Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Dobrodružný
  • Akční

Recenze (1 458)

plakát

Dillinger (1973) 

Neviděl jsem nové zpracování z roku 2009 a popravdě ani nemám zájem. Gangsterky nikdy nepatřily k mým vyhledávaným žánrům, ale tentokrát jsem si s nadšením vychutnal tuhle precizní old-schoolovou záležitost o jedném z nejslavnějších zločinců Spojených států amerických, jehož podobizna dodnes zdobí terče na cvičných policejních cvičení. Warren Oates je Dillingerem nepoddajným, drsným, zároveň hláškujícím a charismatickým, je Dillingerem duší i tělem. Zločinec a vrah zde zůstal atraktivní postavou, aniž by ho mě tvůrci při tom nutili jakkoliv adorovat či obdivovat, což jen oceňuji a prakticky k filmu jako celku nemám vážnější výhrady. Nádherná meziválečná atmosféra 30. let, jaká se tvůrcům podařila vytvořit, přímo zdobí Miliusův film, který jinak umně střídá komornější i odlehčené chvilky ze života legendárního Dillingera, dokumentárně laděnou sérii lupičských přepadení (skoro až ve stylu reportáží) a svižně nasnímanou akci (mj. série několikaminutových přestřelek!). [90%]

plakát

Vítejte, pane majore (1969) 

Rok 1969 na poli maďarského filmu výrazně zářil i ve znamení absurdních satirických komedií, za opakované účasti Zoltána Fábriho. Zatímco v trezorovém Svědkovi ztvárnil Fábri přímo jednu z hlavních rolí, v případě PANA MAJORA se chopil své tradiční úlohy režiséra. Další Zoltán (Latinovits) obdařil film nesmírně povedeným výkonem v hlavní roli a výsledkem je komedie, která díky hořce vtipnému ději a skvělým dialogům pobaví i po víc než 50ti letech. Fábri vkládá velký kus humoru i do střihu, díky němuž se nejednou nečekaně zjeví nebo zmizí postavy ze scény v hale rodinného domu. Karikaturní postavička pana majora zapáleného do výroby a skladání krabic trefně odzrkadluje absurditu totalitního systému skrze ukázku obludné nadprodukce nepotřebného zboží. Heslo zní jasně: dělat, skládat a být nadšen z práce. Dej přednost práci i před spánkem, neptej se proč, jen ať nám ten socialismus na zahrádce hezky rozkvétá... Systém pohltil sám sebe, přetrvává v pomyslném vákuu a postrádá po náhlé změně situace najednou i toho, proti komu jsme se ještě nedávno všichni bouřili. Nebo nepostrádá? A protože jsme se všichni tak pěkně sešli, proč nesložíme nějaké ty krabice? [80%]

plakát

Svědek (1981) 

„Nevíte, co je to klepat na dveře, které se neotevírají...“ Tady musím v první řadě vyjádřit poklonu hereckému umění Michela Serraulta. Pokaždé mě zde fascinuje Serraultovo ztvárnění postavy notáře Martinauda, který si nemá problém s ironií ostře utahovat z vyšetřovatelů ve vypjaté chvíli, ale když si definitivně uvědomuje změnu role ze svědka na nevyvrátitelného podezřelého a je vystaven postupně dvounásobnému ponížení, propadá se psychicky stále více až na úplné dno. Dále musím smeknout před Romy Schneiderovou, která ač na poměrně malém prostoru, dokázala do tohoto tísnivého komorního thrilleru vnést tolik silného půvabu, až hypnotické přítažlivosti. Lino Ventura, ač ho chovám ve stejně vysoké oblibě, má zde trochu smůlu, neboť se ocitl coby (pokud jde o věk a formu) již lehce stárnoucí herecký veterán ve velmi silné sestavě, v níž nezaostává ani Guy Marchand jako druhý vyšetřující inspektor, a Ventura podává ze zúčastněných dle mého názoru tak nejméně zajímavý, spíše až rutinný výkon, ale stále značně kvalitní. Tento nezapomenutelný psychologický souboj z jedné policejní místnosti, s několika krátkými flashbacky, hodně staví právě na velké symbioze hereckých protagonistů, skvostních dialogů, režie. Málokdy se stane, že se v jedném filmu sejde tolik výjimečných deviz po všech stránkách. A pak staví hodně také na silném příběhu, kde mě každým zhlédnutím stále víc než ústřední linka dokazování viny či neviny zasahuje hlavně ta druhá, mnohem intimnější linka jedné nešťastné manželské historie. Viděl jsem Svědka snad už popáté, a znovu a znovu ve mě vyvolává dlouho přetrvávějící silné dojmy, znovu a znovu prožívám u toho napětí, tíseň i fascinaci, téměř jakoby to bylo poprvé. 100%

plakát

Horko (1984) 

