Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Mysteriózní
  • Horor

Recenze (2 250)

plakát

Čtyři odstíny hnědé (2004) 

Těší mě zjištění, že tradice švédské absurdní komedie pořád žije! ...nebo tedy alespoň v roce 2004 ještě žila, se skvělými následovníky v čele s režisérem Tomasem Alfredsonem (synem proslulého tvůrčího všeuměle Hanse) a také Robertem Gustafssonem, jenž se svým osobitým, pečlivě rozehraným komickým herectvím se může téměř vyrovnat legendě předchozí generace Göstu Ekmanovi (což už ostatně ukázal rok před tím v Iluzi – filmu o vlaku, kde se pánové společně přímo setkali)... a hned za ním se přidává i Henrik Schyffert. Spočátku jsem se do filmu pro ono mozaikové roztříštění hůře dostával, ale jakmile se rozjížděl první příběh mezi synem a otcem spalujícím mrtvá zvířata, moje obliba pro různé absurdní podivnosti se ve mě rázem proboudila a všechny ty svérázné příhody mě chytly dokonale. Musím uznat, že forma paralelně probíhajících příběhů vyprávěných na přeskáčku (párkrát i s využitím nezvyklého střihu) byla skvěle zvolena a výjimečně celek s touto formou pro mě netrpěl nevyrovnaností, neboť každý z příběhů obsahoval jak nevšedně vtipné, zábavné či kuriózní, tak naopak důstojné, vážnější momenty s jistou hloubkou, objevující se často už kdesi v pozadí. Velmi originálně naplněné 3 hodiny filmu s nevšedním smyslem pro humor v doprovodu stejně neotřelých rodinných a vztahových dramat, mě zklamaly snad jen absencí společného propojení více linek, v nějž jsem doufal, a poslední minuty, rozjímající se v dlouhých záběrech se mi zdály zbytečně natáhlé. Ale nejen s ohledem na to, jak špatně nedávno dopadlo moje první setkání s tvorbou Alfredsona mladšího (Ať vejde ten pravý), tady rozhodně spokojenost. // PS: Slyšet na pohřbu starý country šlágr (u nás známý v pod. Milana Drobného jako „Ztrácím svou lásku“) přezpívaný do švédštiny, je taky něco. :o) [80%]

plakát

Muž jménem Ove (2015) 

Muž jménem Ove mi docela brzy přilnul k srdci a musím potvrdit to, co říká podtitul na podtitul na plakátu: je to morous, kterého si skutečně zamilujete. :-) Velmi pěkný příběh s pocitově různorodými momenty a odhalováním osobní historie si mě podmanil také, bohužel i tak jsem se nevyhl asi dvakrát menšímu zklamání. Během první třetiny si mě film získal coby velmi osobitá komedie s výraznou dávkou černého humoru, který zároveň tvůrci podávali až nebývale laskavě a byl jsem nadšen, že se mi po delší době podařilo narazit z nedávno uplynulé dekády na výbornou komedii. Pak jsem se musel smířit s tím, že jde spíše o drama občas okořeněné humorem a že nejde až o tak výjimečný objev, jaký se chvílemi rýsoval. V některých motivech se film stával i předvídatelným a bez patosu v americkém stylu hned ve dvou scénách k závěru se skandinávští tvůrci už vážně mohli obejít. Přesto ty 4 hvězdičky musím dát, i když spočátku Ove jako film předváděl pro mě vyšší potenciál, musím říct, že ve společnosti morouse Oveho mi bylo ty necelé dvě hodiny většinou dost příjemně, poetická atmosféra mi vyhovovala a Rolf Lassgård ztvárnil hlavní roli vskutku náramně. Lidský film, který má čím potěšit. [75%]

plakát

Král je živ (2000) 

