Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Horor
  • Animovaný

Recenze (1 256)

plakát

Velký balík peněz (1978) 

Corbucci točí zábavné filmy, vážné zábavné, není to žádné velké umění, ale to někdy prostě není nutné - bych nevěřil, že komedie (a díky lehkovážnému advokátovi Sasovi Nina Manfrediho, toho hláškujícího ďábla, je tenhle film skutečně komedie) může být až tak drsná (co do počtu úmrtí). Nebýt toho společenskokritického závěru (spoiler že se díky srůstání světa politiky se světem zločinu dnes nelze domoci spravedlnosti spoiler), který by se spíše hodil do serióznějšího filmu, bylo by to dnes za plný počet. Jo, a abych nezapomněl, pokud někdo považuje za top mučící scénu tu ze zubařského křesla z Maratónce, tak já nikdy nezapomenu na scénu se špagetami (jejich konzumace už pro mě asi nikdy nebude tak "nevinnou"). Díky za tip Willymu Kufaltovi! 80 %

plakát

Paní Bovaryová (1991) 

Nuda může zabíjet! ___ Je poněkud paradoxní, že jsem si film "užil" víc než knihu (tím, že mě od Flauberta nebavila ani Citová výchova, bude zřejmě v jeho stylu něco co mě "odpuzuje"). Paradoxní proto, že Chabrol se vůči předloze chová veskrze pietně - tj. aby nic nepokazil, tak nic nepřidává, nic nevynechává, nic nemění; bohatý vnitřní život postav ztvárňuje naprosto konvenčními prostředky - extradiegetickým vyprávěčem a samomluvou postav (já mám mnohem radši experimentálnější přístup k látce; sebevědomější a svébytnější přístup). Zřejmě hodnotnějšímu zážitku napomohla má oblíbená Isabelle Huppert v titulní roli. 75 %

plakát

Bílá velryba (1956) 

Byť by byl film natočen sebelépe (a kdo ví, třeba by to lépe natočit už ani nešlo?), stejně bych ho nemohl přijmout - v dvouhodinové společnosti jeho postav (a jejich potřeb a tužeb) jsem se totiž cítil totálně diskomfortně. Proč? Tak schválně, kdo se nám nalodil na Pequod a za jakým cílem: spoiler mladý dobrodruh Ismael (Richard Basehart), který si své dobrodružství vystaví na tom, že bude zabíjet velryby; kapitán Achab (Gregory Peck) posedlý pomstít se Moby Dickovi, "králi velryb", za to, že ho zmrzačil; Starbuck (Leo Genn), který nepřijímá Achabův cíl, přesvědčuje, aby se posádka vrátila ke svému úkolu, zabíjení velryb pro obchodnické účely (pokud zabijete velrybu, aby si mohlo lidstvo svítit, tak je to asi humánnější, nebo nevím); a spousta dalších a dalších lovců velryb. Už od začátku jsem byl tým Moby Dick! Že mě mohl potěšit závěr? Tak jistě, ale ta dlouhá cestu k němu... a tolik ztracených velryb. :-(( Můžete legitimně namítnout, že bych neměl být takový cimprlich, že lidstvo od počátku věku zabíjí zvířata (ne ze zábavy, ale pro přežití), jako jo, ale to nic nemění na tom, že jediné, co ve mě Hustonův film vyvolal, tak touhu poslat nějaké peníze Greenpeace! Btw. jsem jediný, komu Achab připomněl Abrahama Lincolna? ;-)) Díky za tip Willymu Kufaltovi! 50 %

plakát

Neviděli jste Bobíka? (1944) 

Jak se zde na profilu můžete dočíst, film není natočen dle původní scénáře, nýbrž má svou knižní předlohu, jejím autorem je novinář Vladimír Peroutka (publikoval ji však pod pseudonymem Martin Bílý; to pro případ, že by se pro ni chtěl někdo vydat do knihovny...), mimo jiné scénárista Fričovy crazy komedie Eva tropí hlouposti (jejíž knižní předlohu pro změnu napsala Fan Vavřincová, vl. jménem Věra Němotová); "Bobík" sice není taková řachanda jako "Eva", ale pořád je to za mě velice zdařilá komedie, nevymykající se z tehdejší komediální produkce tím, že jejím "konstrukčním principem" je záměna - tentokrát však ne záměna osob, nýbrž psů: zamilovaný reklamní kreslíř Ludvík Zoubek (Svatopluk Beneš) vodí do domu své vyvolené Marcely (Jarmila Smejkalová) v domnění, že zkormoucené rodině navrací ztraceného psa Bobíka jednoho psa za druhým... Slavínského komedii za mě nahoru táhnou hlavně vedlejší postavy (bez kterých by film nebezpečně připomínal červenou knihovnu): přihlouplý nápadník slečny Marcely, Richard Sup (Rudolf Hrušínský), zloděj psů Šiška (Jára Kohout), zahradník u Supa Havrda (Ferenc Futurista) a uhlíř Maňas (Václav Pecián). 70 %