Inu, sešli se dohromady Sam Peckinpah, Jean-Pierre Mocky a Bertrand Blier v období tvůrčí krize a spáchali dohromady tuhle gangsterskou splácaninou plnou střílení, násilí, krve, nahoty, nekonvenčního sexu, bizardních postav, surrealistických prvků a často provokativních nápadů... :o)) No a teď vážně: Mám po čase za sebou další film Yvese Boisseta, který mě už před časem vyvedl z míry netradičně sofistikovaným špionážním snímkem Probuď se špione a chronologicky o rok později předložil pro změnu ujetý akční thriller s tématem reality TV-show Cena za nebezpečí. Věřím, že ani Horko jen tak z hlavy nedostanu, něco na tak šíleně ujetého, s občas totálně nelogickým chováním postav, spoustou WTF momentů, ale zároveň pořád s jistou podmanivostí, originalitou a kvalitami člověk nevidí každou chvíli. Celé toto akční krimi překlouzává ve své zábavné stránce mezi povedeným absurdním humorem a nechtěnou srandou, ale plyne v skvělém tempu a nedivím se, že může jít pro jistou skupinu diváků o kultovní záležitost. Lee Marvin hrával tyhle drsňáky celý život, tady 3 roky před smrtí už působí občas lehce z formy a dopouští se vcelku sympatické sebeparodie, za mě ho však na celé čáře převálcovali Lanoux s Carmetem. Nemůžu si stěžovat, že bych se u toho celého nebavil, malý pacholek jménem Anchelo de La Croche je taky zajímavým hrdinem, ale občas to byla na mě dost velká (hlavně sexuální) divočina a mám tak zvláštně chaotické pocity, že nedokážu tomu dát na první dobrou víc než silné 3 hvězdičky. Konec rozkvětu z roku 1972 mě určitě bavil více. 65%

plakát

Kdo nám vzal šroub? (1981) 

Díky nabídce Netflixu jsem se poslední dobou (trochu nečekaně) zadíval do švédských kultovních komedií a zatím to u nich na mě dohromady funguje úplně jako na houpačce. Jednou jsem z vybrané komedie nadšen, bavím se, obdivuji obrovskou nápaditost tvůrců a komediální talent (u nás často malo známých) herců. Další kousek mě naprosto mine a nezaujme na oplátku téměř ničím. Osmdesátková bláznivá komedie Hanse Iveberga o závodech na lodích je pro mě bohužel ten druhý případ. Jelikož jsem zažil dvakrát rodinnou dovolenou s plavbou na lodi v ČR, tak mi bylo prostředí lodí, plavebního kanálu, lodních komor apod. hodně blízké, ale zhruba tím můj zájem o film převážně i brzy skončil. Celkově se jedná o takovou lidovou rodinnou zábavu s velmi jednoduchoučkovým dějem a humorem, velmi povrchně zpracovanými postavami a bez jakékoliv výraznější atmosféry, se zcela rutinnou uměleckou stránku. Neočekával jsem určitě žádné intelektuální orgie, ale občas málem švédskou konkurenci pro Zdeňka Trošku rozhodně také ne. 30%

plakát

Spáč (1973) 

Hmm, tak jo. Coby sci-fi obsahuje Spáč dobře rozvinutou zápletku, řadu povedených vychytávek v rámci vize budoucnosti i moc pěknou výtvarní stránku. Coby komedie pak nepostrádá nadhled, občas i přímo chytrý vtip a Diane Keatonovou. Ve výsledku mi to na 3 hvězdičky sice postačí, občas jsem se i trochu pobavil, oceňuji, že to rozvíjí ve vedlejších s nadhledem osobitá témata (klonování, roboty, uctívání vůdce a pod.), ale jinak jsem se s Woodym Allenem zase jednou příliš nesešel. Spojení futuristického sci-fi s groteskní komedií mi zde totiž vůbec nesedlo, Woodyho šaškovská kreace mě často spíše otravovala, než bavila, a humor zdejších groteskních scén mi občas připadal vhodný spíše do animované pohádky pro děti. Rozumím divákům, kteří jsou z tohoto filmu nadšeni, ale osobně mě jako celek moc neoslovil. 55%

plakát

The Twilight Zone - The Man in the Bottle (1960) (epizoda) 

