Arigato

Jeden z nejosobitějších filmů vůbec. Rukopis A24 se prostě nezapře ani tady. Netypická Sandlerovo poloha v roli naprosto ztracené duše ocitající se ve zdánlivě bezvýchodné situaci nekonečného koloběhu lží, podvodů a lichvy. Vedle slušivého neo-noir nádechu je to však soundtrack jako dominantní prvek. Na první pohled nenápadný, časem však stále více rušivější. Někdy i natolik, jako by i dialogy byly jeho součástí. Za mě navíc velice promyšlený detail v propojení audiovizuálu synthovou hudbou, která jako by navozovala dojem nevšednosti a připomínala tak lesk samotných drahokamů. Netradiční zpracování neosloví každého a nízké hodnocení je pochopitelné. Někomu může všechen ten ruch a to, jak se všechny postavy přeřvávají, prostě drnkat na nervy, a duševní nepohoda zhoršující celkový dojem ze snímku je pouze přirozená reakce. Ale přenesete-li se přes to všechno, čeká váš možná jedna z nejvíce stresujících filmových zkušeností. Uncut Gems jsou zkrátka takovým velkým organizovaným chaosem. Tvůrci moc dobře věděli, proč tím vším diváka zahltit a jakékoliv jiné zpracování by nefungovalo tak dobře.

Originální film, který i přes svou atmosféru sedmdesátých let působí velice svěže a navíc poměrně rychle odsýpá. Právě atmosféra je navozena dokonale a díky tomu máte přinejmenším neustále zvláštní pocit. Což je ale tak víceméně vše. Late Night with the Devil totiž nejspíš nevyděsí nikoho, kdo už má pár hororů za sebou, ale rozhodně ho neurazí. Nebudu se zlobit za více takových snímků. Dastmalchian byl perfektní.

S nadsázkou bych Solo Leveling nazval takovým pubertálním vlhkým snem. Vadí to? Mně ani upřímně ne, naopak jsem se docela zabavil. Z hlediska děje tady vesměs platí, že cesta je cíl. Asociace lovců, spolky, hmmmm. Manové kameny? Huh? Invaze na ostrov? Whatever. Jediné, co mě zajímá, je záměr oné "vyšší moci" a jak s nově získanou silou náš hlavní hrdina bude nakládat. Poslední díl mi tak nějak napověděl, že první série jen připravovala půdu pro to, co nás čeká. No já jsem ready.

Problém tří těles, potažmo kompletní Vzpomínka na Zemi funguje bezvýhradně lépe jako celek a je, dá se říct, až nezbytně nutné, aby se na ni tak i nahlíželo. Jeho zfilmování je upřímně docela velké sousto a čeká nás ještě kus cesty. Dosavadní příběh mapuje děj první knihy a začátek druhé, a upřímně nemá takový spád, jaký bych čekal. Hlavně tedy z důvodu, že postav, ke kterým lze nějak přilnout je jak šafránu, a velká část děje je konstantně ředěna scénami zabývajících se jejich osobním životem, což pak tedy zcela pochopitelně působí skoro až zanedbatelně, nezmiňuji ani časté dialogy kmitajících mezi školní třídou a hranicí stupidity, což zrovna dvakrát nepřidává. Zmínit se dá akorát Eiza González, avšak v opačném, a pro mě v nepochopeném, smyslu jako ve většině zdejších recenzích, společně s Jonathanem Prycem, kteří svým podáním tak nějak zastínili ostatní, kteří působili dost emočně neutrálně (asi vyjma dua Wong/Cunningham, k jejich rolím to prostě sedlo). Řešit etnikum nebo sexuální orientaci jsem už vzdal, v dnešní době často nucený standard, který zde však nehraje nijak podstatnou roli. Příběh však působí dokonale mysteriózně a ústřední zápletka je poodhalována vyvedeně. Audiovizuální stránka bez výhrad, perfektní hudební doprovod, který působí minimalisticky, za to pořád krásně tajuplně. Seriál nabízí tolik geniálních nápadů, myšlenek a kreativních metafor pojednávajících ve sféře těch největších problémů lidské rasy. A ano, jako u drtivé většiny sci-fi, i tady se setkáme s několika logickými fauly, ale od toho je to science-fiction, aby se zkrátka mohly někdy přimhouřit oči ve prospěch děje – nehledě na to, že celý seriál je jinak naopak poměrně vědecky přesný. Uvidíme, jak dopadne seriálová adaptace. Minimálně kniha je pro mě jedním z nejzajímavějších a nejgeniálnějších počinů, se kterými jsem se kdy setkal, a budu jedině rád, pokud mě Benioff s Weissem překvapí.

Připadá-li vám Saw drastické, tato únikovka pro vás bude ideální. Oproti Saw ale bohužel polevuje i v dalších směrech, než jen brutalita. Všechny postavy jsou vesměs irelevantní a působí na mě poněkud prvoplánově a tak nějak ploše. Navíc se chvílemi rozhodují strašně podivně, i když k tomu mám u hororového žánru vždy určitou míru benevolence. Filmu pak v závěru dochází dech a doplácí na skoro až nelogické překombinování. O žádný velký zářez pro hororový žánr nejde, je to spíš taková svižnější oddechovka.

