Recenze (1)
Až bergmanovsky úsporná konverzační hra s divadelním nádechem, plná vzájemného probírání vztahů a pocitů v malém kruhu postav ženy, manžela, milence a dalšího milence, zároveň však podávaná s přidávanými kapkami nadhledu a směřující k pikantně úsměvnému závěru, připomínající spíše břitkou ironii Oscara Wildea. Občas dojde i na pěkný režijní nápad, třeba stínohru dialogu muže a ženy za prosvětlenou zdí nebo dvojitě zrcadlovou přítomnost hlavní ženské postavy během zásadního rozhovoru s jedním z jejích partnerů. Na TV inscenaci jsem měl zaostřeno kvůli Jeanu Poiretovi a ač jsem toho s ním už viděl celkem dost, musím říct, že mě po čase Poiret hodně překvapil, protože takto umírněný až minimalistický, dokonce primárně charakterní výkon (lidově řečeno, většinou zcela bez „opiček“ a hlasových hrátek, které pan Poiret mívá během hraní v oblibě, a to zde platí i ve scénách s jasným nadhledem) jsem od mistra takto zamlada dosud neviděl. Opět mě ho velice bavilo sledovat a teprve mě Poiret odboural, když po necelé půlhodině vesměs vážného děje nečekaně prolomil čtvrtou stěnu a začal několik minut opakovaně hrát v interakci s nepřítomným divákem. Slušně navíc hraje i Nicole Courcel, takže je to konečně TV inscenace, v níž má Poiret kromě někoho ze svých osvědčených spoluhráčů (zde Mondy, v Pour avoir Adrienne ze stejného roku Serrault) i nebývale solidní hereckou partnerku a nevyčnívá tak v damské společnosti před kamerou jako Sněžka mezi krtinci. [80%] ()