Ironií a satirou prodýchnuta pohádková epizoda může připomenout našim divákům tuzemský film Tři přání (1957). Zápletku se zjevením kouzelního mužíčka v prostředí současnosti s běžnými lidskými problémy a všemi vládnoucími úřady tedy ani na rok 1960 nepovažuji za nějak zvlášť originální, vývoj děje s tradičními motivy odměny, trestu a ponaučení vnímám spíše jako schematický. Na druhou stranu viděl jsem velmi příjemný a dobře vypointovaný kousek se samými dobrosrdečnými postavami, z nichž hlavní hrdina vlastně též jenom na čas selhává ve vskutku nezáviděníhodné situaci vybrat si výhodné přání bez následků a správně se rozhodnout. Minimálně za ten závěr se skleněnou vitrinou a symbolickým prvkem střepin zaokruhluji na 4. hvězdičku.

plakát

The Twilight Zone - King Nine Will Not Return (1960) (epizoda) 

Ačkoliv se může na první pohled zdát, že úvodní díl druhé série Zóny soumraku je pouhou variací na pilotní Where Is Everybody, po skončení ve mě výrazně dozníval silný zážitek, který moje dojmy z onoho pilotního (a vůbec prvního videného) dílu zcela překonal. Bezvýchodiskovou tíseň trosečníka-válečného kapitána Jamese silně podtruhe dusná atmosféra horoucí poště, jež vyvolává před očima nečekané přeludy až k zbláznění... a zatímco hrdina prožíval bezútěšné horko a doslova i pekelnou situaci, s přibývajícími minuty a závěrečným odhalením mě naopak stále více mrazilo. Dokonalá pointa ve jménu neuvědomelé prozřetelnosti mě také dokonale rozsekala. Je něco skutečně magického na věcech mezi nebem a zemí. Klobouk dolů smekám před (pro mě neznámým) Bobem Cummingsem, jenž tady, povětšinou zcela sám v jediném prostředí, odvádí skutečně fascinující herecký výkon.

plakát

Léčka (1988) 

Akce a reakce. Akce lidí, aut, strojů, bouchaček – reakce chemických prvků, sloučenin a fyzikálních zákonů... Nejen v tomto směru to ve zdejším fikčním světě podivných pravidel v osidlech stejně podivného vězeňského gangu frčí naplno. Tajuplné zvraty, výrazná nadsázka ve vyprávění, originálně bizardní nápady (za všechny jmenuji šermování se skalpelem a injekční stříkečkou!) až mírný surrealismus ozdobují tento zcela atypický kousek z ranku akčních filmů 80. let. Ještě chvíli musím lépe rozdýchat hodně neobyčejné dojmy z této exkluzivní podivnosti s jinak vynikající kamerou a přímo undergroundovou atmosférou, ne zcela stoprocentně mi (alespoň napoprvé) Léčka sedla, na začátku mi připadala překombinovaná a těžko uchopitelná... ale přes spočátku rozporuplné pocity mám z filmu nakonec zážitek a musím uznat, že ve výsledku dává fakt symysl. Minimálně poslední půlhodině jsem si Léčku začal nakonec plně s pocitem hravosti užívat a milovníkům kvalitních nekonvenčních filmů mohu určitě doporučit. Jen docela zamrzí, že jde o jediný celovečerní kus pana režiséra, který další dekádu pak točil už jen klipy a reklamy, a rovněž hodně mladý v r. 2001 zemřel. 75%

plakát

Znova do zbraně (1979) 

Hmm, tak ve Švédsku prý kult, za mě nudná slabota. Možná to bude zčásti mým mladším rokem narození, díky čemuž mi chybí zkušenosti s vojenským výcvikem a pod., ale mě prostě tyhle komedie o dobrodružstvích vojáků v akci povětšinou nebaví. Napětí menších či větších akcí začíná u samotných postav vojáků a končí hned u jejich hereckých představitelů, o humoru v podobě vtipkování mezi vojáky lze říci prakticky totéž. Velmi chabý děj vyplňují další situace, které celistvější zajímavý příběh dohromady nevytvoří, a doplňují je dialogy na nejrůznější témata, jež na roztříštěnosti teprve přidávají... občas mi to připomínalo ten strašně nezáživný první díl Sedmé roty. Ani tady mi nepřišlo nijak zvlášť zábavné sledovat třeba jak se vojáci ve stanu pár minut nacpávají jídlem, vínem a rozplývají se nad tou baštou. Po tomhle skvostu a Dovolené na písku začínám tušit, že Lasse Åberg nebude režisér pro mě a že příště mám raději dát přednost jiným tvůrcům. 40%

Reklama

Reklama