A prirodzený prírastok v týchto podmienkach bol nadmieru vysoký. Lebo "keď je už dieťa na svete, Prozreteľnosť sa postará". Ideálny snímok na totálne pokazenie nálady. Zobrazujúci starosvetskú spoločnosť, ktorej už našťastie odzvonilo. EDIT po rokoch a zamyslení: 4* (22.12.2016)

Je snadné vylíčit předindustriální venkov jako zidealizovanou selanku, je snadné jej také naopak vypodobnit jako svět útlaku a náboženského tmářství již dávno smetený pokrokem. Olmi se nepouští ani jednou z těchto ošidných cest, ale ukazuje život rolníků s opravdovým vcítěním, v duchu "soucitného realismu". Děj nechává plynout jen pomalu, jeho film je spíše básní než prózou (a k poezii je zvláště těžké psát komentáře). Vizuální - spíše bych měl říci "obrazová" - a hudební stránka nemají chybu. Jednotlivé záběry jsem doslova hltal, a i když se zrovna nic nedělo, přál jsem si, aby trvaly déle. Krásná je však nejen forma - tento snímek má totiž srdce a dává divákovi vsoupit do světa svých hrdinů a sdílet jej s úctou a obdivem. Kdo měl to štěstí a ocitl se někdy na onom "odvěkém" katolickém venkově, který dosud v ostrůvcích přežívá na východním Slovensku, v Rumunsku a jinde daleko od Bruselu, tomu život lidí z Olmiho snímku bude podivuhodně známý. Člověk je přitom nucen zpokornět a uvědomit si, jak ošidné slovo je pokrok. Kam jsme vlastně pokročili? Namísto radosti a bolesti známe dnes zábavu a nudu. Lépe si žijeme, ale určitě nežijeme lépe. V očích rolníků z tohoto filmu (a také těch slovenských, které znám ze zapadlých rumunských kopců) je - bez všeho romantického přikrášlování - tolik pokory, trpělivosti, čistoty, úžasu a moudrosti, že srdce potom ani neví, zda nad tím jásat, anebo podlehnout sklíčenosti nad světem, v němž žijeme (či spíše nad způsobem, jakým v něm žijeme). Sentimentální návraty do minulosti sice nejsou pro dnešek lékem, to však neznamená, že se není možné od pradědů lecčemus učit: třebas víře a naději a také té největší - lásce. Anebo tomu, jak se může každý okamžik života stávat modlitbou. (14.07.2007)

Prototyp (sociálně) realistického filmu, portrétující život na italské vesnici na konci 19. století. A že si Olmi postavil – samozřejmě pomyslně – na stejně tak imaginární stojan vskutku široké plátno, na úzký záběr a zámlky si my, diváci, opravdu stěžovat nemůžeme, život konce 19. století zde vpravdě vyvstává ve všech svých obrysech! Jen si to zrekapitulujme: každodenní strasti a slasti obyčejných lidi, dobové socio-ekonomické rozvrstvení společnosti a mentalita doby (všimněte si role náboženství v životě nájemných italských malorolníků), pomalý nástup nového věku (vzedmutí nacionalismu, nová sociální hnutí a. k. a. socialismus/komunismus, industrializace), který reprezentuje příjezd pouti a svatební cesta do Milána, všech těchto témat se film dotýká. Až si říkám, zda L'albero degli zoccoli (1978) nemá autobiografické prvky, jeho fikční svět působí hrozně důvěrně, jako by byl loven z hloubi paměti dětství (proto mě „prezentér“ splýval s malým Minecem). Chápu, co koho na tomto filmu fascinuje a proč získal Zlatou palmu v Cannes a další ceny, já ho však jen roztleskávat nebudu, mrzí mě třeba zaměnitelnost (zapříčiněna tím, že film pracuje s kolektivním hrdinou) jednotlivých figur (trvalo mě zhruba 45 minut, než jsem si ujasnil, kdo je kdo) plus té deskripce (na úkor dramatizace a narativity) na mě bylo vážně moc, téměř po celou poslední hodinu jsem si říkal, že mě tenhle film už nemá čím překvapit. Leč mýlil jsem se! Přišla závěrečná čtvrthodinka, a film vytasil svůj nejsilnější triumf, kartu, po jejímž zahrání jsem na chvílí zase začal poctivě třídně nenávidět! Dejte si to! 75 % (21.02.2023)