Willy Kufalt

Jugoslávské klasiky až na výjimky zatím nemám příliš nakoukané, ale dokážou mě příjemně překvapit, mj. tím, jak otevřené, provokativní nebo žánrově nevšední filmy dokázali natočit a uvést v 80. letech již nějaký ten rok před perestrojkou. Balkánský špion funguje jako skvělá komedie, ve které hodně hraje prim výkon Bata Stojkoviće v roli podomního špiona (a zvlášť Zvonko Lepetić coby bratr také zdatně sekunduje). Mnohé kuriózní rodinné příhody a více scén, třeba Stojkovićův výklad v noční čepici u promítání fotek nebezpečných osob, jsou správně zábavně absurdní. Po hodině se však film plně zvrtá do stále šíleněji gradované situace, kdy dlouhodobě nevinná hra, rodinný úlet a náhodné podezřivání projdou do fáze evokování praktik totalitního režimu. Film nadále baví svým humorem, ještě více při vyběhnutí do ulice graduje i svou grotesknost, ale současně přibaluje nekompromisní facku spějící do stavu doslova na pokraji infarktu a tekoucí krve. U mě úderný zážitek. [85%]

István Szabó často své filmy zasazuje do hudebního a divadelního prostředí, což se stalo i tady a pokud se Schůzka s Venuší věnovala zákulisní přípravě představení opery, většinou mě toto dění zkoušek a bohaté spolupráce umělecké i organizační bavilo sledovat. Padaly zde narážky i na politickou minulost vybraných národů, což u Szabóa nepřekvapí, byť tentokrát se tak děje jen v několika dialozích. Bohužel na můj vkus z divadelní scény a umění ten film často sklouzával až k bulvární zápletce mileneckých vzplanutí a nekonečných intrik mezi herečkou, která mě zaujala spíše napůl, a divadelním režisérem, který mi byl svým místy až zfetovaným projevem těžce nesympatický. Až na pár scén jsem se jako u komedie nebavil (a docela je vidět, že to není Szabóův žánr a vedle bulvárnosti sahá možná zbytečně také až k menší vulgárnosti) a způsob podání mi nepřinesl moc příležitostí procítit drama. Jako satira snad. Zajímavý film svým prostředím a možná i celkovým sdělením, ale ne úplně pro mě, byť vybranými scénami ze zákulisí umění i Erlandem Josephsonem v jedné z rolí mě určitě potěšil. [70%]

Děj ve stylu mozaiky sledující několik postav ve městě i jednoho muže ve vězení přináší ze začátku zdánlivě samostatné příhody, či chcete-li střípky osudů postav. Postupně je nejen rozvíjí, ale i propojuje a nechává vygradovat ve skvělém finále s atmosférou zavánějící filmem-noir. K závěru se tu neobvyklým způsobem mísí napětí v boji o život, nevšední romantika i závan melancholické nálady ve společnosti starého barmana v opuštěném nočním podniku. Jeho kavárna uvnitř v plném provozu s hosty během dne pravidelně dodává jedinečnou atmosféru příjemně živoucího dění za starých časů a také pozvedá můj dojem z filmu, který místy přeci jen oplýval delšími rozjezdy a v jedné chvíli i přílišnou hysteričností blond dívky v nesnázích. [75%]

Dívám se a cítím takové jemné, neobyčejné okouzlení kouzelně vyladěnými filmovými obrazy, krásnou hudbou, půvabnou herečkou, drobnými střípky vlastně všedního života i velkými emocemi... jak to ve svých filmech dokáže nabídnout právě Krzysztof Kieślowski. Nepostřehl jsem napoprvé jistě všechny detaily, které by mi umožnily vnímat veškerá propojení příběhů národnostně odlišných hudebních umělkyň, jmenovkyň i dvojic Veronik – nebo snad přímo dvou paralelních verzí osudu jedné Veroniky? Nicméně nechával jsem se vést atmosférou, procítěnými okamžiky, událostmi a zásadními rozhodnutími, až do zajímavě prolínajících se motivů v obou životních osudech a snad nejmysterióznějšího vyústění v závěru. Dvojí život Veroniky je pro mě jeden z filmů, kde cítím, že na konci možná nechápu úplně vše, ale s procitnutím v spleti možných paralelních světů se cítím být povznesen z pobytu na onom místě, kde spolu pomyslně mluví pouze divák, režisér, herci a samotný film. Kieślowski to opět dokázal a dává tady již znát, jaké zážitky (pro mě však ve dvou ze tří případů ještě silnější) nabídne následně v rovněž skvělých Třech barvách. [85%]

