Cvět granata
Farba granátového jablka
The Color of Pomegranates
The Colour of Pomegranates
Režie:
Sergej ParadžanovScénář:
Sergej ParadžanovKamera:
Suren ShakhbazyanHudba:
Tigran MansurjanObsahy(1)
Barva granátového jablka se svým pojetím nepodobala ničemu, co bylo do té doby v zemích bývalého Sovětského svazu natočeno. Film o arménském básníkovi osmnáctého století jménem Sajat-Nova se radikálně rozešel s tradicí životopisných filmů. Ve statických, plošných obrazech se po vzoru perských miniatur a křesťanských ikon odvíjí básníkův život od jeho narození až po smrt v klášteře. Snímek je rozdělen do osmi kapitol. V úvodu vidíme básníka coby chlapce obklopeného bezpočtem knih a rukopisů, jejichž stránky obrací vítr. Básník se dostává ke dvoru, potkává múzu poezie, jež se stane jeho milenkou. Jako mnich v kostele vyzdobeném freskami prosí svou múzu o rozhřešení. Dále ho vidíme v rodinném kruhu a konečně vizi jeho smrti. Závěr se vztahuje k zavraždění básníka perskými dobyvateli před tbiliskou katedrálou roku 1795. U oficiálních kruhů vyvolala Barva granátového jablka značnou nevoli. Prominentní režisér Sergej Jutkevič provedl v rámci větší srozumitelnosti některé úpravy, ale i tato druhá verze byla sovětskou distribucí sabotována. V příštích letech byl Sergej Paradžanov opakovaně vězněn, sedmnáct let mu nebylo dovoleno režírovat filmy. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (63)
Možná jsem úplný kulturní barbar, ale tento umělecký experiment mě vyloženě minul. Děj prakticky nulový, jedná se spíše o alegorické výjevy než o smysluplné scény. K porozumění všech podobenství nám bohužel autor nedal dostatek vodítek, a tedy i sdělení samotného filmu zůstalo z velké části nepochopeno. Nefalšovaná artovka pro opravdové cinefilní fajnšmekry a nadšence poezie. Vyloženě nelituji, že jsem snímek viděl, ale doporučuji jej sledovat na vlastní nebezpečí. Je totiž dost pravděpodobné, že nezainteresovaná cílovka by to zde zahltila odpadem. ()
Poetický snímek, který vypraví příběh arménského básníka (Sayat Nova), je neskutečným počinem v dějinách sovětské kinematografie. Každý filmový obraz je hodný fotografické výstavy. Propracovaná práce s kamerou, detailní ztvárnění mizanscény, podbarvující hudba, toto vše je podáno v jisté symbolické rovině tak podmanivým způsobem, až má divák pocit, že je zaveden do zcela jiného světa. A tento svět má svůj vlastní, vnitřní řád. ()
Barva granátového jablka je film, kterej bude v striktním odporu s celkovym pochopením pro téměř každýho na světě; je možný, že někdo bude potřebovat rozsáhlou a komplikovanou znalost obojího, jak křesťanskejch symbolů tak arménský kultury, aby pochopil, co všechno bylo zamejšleno. Nic z toho já ale nemám. Barva granátového jablka je něco, co sem ještě nikdy neviděl. Nejbližší přirovnání co mě napadá sou Dalí/Bunuel kolaborace, ale tenhle film dělá třeba ze Zlatýho věku čistě suchopárnu záležitost. Zhasni světla a vyčisti hlavu: nastupuješ do jedný z nejvíc okouzlujících a omamujících enigmat. ()