Filmy hnutí Dogma 95 mě moc neosluvují, ač uznávám, že ta myšlenka snímat hraný film co nejautentičtějším dojmem něco do sebe má a s rozklepanou ruční kamerou lze určitě taky pracovat zajímavým způsobem. Jenže u mě převažují ty případy, kdy mi „dogmatický“ film zcela nesedl, připadal jako obrovská křeč s podivnou hrou na vysoké umění a způsob snímání ve mě budil jen otravný pocit velkého chaosu. Tomuhle filmu jsem dal šanci díky zařazení do hororu a musím říct, že spočátku mi překvapivě sedl. Úvodní cesta autobusem s následným šoupnutím náhodně sešlých postav do hraniční situace měla výbornou atmosférou a už jen samotná kombinace Dogma 95 + Afrika je něco tak unikátního, že jsem si to od začátku užíval, jednou seriózně, jindy poťouchlým způsobem během záblesků až k nechtěnému humoru, pramenícímu z některých spontánních projevů postav. Takové záblesky jsem tu vnímal často, ale spočátku ne tolik, aby mi kazily dojem. Mám rád podobně napínavé filmy s existenciální zápletkou typu Pasiáns, spočívající v nemožnosti pro postavy dostat se z určitého místa, které tentokrát výjimečně nebylo uzavřené, ale naopak představovalo nekonečnou exotickou poušť. Bohužel navzdory slibné zápletce z toho vzešel zase jen další film, v němž je forma nadřízená obsahu, i s tím obsahem se pracuje ledabyle až běda. Přerod postav, o nichž se toho moc nedozvíme, od prvotní zoufalosti k náhlé zábavě či posléze k sexuálním dobrodružstvím (vyprávěl ten film vůbec ještě v druhé polovině i o něčem jiném?) tu na mě i přes jistou atmosféru a přítomnost konfliktu ve vzduchu působil poněkud nahodile. Zklamal mě vlastně i závěr, který při tom mohl vzbudit tak silné emoce, ale připadal mi strašně nevýrazně pojatý. Škoda, přeškoda, konečně jednou (tedy asi podruhé, po Prolomit vlny) jsem v „Dogma 95“ stylu vnímal i něco jako atmosféru a první polovinu Král je živ na mě dost fungovalo, bohužel scénář to postupně dokonale pohřbil. [55%]

plakát

Království - Série 2 (1997) (série) 

Lars von Trier se svým Královstvím způsobil, že jsem se po dlouhé době nejenže pustil do sledování seriálu na pokračování, ale dokonce ho úspěšně dokoukal až do konce! Přestože jsem skoro vždy více preferoval žánrovou čistotu a také navzdory poněkud slabšímu 3. dílu se stala pro mě tahle multižánrová procházka ojedinělým zážitkem, protože takové panoptikum originálně bizarních postav (které tu v druhé sérii skvěle doplnil ojedinělý, tragikomický „Bratříček“) na pomezi komedie, dramatu a hororu se vidí opravdu jen svátečně. Mám pocit, že nevyzpytatelnému von Trierovi nejvíc sluší, když má vedle sebe rovněž výrazného spoluscenáristu, který Trierovy mnohdy šílené nápady dokáže korigovat a pečlivě dohlíží nad dramaturgií celku. Dokonce jsem postupně vzal na milost i mnou dříve nenáviděné filozofující duo postižených, u nějž mi v této sérii konečně došlo, v jaké že to místnosti se nacházejí (a že to není žádné laboratorium, ale místnost se skladem a hlavně myčkou nádobí a že ti dva zde mohou představovat něco jako dvě od zbytku světa izolované „pavlačové drbny“). A přestože původně zamýšlená další série už tenkrát nevznikla, musím ocenit, že alespoň některé zásadní linky se ve finální epizodě dočkaly pořádného uzavření či vyvrcholení, a že zakončení celé té absurdní podívané mělo v nejeden moment ty správné a (ne)očekavané grády – obzvláště když se na různých frontách nemocnice začalo stále více zpívat a to i během závěrečných titulků s našim velkým průvodcem! Druhou sérii opět vidím na 75% a jelikož se píše rok 2022, začínám být zvědav i nad aktuálně dokončovanou třetí sérii... snad i s takovým odstupem času bude nové von Trierovo Království za něco stát.

plakát

Konkurs (1999) 