Všechno kolem nás se nějak mění... Vzhledem k tomu, kolik amerických filmů se k nám poslední dekády dostává a nakolik se evropská a americká filmová tvorba často i vzájemně inspirují, mi většina filmů z USA (ač jde o odlišný kontinent) nepřipadá nijak exotická. Tady jsem nečekaně exotický zážitek cítil, když nás Jarmusch s pomalu odvíjejícím se žánrovým příběhem nechával nahlédnout do komunity černochů (i indiánů) obývajících střechy činžovních domů s holuby, také do subkultury vyznávačů rapu a celý děj z tohoto prostředí v konfrontaci s mafiánským gangem ještě hodně odkazuje na vzdálenou japonskou kulturu a jejich samurajské bojovníky. Pro jednoho našince celkem slušná džungle, na jejíž styl jsem musel (po úvodním se ponášení na Melvillova Samuraje) párkrát doslova ladit, přebořit bariéry, ale díky jedinečné atmosféře, napětí i absurdnímu humoru v pravidelných sešlostech gangsterů mě sledování tohoto Jarmuschova filmu nakonec bavilo. Herci v rolích gangsterských protivníků za stolem vystřihli svérázně zábavné dialogy a stylové figurky a potěšila mezi nimi i přítomnost Henryho Silvy, ikonického herce ze starých italských „poliziotteschi“ filmů. Po vrcholném střetu půl hodiny před koncem jsem začal pochybovat, co ještě Ghost Dog může předvést, aby se nestal k závěru natahovanou kaší, ale záhy plně sebral neztracenou sílu a něco jako vraždu přes vodovodní potrubí zřejmě jinde nespatříte. Zajímavě netuctová, nezávislá žánrovka, ač novější Hranice ovládání od pana režiséra u mě pořád vede... [75%]

Jako žánrová komedie s exotickým stylem své země a přesahem do parodie (nejvíc v akčních scénách) byl Singham za mě ucházející... Do města plného korupce, zločinů a nadvlády mafiánského gangu přichází zásadový policista, přesně jako nový šerif či pistolník do cizího prostředí ve westernu, jen místo koně jezdí na motorce, ale také si s ničím a nikým nezadá, jde na věc za svým cílem tvrdě od ruky a díky vloženému nadhledu a řádce herecky zábavně ztvárněných postav jsem si většinou nemohl stěžovat na případnou nudu – ve vybraných scénách (a že jich nebylo zas tak málo!) jsem se dokonce bavil hodně, gradace střetu slušně funguje a téma ve dvou dialozích zajde i do drobného myšlenkového přesahu nad posláním i reálným postavením policie či obecně smutnými absurditami systému. Žel na svůj žánr mi Singham pocitově připadal místy příliš dlouhý, asi dvě ze série násilných scén rovněž a celek v rámci předlouhé stopáže víckrát rozmělněn nějakým prvkem jakoby z jiného filmu odlišné úrovně. Zejména obě romantické písně včetně vizuálního ztvárnění jakoby tu vypadly z nějakého kýčovitého muzikálu, berou se oproti zbytku filmu až nepochopitelně vážně a rozhodně patřily k těm částem, po nichž mi zase chvíli trvalo, než jsem se zpátky na jednu vlnu s filmem úspěšně naladil. V nezaměnitelných akčních soubojích, stylovém hlavním hrdinovi i osobitě komicky podaných vedlejších postavách na mě Singham dýchal zážitkem ze skutečně vydařené a svébytné exotické žánrové zábavy, ale jako celek mě nenadchl tolik, abych do podobně laděné indické tvorby zabrouzdával (aspoň zatím) pravidelněji. [65%]

