Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Mysteriózní
  • Dobrodružný

Recenze (1 513)

plakát

Raggare! (1959) 

Čekal jsem tak trochu obdobu Krejčíkova Probuzení ze stejného roku, a ono je to v rámci filmů z roku 1959 spíše švédská obdoba francouzských Donchuánů... dějem i stylem. Mladí toulaví kluci z dlouhé chvíle courají večerním a pak nočním městem, touží po holkách a loví je. Mladé holky courají taky, touží po klucích a s radostí jejich lichotkám podléhaji. Hlavní předností, jako u mnoha jiných snímků ve stylu nové vlny, jsou zde opět uvolněná atmosféra a civilní projevy mladých herců. Narozdíl od zmiňovaných Donchuánů však naštěstí tento film i odněkud někam směřuje: byť spočátku dlouho vypadá spíše na sled různých epizodek (což mi osobně až tolik nesedlo), nakonec nezůstane jen u toho a vyvrcholí smutným příběhem hlavní dívčí postavy. Mezi tím přináší i vtipné chvíle (scéna na pumpě) stejně jako hlubší dialogy k mírnému zamyšlení (rozhovor matky s dcerou o rodičovské výchově a dospívání), až jsem si chvílemi pohrával i s myšlenkou nad 4 hvězdičkami. Byť nějaký silnější zážitek z tohoto filmu úplně nemám a rozjezd mu na můj vkus trval možná déle, než napínavý souvislý děj v cca posledních 20ti minutách, jsem ve výsledku i relativně spokojen. „A jedem lovit dál. Po celém městě.“ [65%]

plakát

Černá neděle (1977) 

Vyhodit do vzduchu stadion s 80 000 lidmi není jen tak! A já bych se ve filmu trvajícím bez mála 2 a půl hodiny docela rád více zaměřil i na minulost a psychologii postav včetně výraznější analyzy důvodů, které je vedly až k tomuto extrémnímu kroku. Ačkoliv minimálně dvě hlavní postavy teroristky Dahlii s palestínskými kořeny a vietnamského veterána Landera nám nakonec ve vybranou chvíli trochu hlouběji představeny jsou, jejich osobní příběhy zůstávají po celý film nevýrazně v pozadí. Což je trochu škoda, protože zde jsem vnímal daleko větší potenciál k silnému dramatu, které by pomohlo divákovi najít si k hlavním postavám jistý (méně chladný) vztah. John Frankenheimer je totiž jeden z opravdu mála režisérů akčních filmů, co umí nabídnout vedle strhující adrenalínové akce zároveň i silnou psychologii postav (viz. třeba The Gypsy Moths z roku 1969). Ale p0okud jde tady o scénář a celkový přínos z obsahu, Černá neděle je vlastně (dle mého názoru) průměrný filmový příspěvek na téma terorismu. Nicméně skutečne nadupaná, nervy drásající atmosféra, která s přibývající minuty přináší stále větší napětí, po celou dlouhou stopáž výborný spád a hlavně všechny akční scény vytvářejí z tohoto filmu takřka mimořádný zážitek. Ačkoliv jsem se spočátku dostával do děje trochu hůř, postupně mi začal film ubíhat velice rychle a musím říct, že takhle velkolepé a pořád silně realistické pojetí akce, navíc v paralelním dění (sportovci a diváci na obrovském stadionu, versus boj helikoptéry a vzducholodi ve vzduchu) jsem snad ještě v žádném filmu neviděl a Frankenheimer mi po Francouzské spojce 2 v tomto směru opět vyrazil dech. [80%]

plakát

Les Bonnes causes (1962) 

„Chybovat je lidské, nikoliv ale v otázce spravedlnosti...“ Spočátku se mi zdálo, že dvě hodiny pro drama o vyšetřování okolností jedné tragické smrti / vraždy zaměněnou injekční stříkačkou budou neskutečně dlouhé a v první polovině se mi to neustálé řešení vztahů i občas táhlo. Nicméně s čím dál větším rozehráním kauzy se přede mnou vyklubal skvělý zážitek ze soudního dramatu, navrch s jedinečnou černobílou kamerou v širokoúhlém formátu, plus velkým hereckým koncertem Brasseura staršího a Bourvila. Velkou zásluhu na poutavém výsledku nese také již samotný scénář, který dal na pozadí soudního případu vyniknout portrétu jednoho cynického právníka s často rozporuplným jednáním a názory (typu „Spravedlnost vyžaduje viníka, i když je třeba nevinnej.“), k tomu v nenásilném psychologickém souboji s umírněným advokátem hájící v první řadě pravdu a čest. Vše vrcholí uzemňujícím projevem advokáta Gaudeta, který jako jediný odešel ze soudní síně sám a mnohem dřív než ostatní, a přeci jako morální vítěz. Hodnocení na hranici plného počtu: [85%]

plakát

The Naked Truth (1957) 

