Paměť stromů

nezlobte se na mě, ale tohle je k čemu? k pravidelnému sledování? ne, to bych asi vážně nevydržel... Munzarovo předramatické filosofování a vyprávění je zdlouhavé, nudné, bezpředmětné... jako chvilka poezie dobré, ale jako seriál o něčem se to fakt nevyvedlo... a ta úvodní (průvodní) píseň... uff! oscilujíc nad odpadem, drží to jen těch několik hezkých záběrů a PÁR skutečně zajímavých informací... ale to je na dvacetiminutový dokument pro mě trochu málo, pardon. 20% (12.02.2008)

Na začátku nebylo slovo, ale strom. Sebejistě se rozkročil v prázdné krajině. Tak ho objevil člověk. Poseděl pod ním, sešel se pod ním s jiným člověkem, zmínil se o něm v kronice, podepsal pod ním smlouvu, počal nový život, ano, i umíral. A strom trval. Přežil desítky lidských životů a stal se památným stromem - živým organismem, který nás všechny přesahuje, dominantou krajiny a času. Postůjme pod ním s vážností a respektem, zamysleme se nad jeho existencí a hodnotami, které nám přináší. Nejprve jsem sledoval Zpět k pramenům, poté Stromy a na závěr mám Rozhledny. Postupuji tedy přesně obráceně, než v jakém pořadí byly tyto dokumenty točeny. Paměť stromů je opět zdařilým počinem, jehož největší sílou je vedle samotné přírody průvodní slovo a provádění Luďka Munzara za tónů chytlavé melodie Bedřicha Ludvíka. Za největší vadu na kráse považuji extrémně rušivé prostřihy na letící vrtulník. Člověk se vždy pomalu lekne a nadskočí v křesle. Nechápu tento tvůrčí záměr. Pointou mělo být, že se štáb přemísťuje na jiné místo, ale takto hrozným způsobem? V porovnání s Prameny je tento cyklus o vlásek slabší, ale stále na vynikající úrovni. A nezapomeňte. Stromy se na nás dívají. Tam v korunách se člověku dech zatají. Tam v korunách se člověk a strom potkají. Tam v korunách má člověk nebe na dosah Tam v korunách tam člověk ztrácí z času strach! (02.12.2019)

Vezmu-li v potaz svůj intimní vztah ke stromům, nemohu hodnotit jinak. Ve vyšším hodnocení mi brání chorobné ambice pana Ludvíka oslovit populaci i jako folkový zpěvák, a zároveň i jakási neupřímnost, kterou na mě působí místy až přehnaně patetický projev pana Munzara. Ty rušivé akční scény během přesunů helikoptérou si taky mohli tvůrci odpustit. (27.11.2013)

Přežil desítky lidských životů a stal se památným stromem – živým organismem, který nás všechny přesahuje, dominantou krajiny a času. Postůjme pod ním s vážností a respektem, zamysleme se nad jeho existencí a hodnotami, které nám přináší. Je opravdu neuvěřitelné, jak famózní tento dokument ve skutečnosti je! Spojení historie a stromů, které jí pamatují a jsou stále mezi námi, je opravdu strhující. Luděk Munzar se zde vážně překonal a z jeho vřelého a láskyplného vztahu ke stromům by si měl vzít ponaučení každý z nás. Stromy nejsou jen ubohou zásobárnou dřeva, jsou to živé bytosti, které mohou růst až tisíce let a stále se těšit dobrému zdraví. Jsou to útočiště pro mnoho živočichů, převážně hmyz, ale jsou klíčové i pro ptactvo a mnoho druhů savců. Úvodní znělka je opravdu srdcervoucí (v tom dobrém slova smyslu) až tak moc, že i vy se budete chtít k nějakému opravdu starému stromu podívat a možná si i najdete vlastní strom, který Vás potěší jen pouhým pohledem na něj. Výjimečné dílo. 10/10 (03.04.2023)

Tak tímhle mě pan Munzar totálně dostal!! Nevím, kdo je autorem oněch textů, které pronášel, ale jeho přednes byl tak fenomenální a přesvědčivý, že Shakespearův Hamlet je oproti tomu pouťový žvanil. Měl jsem pocit, jako by vyprávěl o mých významných předcích a já pocítil neuvěřitelnou hrdost, že s takovými stromy mohu sdílet stejnou planetu. A měl-li nějaký z těch stromů pohnutý osud, měl jsem pocit, jako by mně umřel člen rodiny. Jasně, trochu přeháním, ale tohle se zkrátka povedlo. Oddechový pořad plný rozjímání. A divák zjistí, že všechna ta klišé typu "jak jsme malí proti dlouhověkosti stromů, které toho tolik pamatují" opravdu platí :-) Třešničkou na dortu je nádherná titulní píseň. (02.12.2012)