plakát

Všechny cesty vedou do hrobu (2014) 

Na MacFarlenův režijně druhý celovečerní film (po o dva roky starším Méďovi) bych zřejmě nikdy nenarazil, nebýt "YouTubeových videí pro dnešní den" a doprovodných "zákeřných otázek" naši IceQueen, tedy se na tomto místě sluší minimálně poděkovat. Děkuji! ___ A jak vnímám samotný film? Jak lze vyčíst z mého hodnocení, jednou stačilo. To oproti oběma Méďům, kteří plně naplnili svůj potenciál, ke kterým se nebudu bát vracet, a u nichž by mě celkem potěšilo, kdyby vznikl třetí díl. Asi se o mě ví, že mám rád sofistikovanější humor, na druhé straně mě lehce vulgární tón tohoto filmu neurazil ani nenudil (možná jen ta linka G. Ribisiho a jeho přítelkyně prostitutky, která s ním odmítá před svatbou spát, mně přišla poněkud opakující se a po čase otravná, zvlášť když to pro hlavní příběhovou linku nakonec nehrálo téměř žádnou roli), pořád to bylo v míře snesitelné. Navíc má A Million Ways to Die in the West minimálně jednu nezapomenutelnou pasáž, Albertův trip (+ odkaz na Návrat do budoucnost III je geniální), a božský casting (Ch. Theron, L. Neeson, A. Seyfried, G. Ribisi, N. P. Harris). 60 %

plakát

Velká filmová loupež (1986) 

S tímhle filmem, s nímž se Oldřich Lipský kvůli náhlému úmrtí předčasně rozloučil se světem filmu, mám podobný problém jako s Lipského celovečerním sólovým debutem Cirkus bude! z roku 1954 (o čtyři roky starší komedii Slepice a kostelník točil v tandemu s Janem Strejčkem), totiž ten, že různé gagy, vtípky a humorné scénky (které se v tom filmu najdou, to nemůžu popřít) neslouží plnohodnotnému příběhu, ale stojí nějak tak samostatně, poutají na sebe pozornost, a to vše, co se kolem nich odehrává, k čemuž by se měly vázat, co by měly "rozezvučet" (zřejmě další gangsterskou parodii) v posledku díky vší té scenáristické bezradnosti nestojí ani za zlámanou grešli; jaký propastný rozdíl mezi Velkou filmovou loupeží a "Čtyři vraždy stačí, drahoušku"! A tak největší filmovou loupež pravděpodobně provedla samotná smrt, když si vzala Oldřicha Lipského předtím, než mohl tuto poctu československé kinematografie "obrousit" do hodnotnějšího tvaru. 55 % [dafilms]

plakát

Dobrodružství Hucka Finna (1993) 

Za mě důstojná adaptace stejnojmenného Twainova chlapeckého románu z roku 1884. Knižní předloha je samozřejmě bohatší na postavy a události (jak by také ne, např. albatrosové vydání z roku 2007 má přesně 400 stránek) - ve filmu tak kupř. úplně chybí cca poslední čtvrtina knihy odehrávající se na farmě Silase Phelpse, strýčka Toma Sawyera, odkud se Huck Finn - předstírající, že je Tom Sawyer (náhle se objevivší Tom Sawyer je pak mimochodem nucen předstírat, že je svůj vlastní bratr, Sid Sawyer) - snaží zachránit do otroctví opětovně uvrhnutého uprchlého otroka Jima -, ale i navzdory tomu, že tvůrci vyškrtli možná klíčovou (resp. minimálně tu nejzábavnější) pasáž, film zachovává  "filosofického ducha" Twainova díla - odsouzení otroctví. Dokonce se dá říct, že tím, kterak si filmový Jim (Courtney B. Vance) oproti knižnímu Jimovi (prosťáčkovi par excellence) uvědomuje, že otroctví je morálně neospravedlnitelné, je film v tomto odsouzení důslednější (nebo minimálně doslovnější). Inu, onen rozdíl více než sta let mezi napsáním knihy a natočením filmu dělá své. Kromě Elijaha Wooda ztvárňujícího Hucka Fina mě zaujal i Ron Perlman v úloze Huckova opileckého a násilnického otce - šmejdi mu vážně jdou, tomu chlapovi fakt stačí pět minut projekčního času, aby si dokázal ukrást celý film pro sebe. 70 %