Zestárlá pamětnická záležitost, která mě neoslovila a nebavila. Ačkoliv příběhy z groteskních a černohumorných komedií bývají někdy už ze své podstaty do jisté míry přitažené za vlasy, tady mi chyběla jistá inteligentní vyváženost. Celé to navrch svými nesnesitelně teatrálními výkony korunovaly dvě hlavní herečky, většina postav mě ničím nezaujala a jediný mě tady opravdu bavil Peter Sellers, již tenkrát pohrávající si se střídáním odlišných přízvuků, k tomu rovněž v různých převlecích. Občas se povedl nějaký ten drobný vtip, ale vcelku málo na to, abych se přemohl k alespoň průměrnému hodnocení. A jestliže jsem před časem dal 3 hvězdičky jiné soudobé komedii se Sellersem Pět lupičů a stará dáma, která představuje velkou britskou černohumornou klasiku 50. let, Holá pravda mi vychází teprve jako nesrovnatelně slabší „vykopávka“. [40%]

plakát

Přátelé kopretiny (1967) 

„Pokrytecká morálka... to znám, mě taky honí, protože nedělám to, co dělají druhí.“ Zatímco v předchozím kousku La Grande Frousse narušil Jean-Pierre Mocky konvence zejména neobvyklým pojetím a kombinací filmových žánrů, tentokrát míří rovnou na konvence společenské. Do námětu Mocky přetavil i kousek z vlastní zkušeností, kdy zápis o něm a jeho rodině na matrice byl kdysi na počátku války zfalšován pro možnost útěku před nacisty do Alžíru, přičemž do konce života pak Mocky zůstal ve spisech s falešným datem narození. Inspirován touto příhodou stvořil zde hrdinu, který pomocí padělání matričních spisů s ušlechtilým cílem začíná pomáhat lidem i v novodobé mírové společnosti. Slizký dobrosrdečný jinoch Matou v podání Claudea Riche tímhle poťouchlým způsobem řeší problémy manželství, která upadla s prožitými léty obou partnerů až do otravného a nudného stereotypu. Nikoliv náhodou je v této hříce s revolučním duchem přítomný symbol kopretiny, který odkazuje na hnutí hippies hlásající svobodu, mír a lásku. Ačkoliv nejsem zástancem zcela volné morálky a absolutní svobody, když zazní ve filmu pěkná zamýšlení (např. „Žijeme jak mravenci a zahyneme, když porušíme zákon mraveniště. Jenomže my nejsme mravenci. Jsme lidé! A člověk má právo riskovat za svobodu.“), ocitám se s Mockym na jedné myšlenkové vlně a přidávám se s chutí k jeho snění o nikdy neuskutečněné revoluci v manželských vztazích, o prosazení nové morálky s cílem vymanit se z pout jistých zákonů poznamenaných dávnou, pro někoho možná již opravdu i zastaralou tradicí. Vždyť kolik takových již napůl vyhaslých manželství existuje kolem nás a nadále přetrvává jenom kvůli finančnímu zajištění či strachu z rozvodového řízení a ze samoty? A nejen v tomhle směru vnímám Přátelé kopretiny jako velmi povedenou komedii se závěrem téměř fantaskním. Jde samozřejmě i o spostu humoru od gagů ve znamení grotesky, přes celou sérii vtipných situací až po báječně napsané dialogy z pera Mockyho dvorního spoluscenáristy Alaina Mouryho. A když si k tomu připočtu původní český dabing, kde Michela Serraulta neopakovatelně namluvil Vladimír Menšík, své opětovné váhání mezi 4 a 5 kopretinami (tedy hvězdičkami) vyřeším zaoukruhlením směrem nahoru. [85%]

plakát

Zběsilost (1972) 