Promyšleně dojemný, minimalisticky stylový a tíživý film zároveň. Vzpomínkové rodinné fotoalbum v závoji melancholie, v mých očích perfektně vystihující pojem. To, co filmu chybí na zjevné zápletce je více než vynahrazeno autenticitou, bezchybnou náladou a nepatrnými dialogy formující jednotlivé charaktery. To tedy může při prvním zhlédnutí působit poněkud frustrujícím dojmem a pro hodně lidí to nakonec bude i hlavním důvodem, proč jej nedokoukají nebo ohodnotí podprůměrně. A já to víceméně chápu. Aftersun nebude pro všechny. O to se ani nesnaží, ale necháte-li se mu poddat, čeká vás velice jemný a neopakovatelný zážitek... Hlavní herecké duo je naprosto skvělé a obdobně jako Wells se svým režijním debutem, i Frankie Corio tím svým hereckým podává jeden z nejsympatičtějších dětských výkonů vůbec. Původně jsem zamýšlel napsat kratší komentář, ve kterém bych se nezaobíral detaily a nijak neodkrýval zápletku, ale mám toho na srdci nejspíš víc, proto pokud jste film ještě neviděli, tady byste měli přestat číst. Vrátím-li se zpátky k ústřední dvojici – fakt, že Frankie nebyla zcela zasvěcena do scénáře a mimo vlastní scény o ničem dalším nevěděla, akorát dokazuje geniální propojení se svou postavou, protože stejně jako ona, tak i Sophie si nebyla plně vědoma toho, co Calum prožívá. Ten chtěl jen své dceři dopřát skvělé vzpomínky, zatímco se propadal do čím dál hlubší deprese, jako by ho sám život vtahoval do jakési černé díry, ze které již není návratu, a před Sophie na sobě nedal nic znát. Ta byla příliš mladá na to, aby plně pochopila hloubku tátova zoufalství, přesto pak nastává moment, kdy se jako dospělá pokouší vrátit v čase a pomoct mu, když už marně. I význam hudby je nezanedbatelný, neboť každá ze zaznělých písní dokresluje a víceméně dovypravuje hlavní příběh, což uznávám, není vyloženě snadné postřehnout na první dobrou. Ač se na první pohled může zdát, že děj filmu nemá nějaký cíl, mimo tedy konce samotné dovolené, vše tak nějak postupně směřuje vstříc samotnému závěru a vyjasnění přichází až poslední scénou, která mě zničila jak už asi dlouho nic. Calum zaklapne kameru a odchází do vzpomínek své dcery, na jediné místo, kde i nadále zůstávají naši blízcí, kteří nás opustili... „That was just a dream, just a dream...“

Film vypadá skvěle. Navíc si hraje se spoustou detailů a pro plný zážitek tak nějak spoléhá na divákovy smysly. Škoda jen, že v takové míře nepracuje i s dramatickou/reflektivní rovinou. Vedle biografie film mimo jiné poukazuje hlavně na to, jak nevhodný sport na profesionální úrovni dokáže být, nemluvě o kariérní jednostrannosti. Normálně bych s hodnocením nebyl takto štědrý, ale za originalitu a hlavně za ten nevšední závan svěžesti do kin plných utahaných českých filmů, který tento nečekaně bezprostřední režijní debut Císařovské přinesl, hodnotím čtyřmi.

Já ti nevím, hubený člověče, ale asi jsem měl přehnaná očekávání. Nejspíš díky podepsané režii perfektního Černobylu. Spaceman je vesměs komorní psychologická sonda do jedné osamělé duše čelící rodinné krizi na pozadí vesmírné výpravy. Celý film ale prakticky pouze čekáme na nevyhnutelnou katarzi hlavního hrdiny, na jeho uvědomění tíhy vlastních ambic, k čemuž katalyticky slouží mimozemský pavouk, co by takové zrcadlo do duše Sandlerovy postavy. Právě tyto momenty s Hanušem, mimochodem ve skvělém Danovo podání, spolu s uklidňujícím zvukovým designem působí zcela meditačním dojmem. Výhrad bych měl hned několik, ale tou nejzásadnější je fakt, že se film bere smrtelně vážně, přičemž kniha je v hodně momentech spíše satirou. Navíc je vynechaná velká řada momentů, díky kterým ony zmíněné terapeutické chvilky vyzní tak nějak ploše. Nemluvě o ustřiženém a pozměněném závěru.

Doposud bezkonkurenčně nejvtipnější díl. Požární cvičení a kurz první pomoci byly ostatně hlavními důvody, proč jsem se na seriál začal vůbec dívat. A oboje v jedné epizodě.

Stručně řečeno je tento díl víceméně nevýrazně zfilmovanou předlohou. Nepřináší nic kreativního, naopak je osekaná o to nejzajímavější, co kniha nabízí. Ta je navíc mnohem svižnější a celkově prostě lepší. To však ale nevyhnutelně neznamená, že by si tento díl zasloužil odpad. Pro příběh je to zkrátka takové nutné zlo a v rámci stopáže mohli tvůrci zauvažovat nad menšími změnami ve scénáři. Uznávám, že je asi mé hodnocení o jeden stupínek vyšší, než by mělo být, ale minimálně za tu krátkou animovanou sekvenci o příběhu tří bratří jej tak nechám.