plakát

Dveře (1976) (TV film) 

Soused sousedu vlkem aneb Předkrm k Schulhoffově Zítra to roztočíme, drahoušku...!, kdo je zvyklý na dva hlavní chody, nechť se dokrmí Havelkovými Vlastníky. Dobrou chuť! Btw. kde vaří pánové Smoljak a Čepelka a kde servírují pánové Nárožný, Kemr a Lohniský, tam si nelze nepochutnat. Škoda, že finální narozeninová oslava krachla, že nedošlo na ochutnávka dortu, jinak by má gastronomická metafora u této chutné jednohubky byla dokonalá. 75 %

plakát

Bestie musí zemřít (1952) 

Jak jsem u Chabrolova (známějšího) remaku z roku 1969 žehral, že by to vzhledem k námětu (smrt dítěte a plánování pomsty) chtělo víc emocí (vzhledem k tomu, že jsem film viděl před více než deseti lety, tak si dnes už nevzpomenu, jestli jsem tím chtěl říct, že bych chtěl u postav vnímat víc emocí, nebo jsem si žádal, aby film ve mně probudil větší emoce), tak Argentincům v tomto směru nemůžu nic vytknout – tyhle jižní národy zřejmě mají sklony k exaltaci v krvi. Abych to na něčem ilustroval, tak bolest Felixe Lanea (Narciso Ibáñez Menta) ze ztráty syna byla přímo hmatatelná, křiklavá, rezonující veškerým prostorem – bylo zřejmě, že po vykonání pomsty, už Felix nebude mít, pro co žít. Titulní záporák Rattery v podání Guillerma Battaglii na mě pak působil veskrze odpudivě, jako ta Krysa (jejíž budoucnost se stane i jeho budoucností) – je dost dobře možné, že si ze všech těch záporáků, které letos ve filmu potkám, budu právě ho pamatovat jako toho nejhroznějšího! Musím přiznat, že jsem měl předsudky – že od argentinského filmu padesátých let toho nemůžu tolik chtít, ale nakonec to dopadlo tak, že La bestia debe morir může klidně konkurovat těm nejlepším noirům ze zemí noirů zaslíbeným – USA a Francie. Díky za tip Willymu Kufaltovi! 80 %

plakát

Play Strindberg (1996) (TV film) 

Svatební cesta do Jiljí po třinácti letech. ;-)) ___ Nevím, co se děje, ale v relativně krátké době se mně podruhé dostala „pod ruky“ televizní inscenace silného dramatického textu (prvním případem byla Jenůfa podle dramatu Její pastorkyňa G. Preissové), kterou jsem tak úplně nepřijal – dosud jsem si nevšiml, že bych byl odpůrcem převodu divadelních inscenací v televizní tvar; je to stále výjimka, nebo už trend? Jak píšu výše, nemůžu Dürrenmattovu textu upřít sílu, inscenátorovi (spíše než režiséru) Petru Kolihovi se ji podařilo zachovat, ale k tomu, abych se vytasil s nadprůměrným hodnocením, to nestačí. Čím mě „odrazovala“ Jenůfa, to se mi snad povedlo přenést do slov (viz komentář), u této inscenace mně důvody mého „odporu“ zůstávají víceméně utajeny – možná už je pro mě Play Strindberg kusem příliš cynickým (a tedy pozérským), možná tím, jak mám Abrháma a Šafránkovou zafixované jako harmonický pár, tak jsem jim tu vražednou nenávist neuvěřil, resp. nechtěl uvěřit. Zřejmě v mém hodnocení sehrály roli oba tyto faktory, možná i něco dalšího, nevím. 65 %