Zatracení

Tak ja vám neviem. Mám rád pomalé a premyslené filmy, mám rád režisérov, ktorí vedia pracovať s dlhými neprerušenými zábermi a mám rád aj maďarskú kinematografiu. Ale Tarr už išiel druhýkrát dosť mimo mňa. Najväčším problémom Zatratenia (aspoň z mojej strany) je to, že prakticky nemá žiadny naratív a celú dvojhodinovú sériu ultradlhých záberov drží pokope len akýsi náznak dosť banálneho príbehu a podivná atmosféra, ktorá by človeka trpiaceho depresiou pravdepodobne prinútila k samovražde (ak by počas premietania nezaspal). Okrem toho tu máme LEN tie niekoľkominútové bezstrihové zábery. Niektoré sú skomponované geniálne, iné pôsobia z prvého dojmu ako päsť na oko. Určite by sa v nich dalo hrabať a analyzovať funkciu odstaveného bicykla v univerze hlavnej postavy, ale nejak tú potrebu necítim. Za mňa 5 / 10 s tým, že Tarrovi dám ešte jednu poslednú šancu (uvidím, či to bude pekelne dlhé Satanské tango alebo Werckmeisterove harmónie) a ak ma sklame aj na tretíkrát, končím s ním nadobro. (31.03.2009)

KÁRHOZAT je Tarrova první spolupráce se známým maďarským spisovatelem Laszlem Krasznahorkaiem, která pokračuje dodnes, a zároveň, jak se uvádí v jednom z komentářů na IMDb, i první film, který ustanovil charakteristický Tarrův styl._____ KÁRHOZAT/ZATRATENIE chybí možnost spirituálního naladění se, jaký měla noční můra WERKCMEISTROVY HARMNOIE či lucidní sen SATANSKÉ TANGO (nebo tomu je naopak?), uspokojí spíš filmové vědce a teoretiky, kteří tuze rádi čtou v záběrech. Samotný režisér prohlásil, že pro něj je film a kinematografie "image" - tedy obraz, a o nic jiného v jeho filmech nejde._____ Minimum narativu, až primitivní premisy a styl spočivající v až nesnesitelně dlouhých záběrech, v nichž buď následujeme hrdinu/jdeme spolu s ním (WERCKMEISTROVY HARMONIE), rekonstruujeme fabuli a jsme tak v pozici "detektiva" (MUŽ Z LONDÝNA) či jsme nestrannými pozorovateli určitého dění (SATANSKÉ TANGO a právě KÁRHOZAT/ZATRATENIE). V tomhle pomalu plynoucím počinu, otevřeném čtyřminutovou (!) scénou muže sledujícího zpoza okna jezdící nákladní vozy na lanovce, jde o to, co je v záběru, kolik vrstev ukrývá a jak to odráží mentální stav mlčenlivého a melancholického hrdiny. Hrdina není zatracen, v tomto ohledu název lže, ale divákovo pozorování a odkrývání jednotlivých vrstev ano, protože vše nakonec skončí "smytím" stop a hrdinovou dehumanizací._____ Tarr by se akorát mohl naučit pracovat mnohem méle s postsychrony, které z filmu přímo trčí a vyloženě ruší, když už teda tolik dbá na zvukový podkres svých filmů - v MUŽI Z LONDÝNA je to jakýkoliv rozhovor mezi Krobotem/Swintonovou a v KÁRHOZAT/ZATRATENIE hudební vystoupení. Někdo tady, ukažme si na ni - Bebacek - má zvláštní, a někdo tady, ukažme si na něj - O*R*I*Nek - má vytříbený vkus. :-P (17.02.2008)

Hlavní hrdina Karrer tráví své dny čekáním v neustávajícím dešti, než manžel jeho milenky opustí byt, aby mohl zažít pár desítek minut prchavé rozkoše s barovou zpěvačkou, která ho sice zřejmě miluje, ale ne více než samu sebe a vidinu útěku z neutěšeného hornického zapadákova do zářivých světel slávy. Koloběh čekání, přepíjení reality ve stále stejných zaplivaných putykách, kde má i veselá svatební pitka hořkou pachuť. Za okenními tabulkami jezdí uhelné vozíky, ale na rozdíl od Kerrera stoupají vzhůru, pryč od metaforické podobnosti s všudypřítomnými toulavými psy. (10.01.2012)

