Zatracení

Tak ja vám neviem. Mám rád pomalé a premyslené filmy, mám rád režisérov, ktorí vedia pracovať s dlhými neprerušenými zábermi a mám rád aj maďarskú kinematografiu. Ale Tarr už išiel druhýkrát dosť mimo mňa. Najväčším problémom Zatratenia (aspoň z mojej strany) je to, že prakticky nemá žiadny naratív a celú dvojhodinovú sériu ultradlhých záberov drží pokope len akýsi náznak dosť banálneho príbehu a podivná atmosféra, ktorá by človeka trpiaceho depresiou pravdepodobne prinútila k samovražde (ak by počas premietania nezaspal). Okrem toho tu máme LEN tie niekoľkominútové bezstrihové zábery. Niektoré sú skomponované geniálne, iné pôsobia z prvého dojmu ako päsť na oko. Určite by sa v nich dalo hrabať a analyzovať funkciu odstaveného bicykla v univerze hlavnej postavy, ale nejak tú potrebu necítim. Za mňa 5 / 10 s tým, že Tarrovi dám ešte jednu poslednú šancu (uvidím, či to bude pekelne dlhé Satanské tango alebo Werckmeisterove harmónie) a ak ma sklame aj na tretíkrát, končím s ním nadobro. (31.03.2009)

Béla Tarr mě přesvědčil o tom, že natočit úspěšný blockbuster je zásadně těžší, než je vytvořit umělecké dílo. Zatímco totiž každý pozná, že se nudí, takže je blockbuster špatný, stejné kritérium u umění použít nejde. Tam ať uděláte cokoliv, vždy existuje tisíc způsobů, jak to obhájit. Já dokážu uznat Tarrovy krásné kompozice, ne ale jejich délku, která mě rozhodně irituje. A z toho se pak odvíjí zbytek. Moje první kolize s ním tedy nedopadla moc dobře, ale samozřejmě si na něj ještě názor neuzavírám. Ostatně takový Tarkovskij mě něčím podobným vždy přinejhorším "jen" zaujal, přinejlepším naprosto uhranul. Jenže ten mě na rozdíl od maďarského chodícího zázraka dokázal "vnutit" svůj přístup jako obohacující a užitečný, kdežto z Prokletí mám pocit strašné z nouze ctnosti. Musím ale dodat, že Tarr točí skutečně nadčasově, protože nejde určit, jestli bylo Prokletí natočeno letos, před deseti lety nebo dvaceti. To je (asi) chvályhodné. 50% (09.10.2011)

Hlavní hrdina Karrer tráví své dny čekáním v neustávajícím dešti, než manžel jeho milenky opustí byt, aby mohl zažít pár desítek minut prchavé rozkoše s barovou zpěvačkou, která ho sice zřejmě miluje, ale ne více než samu sebe a vidinu útěku z neutěšeného hornického zapadákova do zářivých světel slávy. Koloběh čekání, přepíjení reality ve stále stejných zaplivaných putykách, kde má i veselá svatební pitka hořkou pachuť. Za okenními tabulkami jezdí uhelné vozíky, ale na rozdíl od Kerrera stoupají vzhůru, pryč od metaforické podobnosti s všudypřítomnými toulavými psy. (10.01.2012)

Spoilery! Existují lepší způsoby jak ztratit svůj čas, než se koukat skoro dvě hodiny na osobu, která ztrácí čas svůj i ten váš. Tarr si tentokrát vzal příliš velké sousto. Pokusil se stvořit snímek, ve kterém hrála hlavní roli pochmurná atmosféra, takřka konstantní déšť a hlavně nekonečná nuda a zároveň si přál, aby takový film nudný nebyl. Samozřejmě se mu to nepodařilo. Minimálně v mých očích odborníka rozhodně ne. Dle zdejšího hodnocení mu to spousta retardů dokonale spolkla. Děj mě absolutně neoslovil. Pojednává o mrzutém retardovi, který se snaží získat srdce barové kurvy, ačkoli ji nemá co nabídnou, ba dokonce ji nemá ani čím zaujmout. Umí pouze pít pálenku a dívat se z okna. Stejně nudný byl i v postýlce. Jeho postelové dovednosti hodně blízce připomínaly pářící se želvy. Jen je třeba si odmyslet želví sexuální prožitek. Do vztahu se snaží vstoupit pouze jako cizopasnický balvan. K nefalšovanému údivu všech diváků, se mu to nedaří, a tak se opět vrací k tomu, co mu jde v životě nejlépe - ke koukání se z okna. Film docení pravděpodobně pouze diváci, kteří se v něm najdou. Já se nudit neumím. Lepší hvězda. (18.04.2017)

Setsakra ponurý nihilistický portrét lidské bezútěšnosti, který ztělesňuje jakýsi renesanční přelom v Tarrově filmografii, a který posléze definoval stanovený charakter a signifikantní půdorys jeho budoucích snímků. Nejenže se jedná o první díl pomyslné trilogie - vypovídající o bezvýchodnosti života s minimem narativu a přemírou lyriky - která symbolizuje vzájemnou kreativní spolupráci Bély Tarra a spisovatele Lászlo Krasznahorkaie. Tarr zde především straní děj na úkor absolutní nadvlády formalismu, a zároveň zde excelentně uplatňuje faktor melancholie, beznaděje a sklíčenosti skrze statickou panoramu, díky čemuž vzniká ojediněle tísnivá atmosféra, která reflektuje dekadenci lidské existence, jež vede k hořké nechuti ze života.... 8,6 hafánků z 10 (24.04.2020)