První půlhodina s „takovou normální rodinkou“ a většinou dění kolem výstředné Divine, její matinky v dětské postýlce milující vajíčka, konkurenční pyšné „zaměstnávatelky“ s červenými vlasy nebo poslíčka vajíčkáře mě svou svérázností a vtipem většinou hodně bavila, tedy až na tu nechutnou sexuální scénou se slepicí. Brzy po ní už začalo přibývat čím dál víc nechutností a také humor buď ubýval nebo se až příliš opakoval v těch samých nápadech, takže si už nedokázal udržet zpočátku nasazenou poutavost. Ač se pořád našly povedenější scény (autenticky hroutící se hořící karavan nebo originální „vzpoura“ nábytku) i velmi pozvolna rozehrávané dějové zvraty a taky se mi hodně líbil soundtrack plný retro swingových hitů, postupně pak ten film v mých očích dost klesal. Plně ho s rozhodnutím o 3. hvězdičce zachránilo až vyústění před médiemi, kde John Waters s hlavními postavami plně odhalil, oč mu šlo a sice že po celou dobu směřoval k ukázce hodně zvrácené vize anarchie, v propojení na společenskou atmosférou po potlačení kultu hippies a protestů 60. let. Vyústění, rozehrané přitom se zachováním onoho svérázného stylu, mě slušně dostalo a některé z postav dokážou přes pachuť z vybraných scén zůstat nezapomenutelné i v tom pozitivním slova smyslu... ale ač rozumím kultovosti tohoto filmu, mám raději z undergroundových komedií ty, které dokážou být podobně svérázné i přinášet rovněž nečekané sdělení, ale daří se jim to beze spádu k samoúčelným nechutnostem. Tohle už zacházelo nejednou za hranici vkusu a právě z toho důvodu bych se podruhé na Růžové plameňáky nepodíval. [55%]

Tak jsem se po delší době vrátil k Larsu von Trierovi... Vzhledem k tomu, že předchozí Dogville se mi přes menší rozpaky docela líbil a dočetl jsem se, že v Manderlay oproti němu již ubylo většiny svérázně experimentálních prvků, z nichž mi některé režisérovy úlety (jako křídou nakreslený pes s nápisem DOG, který hlasitě štěká) úplně nesedly a vážnost jinak zdařilého díla spíše narušovaly, sliboval jsem si od volného pokračování zážitek. Dopadlo to ale tak, že mi Manderlay den po zhlédnutí připadá jako jeden z nejméně výrazných von Trierových filmů. V Dogville přinesl nezvyklý divadelní styl v poloprázdném studiu účinné překvapení, zde jsem však vnímal značně zaostávající recyklaci původního nápadu, kde sice zvolený příběh má světlé momenty, ale svou tematikou otroctví a pracích na plantáží ve zvoleném historickém období je až příliš silně spjat s ryze americkou kulturou a ve finále mě ve zdejším podání zaujal tak napůl. Komorní atmosféra se sešlostí herců v černoprázdném studiovém prostoru s velmi skromnou iluzí plantážních exteriérů má místy něco do sebe, v pár scénách mi nabídla podmanivý pocit zvláštní, jiné dimenze, díky čemuž jsem si vzpomněl na rané režisérovy filmy jako Prvek zločinu a Evropa, ale pouze sbírka záblesků té atmosféry mi zde po celou dobu silný zážitek nevytvořila. A také (pro mě neznámá) Bryce Dallas Howard bohužel není zdaleka Nicole Kidman, ani Willem Dafoe není James Caan, aneb rovněž po herecké stránce mi často Manderlay připadal o třídu níž (možná i dvě) oproti svému předchůdci. Některými filmy mi von Trier přinesl silné či aspoň zajímavé zážitky, jinými nepříjemně znepokojil až přivedl k odporu, ale ve většině případů nakonec cosi zanechal (do jisté míry i těmi Idioty, i znechucující Nymfomankou). Tady mě bez většího zásahu, byť s jistými klady v atmosféře a netradičním exkursu do minulosti USA, docela míjel. [55%]