Tá čiernobiela farba mi bola vždy niečim strašne sympatická. Tarrová úvaha nad osamelosťou, skazenosťou podčiarknutá filozofickými úvahami o šťastí. Dlhé zábery plné rôznych významov podfarbujú základnú premisu príbehu. Tou je hľadanie niečoho krásneho a neschopnosť to dosiahnuť. Hrdina Karrer chodí do baru Titanic, zapiť žiaľ, milovať, dúfať a veriť a pritom sa s ním pomaly potápa. Dážď tu hrá veľmi dôležitú úlohu a stáva sa katalizátorom určitých pocitov, ale aj očistcom. Postavy sú častokrát vťahované do víra nihilistických situácií, len hrdina sa tomu snaží všemožne vyhnúť a to len podčiarkuje jeho osamelosť. Formálne dokonalé - hlavne dlhé zábery na dážď a úvahové kecy podávané veľmi chladným spôsobom. Tie kupodivu vzbudzujú najviac emócií. Tarr rozhodne nesklamal. Treba si len sadnúť, tešiť sa z postupného odkrývania významov a užívať si Vígovu hudbu. Tá sa zase derie pod kožu tým najlepším možným spôsobom. (09.09.2014)

Zatracení představuje první část trilogie a platí zde, stejně jako u dalších dvou filmů, že příběh je tlačen do pozadí a na odiv se dere vizuální stránka filmu. Příběh je velmi jednoduchý. Sledujeme postupné zatracení hlavní postavy Karrera, který většinu dne tráví v barech malého hornického města a touží po zpěvačce z blízkého baru. Jeho život je každodenním stereotypem, ve kterém se opakují neustále ty samé věci. Podobně jako v pozdějších filmech Bély Tarra platí, že hodnota filmu se nedá vyložit (musí se vidět, aby ho šlo docenit) a není vůbec závislá na jeho příběhu. Tedy není zde důležité, o čem to je, ale jak to je udělané. **** Zde je právě vidět ono estetizování všednosti a nudy, které Tarr v dlouhých záběrech zobrazuje. Přenáší je však i do stylu filmu, využívajíc repetivních jízd kolem postav, znázorňující jejich neustále stejnou povahu a bezvýchodnost situace, či systematického opakování ruchů i diegetické hudby, tvořící nikdy nekončící smyčku. Karrer je zde postavou, která se svému osudu nemůže vyhnout, má ho pevně určený, a jediné o co se snaží, je naplnit nějak čas než nastane konec. Jeho charakter klesá stále níže a níže, až v sobě nemá nic lidského (nemá žádné sociální cítění) a stává se pouhým zvířetem, které bojuje pouze za své zájmy. **** Ačkoli je Tarr ve svých filmech vážný, nevyhýbá se ani sarkastickému tónu některých scén. Karrer například chodí do místního baru, který je příznačně pojmenován „Titanic“. **** Je to vlastně také vykreslení prostředí, jež na nás působí tísnivě, a které je dokladem lidského úpadku (nikoli však jejich činitelem). Potemnělé město neustále bičuje déšť, který na rozdíl od Tarkovského není vnitřně očisťující, ale naopak v zásadě negativní. Je symbolem monotónnosti a nezastavitelné destrukce. V ostře nasvětleném prostředí, někdy připomínající až film noir (odpovídá tomu předem odsouzený hrdina i rozporuplná femme fatale) je jediným ústředním bodem hospoda, která skrývá přístřeší pro zdejší návštěvníky a ve které se lidé upíjejí, aby zapomněli na svůj osud. Motiv hospody, v níž se odehrává lidová zábava (v tomto případě posvatební veselice) se pak objevuje v každém následujícím filmu. Béla Tarr tím možná nastavuje zrcadlo stavu společnosti ve východní Evropě, plné lidí pasivně čekajících a přičítajících své historické neúspěchy všem ostatním, utápějící se svou malostí. (10.08.2009)