Pomalu si zvykám na odlišnou východoasijskou mentalitu, s níž i filmoví tvůrci překračují hranice mnohem víc a mnohem dál, než kam je obyčejná mysl našince někdy ochotna vstoupit. Jenže Konkurs mi dal při rozdýchávání viděného slušně zabrat. Tady šlo navíc vstup do jiných dimenzích hned ve dvou směrech, kdežto ten první začal probíhat už skrze drobné zneklidňující a spočátku těžce definitovatelné útržky uprostřed originální romance, které nás postupně zavádí do jakéhosi paralelního světa, v němž se stejnými postavy probíhá všechno možná úplně jinak? Takaši Miike spolu s tajemstvím kolem hlavní hrdinky a prolnutím reality se sny a představy chrlí spoustu výjevů a informací, z nichž mnohé se stávají až protichůdnými. Víc, než polovina snímku mi tu navzdory pomalému tempu ubíhala velmi rychle, protože jsem sledoval napínavé romantické drama, až jsem se záhy uprostřed surrealistického kolotoče s bizarně brutálním vyvrcholením nevšední lásky ztratil a záhy zas prožíval šok. Chvíli jsem nedokázal k sledovanému zaujmout jasné stanovisko, až mě režisér znovu překvapil, znovu uzemnil a posléze znovu zamotal hlavu dalším překvapením. Chvílemi jsem měl ze způsobu vyprávění podobný dojem, jako ze soudobých filmů Davida Lynche a mám pocit, že mnohé scény Konkursu si ve výsledku lze vyložit více způsoby – důležité však je, že ač si je vysvětlíte a dosadíte ke konci jakkoliv, celý příběh v obou paralelních linkách dochází k jednotnému závěru. Minimálně pokud jde o poslední vyřčené věty, které s něžným hlasem završují tento moderní romantický horor naštěstí smysluplně... a dá se říct, že i s myšlenkou. [75%]

plakát

Vesmírná améba (1970) 

„Skvělé! Já sice něvěřím v existenci příšer, dokud nějakou neuvidím, ale... existovat by mohly.“ :o) Sice jsem včera večer jsem u Godzilly (1954) napsal, že pokračovat v sledování japonských monster horrorů neplánuji (...a sotva uběhlo půl dne a už koukám na Vesmírnou amébu od stejného režiséra!!), ale jelikož jsem tento kousek měl už déle vyhlídnutý, rozhodl jsem se pro oddělený dvojprogram. Ty dva snímky dělí 16 let a pokud jde o tempo a zpracování filmu, je vidět, že tady byl Iširó Honda ve svém subžánru už dávno zaběhán. Jenomže novější rok vzniku tu znamená přítomnost většiny prvků z Godzilly ve výraznější míře – a to jak kladů, tak negativ. Na jedné straně je tu slušně propracovaný brakový děj, v němž by sice ještě šlo pro lepší funkčnost pár věcí dovysvětlit (odkud měli vesničané takové zásoby nafty?), ale současně skrývá v sobě nejeden zajímavý motiv či hlubokou myšlenku (např. „I když seberou člověku jeho tělo, pořád má svou duši... Člověk je víc než struktura buněk.“). Speciálně bych vyzdvihl postavu doktora, která prochází charakterovou proměnou od záporné lidské postavy přes ovlivnění jednou nešťastnou událostí, následné svádění vnitřního souboje až po radikální čin a statečné sebeobětování v existenciální situaci. Navíc je s touto postavou spojena i originální sci-fi zápletka člověka, jehož vlastní mozek se stává rukojmím nebo-li otrokem v těle skrytého mimozemšťana. V některých aspektech mě ten film v rámci žánru fakt mile překvapil a oproti Godzille se mi líbila víc i atmosféra. Nevadí mi ani, že v několika dialozích (např. ze začátku nebo během přípravy na boj) jakoby Honda zacházel do mírné parodie. Jenže jakmile dochází na souboje s monstry, nejednou se film promění ve frašku plnou nechtěně komických momentů bez přítomného nadhledu, několika triků již na rok vzniku ukrutně zestárlých i často legračních monster. Závěrečný souboj dvou monster je tak šíleně dlouhý a svým pojetím tak šíleně bizarní, že kromě jedné myšlenky, která zazní hned na jeho začátku, prakticky nemá co seriózně pozitivního během pár minut nabídnout. I když se mi jeví Iširó Honda jako celkem zajímavý tvůrce, pro mě určitě nedokáže konkurovat Karlu Zemanovi, kterému se ve stejném roce podařila kombinace sci-fi žánru, kouzelně naivních triků, humorných nápadů a myšlenkového přesahu ve filmu Na kometě určitě mnohem lépe. [65%]

plakát

Ten chlap je magor! (1989) 