Poslední třetina přinesla katarzní psycho nářez, jaký mě dostal a finále obzvlášť, ale se 4. hvězdičkou váhám, protože po většinu času jsem měl dojem průměrného filmu, který sice zaujme tématem, jenže mnohé scény se pocitově zbytečně táhnou nebo jim z opačného pohledu chybí větší invence, či snad jakási duše. Navrch je snímaný otravně rozklepanou kamerou, která na mě nepřenášela žádnou větší atmosféru. Dost se mi přitom u sledování vybavily v něčem spřízněné filmy jako Pianistka (destruktivní umělkyně s přehnaně milující matkou), Tanec v temnotách (drama s postavou tanečnice, taktéž snímané rozklepanou kamerou), příp. nedávno viděná Carmen (příprava baletního představení) a ve všech mě fascinovaly scény ze zákulisí uměleckého prostředí, ještě než se v nich plně děla vyhrocená dramata. Zde se tak u mě nestalo a až do chvíle, než se Nina nečekaně zfetuje a následně prožije šílený lesbický sex, jsem se prokousával Černou labutí často bez většího zásahu... Že dokáže Darren Aronofsky natočit pod kůži se deroucí psycho horror, mi dokázal ve fenomenální matce! a v tomto směru válí v poslední třetině (od zmíněné lesbické scény) i zde: efektní lekačky a absurdní i mrazivé psychedelické výjevy, kde často pevně nerozeznáme realitu od přeludů a přesto to k pochopení myšlenky vůbec nepřekáží, mu zde opět dokonale fungují. Že by Aronofsky dokázal natočit skvělý film z prostředí umění i v případě, že by ho nesmíchal se svou zálibou v čemsi hodně temném, o tom mě příliš nepřesvědčil... a nejspíš spokojenost s touhle odlišnou tváří filmu v první polovině mi chyběla k fascinujícímu zážitku od počátku... nějak i přesto, že hudební variace na slavný motiv Labutího jezera jsou působivé, Vincent Cassel charismatický a Mila Kunis v nočních můrách dokonale hustou mrchou. [70%]

Když jsem loni viděl první film s Olsenovou bandou (1968), trochu jsem nechápal, jak se mohl takový výtvor se sice originálním, ale přeci riskantním a ne ve všem funkčně provedeným nápadem akční krimi grotesky dočkat nejen kultovního statusu, ale hlavně snad 12ti pokračování a vedle toho celé paralelně natáčené norské série! No, tento druhý film má ještě o půlhodinu delší stopáž – ovšem hned po prvních minutách jsem začal tušit, že tohle bude jiný kalibr! A aniž by Erik Balling vypustil vše, co bylo skvělé již v „jedničce“, napodruhé zvolnil tempo a nechal vyniknout humoru a spoustě gagů na pozadí lépe (řekl bych životněji) podaného příběhu o bandě, která svým počínáním balancuje mezi neschopnými lupiči a zdatnými záchranci cizího lupu. Vtipnými gagy (včetně zvukových v bizarní továrně na hrací loptičky), napínavými situacemi a dobrodružnými zážitky s hlavními hrdiny film až do konce nepovolí. Sice Paul Bundgaard se mi v pár scénách jevil jako ten typ herce, kterého spíše „nějak přežiju“, než aby mě svými kreacemi včetně spádů do polotrapných úletů bavil, ale zbytek typově různorodé partičky herců, které jsem poznal již v prvním dílu i dalších dobových dánských komediích, jsem si většinou hodně užíval. Snad nejvíc mě potěšil Preben Kaas, před jehož zkrachovalcem se zálibou ve výbušninách jsem padal na kolena... smíchy. Oceňuji, že se Dánům podařilo do role amerického mafiána obsadit přímo amerického herce – a ač nešlo o žádný hvězdý úlovek, byl Harold J. Stone se svým nenuceným nadhledem naprosto skvělý a jeho filmová dcera, koketující na střídačku i s „naší“ dánskou partičkou, přímo něžně krásná. Jako celek za mě poctivá mainstreamová krimi komedie 60. let v tom nejlepším slova smyslu! [80%]