Čím více Hitchcockových filmů vidím, tím víc mě zpětně mrzí, že jako první (a na dlouhou dobu také poslední) film, který jsem si od něj pustil, muselo být zrovna hororové Psycho, z něhož jsem zůstal více vyděšen a na konci i zklamán, než jakkoliv pozitivně nadšen. Ale tento britský krimi thriller ze staré školy, který jsem před chvilkou dokoukal, jsem si vážně vychutnal. Děj o nemocném zběsilém vrahovi a pátrání po něm má zde sofistikovanější charakter, jednotlivé motivy odhalení viny, nespravedlivého odsouzení či rafinované pomsty ze strany nejlepšího kamaráda dokážou udržet napětí po celý čas i přesto, že vrahovu totožnost dobře známe. Tento thriller sice jen velmi málo vyjde do exteriérů, ale když už tak činí, stojí to vážně za to, ať už jde o jednu výbornou noční pasáž v poštovním voze či vůbec ten silný realismus, jaký ze scén z pouličního tržiště ovoce a zeleniny dýchá. Také mě zaujal způsob, jakým Hitchcock natočil některé děsivé scény vraždy či naleznutí mrtvoly s tím, že zabírá jen statické prostředí mimo místnost tohoto dění (chodba, schodiště či pohled na budovu), ale stejně z toho díky atmosféře a dobře vystavěným předchozím scénám dokáže sálat obrovský kus napětí. Tady klapalo všechno skvěle bez hluchého místa až do samotného závěru. Herci, které vůbec neznám, se zhostili ústředních rolích výborně a humorná odlehčení zejména kolem figurky starého mládence komisaře a jeho kulinářské matinky mi rovněž dobře vpadla vhod. [90%]

plakát

Zahrada Finzi-Continiů (1970) 

Ach, ne... Vážně by mě nenapadlo, že Vittorio De Sica, který si ve své komedii/parodii Hon na lišku (1966) docela trefně utáhnul z různých vyprázdněných rádoby artových filmů, filmařů a kritiků, natočí o 4 roky později snímek, který místy přesně takový film i připomíná. Akademici z Berlína i USA se poklonili s připravenými soškami, ale já si nemohu pomoct, neb tohle drama mi připadalo co do vykřeslení postav velmi povrchní a zpracování podané (snad až na samotný závěr) bez silnějších emocí. Holokaust přitom určitě považuji za jedno nejsilnějších témat dějin minulého století, ale pokud právě film s tímhle tématem budí spíše chladné dojmy a jeho sledování nudí, o to více zamrzí ten promarněný potenciál. Navíc až na otce rodiny Finzi-Continiů zde židovské postavy, resp. jejich protagonisti na čele s Dominique Sandovou, vůbec nevypadají a ani ničím nepůsobí jako Židé. A je mi líto, ale za pěkné prostředí, občas zdařilé záblesky vizuální stránky a několik silnějších momentů uprostřed dlouhé ušmudlané poetiky tenisu a byciklování mladých či zámožných majetků starších, nemůžu dát vysoké hodnocení. Jenom díky závěru, který na mě zejména ve scéně se setkáním v čekárně i dost silně zapůsobil, jsem se nakonec dokázal vyšplhat na velmi slabé 3 hvězdy. [50%]

plakát

Himmel ohne Sterne (1955) 

„Stala se nespravedlnost, a my to stále tolerujeme.“ Tenhle komorní příběh na pozadí jedné etapy poválečných dějin nese v sobě přímo sílu antického dramatu. Nebe bez hvězd je dramatickou výpovědí o době a o lidech, tedy především o době, jež nemilosrdně zasáhla do životů lidí téměř jako další válka. Na to, že film vznikl v době prvních let tzv. studené války, kdy na obou stranách železné opony ve vysoké míře fungovala silná účelová propaganda (a tento film to nezakrývá, ba ještě v několika dialozích přímo zmiňuje), překvapivě zaujímá k tehdy aktuálnímu a citlivému společenskému problému hodně kritický postoj. Na ono náhlé rozdělení vlasti na dvě půlky se zde můžeme dívat z různých úhlu pohledů skrze výborně propacované postavy. Zatímco mladé ženě nové hranice násilně oddělily syna i rodiče, kamionistovi na cestách mezi východem a západem (který říká, že „Nejsou žádné těžké časy, jsou jen hloupí lidé.“) poskytly zase nové možnosti, jak si během jedné práce tajně vydělávat nejrůznějšími kšefty hned ve dvou státech. A najdou se i lidi z nejnižší sedlácké vrsty, kterým zůstala i taková událost ukradena, ctí přes veškeré zákazy nadále své zvyky a pokorně nadále brání a užívají svou bývalou půdu za novými hranicemi. Stejně tak se v popředí rozvíjí silný motiv lásky, která alespoň pokud jde o vnitřní pocity, žádné hranice (natož politické) mnohdy nezná a může vzplanout a rozhořívat i na jedném opuštěném místečku uprostřed ostře sledované „čáry“...  *** Helmuta Käutnera jsem doposud znal jako režiséra komedií pro pamětníky, Nebe bez hvězd bylo pro mě prvním setkání s Käutnerovou tvorbou v dramatickém žánru a můžu hlásit výhradně spokojenost. Svou silnou atmosférou, vykřeslením prostředí, vzájemně nečernobílými charaktery postav a kritickým postojem k aktuálním společenským tématům mi Käutnerovo drama poměrně evokovalo soudobé snímky Ladislava Helgeho (Škola otců či Velká samota). Zdejší zařazení do (výhradně) romantického žánru není úplně scestné, ale trochu zavádějící ano. [90%]