„Kdybyste udělal ješté nějaký průser, byl bych v tom i já...“  Viděl jsem řádku krimi thrillerů s nějakým tím drsným a rozporuplným detektivem či policistou, ale tenhle patří k těm, které asi jen tak nevytěsním z paměti. Azumi je zkušený v letité práci, plně za ta léta oboznámen se situací a chováním zločinců ve čtvrti a prostředí kolem, které mu svou povahu tvrdého a neústupného policajta formuje během každodenní konfrontace s násilím do stále krutějších a extrémnějších rozměrů. Ani doposud největší konflikt s následnou neodkladnou výpovědí nepřinesly žádnou naději, dá se říct, že teprve otevírají cestu k pomstě bez zábran. Takeši Kitana je ve své roli excelentní, jako herec si mě tu brzy získal a podařilo se mu zajímavě ztvárnit postavu drsného policisty nejen v té fyzické, ale rovněž v psychologické rovině, upoutat dokonale uzemňujícími pohledy při konfrontacích, dát své postavě jisté charisma a stylovost, zároveň též kousek zádumčivosti, jež ho jako věčně osamělého a bloudícího člověka dlouhými ulicemi občas provází. Takeši Kitana jako současně režisér tohoto snímku se nebál brutální obsah a naturalistické pojetí skloubit současně s melancholickou náladou, pro tyhle neo-noiry často typickou, nicméně fyzická honička doprovázená tklivou hudbou je docela neotřelým řešením. V několika místech byl na můj vkus film až příliš otevřeně brutální, ač vzhledem k obsahu i odlišné asijské nátuře to asi šlo postupně očekávat. V druhé polovině mě nebraly scény s počínáním zfetovaných gaunerů, ale na skvělé, dvojité závěrečné vyústění se oplatilo počkat. [80%]

plakát

Godzilla (1954) 

Se specificky japonským subžánrem monster horroru nemám žádné zkušenosti a zatím ani příliš neplánuji v této linii pokračovat, ale jeho základní kámen v podobě Hondovy Godzilly mě v jistých ohledech dokázal i překvapit. Přestože v jiných ohledech zase neskutečně zestárl, v nejedné scéně včetně některých útoků Godzilly jsem tu postrádal údernější atmosféru a romantická linka ke mě až na samotný závěr nepronikla, naštěstí jsem se dočkal dostatečného množství kladů na to, abych alespoň ty 3 hvězdičky mohl dát. Především je to po dějové stránce velmi slušně vedené, tvůrci se nebáli propojit papírově brakový příběh se seriózní sci-fi, v rámci níž se problém nadpřirozeného monstra stává současně vědecky řešeným tématem a dokonce vyústí do morálního dilematu v souvislosti s potenciálním zneužitím jaderných zbraní při útoků na Godzillu! Též mě potěšilo mě, že zde hraje Takaši Šimura známý mj. z Kurosawových filmů, ačkoliv rozsahově jde o roli ryze vedlejší. Posledních 15 minut na lodi mě tu docela uchvátilo, zcela nejvíc během výborně natočených podvodních scén. Žeby mě uchvátil tento film i jako celek, říci zdaleka nemohu, ale tak už to u starších filmů, které se proslavily v první řadě díky přínosu jednoho vybraného prvku do kinematografie, holt někdy bývá. [55%]

plakát

Příběhy ze záhrobí - Easel Kill Ya (1991) (epizoda) 

Za mě určitě jedna z nejlepších povídek cyklu! Ačkoliv první minuty hororu o malíři tvořícím opravdu neotřelým způsobem tomu moc nenasvědčovaly, dočkal jsem se záhy na krátkém prostoru hodně intenzivního zážitku s mistrovsky budovanou atmosférou, nejednoho děsivého zvratu a řadou skutečně mrazivých scén. Vedle skvělé filmařské stránky a dobře vypointovaného děje přidává na celkovém zážitku i výborný Tim Roth v hlavní roli. Nikdy jsem ho příliš nemusel, ale tento výkon bych se vůbec nebál vnímat jako jeho životní.

plakát

Příběhy ze záhrobí - Carrion Death (1991) (epizoda) 

Tak tomu říkám okamžité vtažení do děje! Od první sekundy strhující akce v dusném prostředí pouště, brutání auto-moto honička kombinovaná s přestřelkami, že jsem se ani nestačil vzpamatovat a už se udělo tolik věcí najednou... ani jsem si nestihl příliš postěžovat, že o postavách nic nevím, protože vše základní mi k pochopení celého souboje tvůrci brzy předostřeli a celý děj jednoduché povídky s opět talesovsky krutou pointou nesmírně napínal až do konce měl a hned několikrát překvapil. On už jenom ten motiv posmrtně vykonávané pomsty ze strany zastřeleného šerifa směrem k uprchlíkovi lze vnímat jako poměrně unikátní. Slídící divoký sup se pak uprostřed téhle strastiplné odysey s pokusem o útěk přes hranice stává velice působivým hororovým prvkem, zacházející minimálně z pohledu hlavního antihrdiny až do roviny děsivé noční můry. Za mě hodně povedený díl!

Ovládací panel
122. nej uživatel Slovensko
41 bodů

Reklama

Reklama