plakát

Pohled společnosti Parallax (1974) 

Po obsahové stránce jde za mě spíše o průměrný (a občas i zmatený) konspirační thriller 70. let, u něhož jsem ze začátku dlouho ani nepřepokládal, že ho ohodnotím tak vysoce. Střihy ve vyprávění mi občas připadaly podivné a nedomyšlené, např. po dlouhé honičce, kde hlavní hrdina projede s autem přes skleněnou zeď, utíká a zašpiní se, ho najednou vidíme ve svém bytě čistého, odpočatého a odhodlaného do další akce. Ale ta kamera, ta si tentokrát vážně zaslouží hvězdičku navíc. Spousta velkých celků zabíraných povětšinou statistickým způsobem, k tomu s přímo geometricky promyšleným aranžmá snímaného prostředí, přináší fascinující vizuální podívanou a zároveň pomáhá vytvářet jedinečnou pohltivou atmosféru. Už kvůli té atmosféře a poslední 20-timinutovce ve velkém amfiteátru se budu chtít podívat na film znovu, byť zdaleka netvoří jedinou filmařskou atrakci v tomto pomalém politickém thrilleru. Krátký experimentální snímek složený z jednoduchých titulků a fotografií, který je promítán hlavní postavě při vstupu do společnosti Parallax, se režiséru Pakulovi rovněž povedl, a to i pokud jde o působivost z něj pramenící myšlenky. [70%]

plakát

F... comme Fairbanks (1976) 

Jo, hochu drahý, doba velkých hrdinů ze stříbrného plátna již pominula. Jseš teď sám strůjcem i nositelem svého štěstí a neštěstí, i v překážkách, jaké ti život v prudkém běhu připraví, stejně lidé kolem tebe a celá společnost... Excelentní smutné drama o dospívání v škole života, okořeněné navrch nebývalým humorem, stojí především na hlavním protagonistovi, který se oddal ve ztvárnění postavy životem nezralého Andrého „Fairbanksa“ Fragmana celým tělem i duší, schopen i v zcela obyčejné postavě ze života odzbrojit diváka strhujícím způsobem. Tady postačí jedno jméno: Patrick Dewaere, a tím je řečeno vše. A jenom tato poameričtělá databáze na reklamy si může dovolit v obsazení na prvním místě nejdřív uvést J–M. Folona coby představitele ryze vedlejší role. Patrick D. svým výkonem krásně naplňuje emocemi celý film, navíc tento snímek oproti jiným obdařil i svým hudebním talentem, když pro něj složil zásadní skladbu. Režiséra Maurice Dugowsona jsem do včerejška neznal, ale první setkání dopadlo u mě na výbornou, navíc mě v něm velice pozitivně překvapila i Miou-Miou. Já se omlouvám, ale dosud jsem jí na základě viděných filmů bral především jako tu herečku, která bývala ve své době hojně obsazována, protože se nebála na plátně být zcela nahá či přímo souložit. Ale zde mi dokázala, že v případě potřeby skutečně umí hrát a dokonce se bez potíží svým výkonem vyrovnala i Dewaerovi. Tady nemám výtek a navíc tak perfektní a symbolicky výstižný závěr jsem už dlouho v žádném filmu neviděl. [90%]

Reklama

Reklama