Willy Kufalt

Úpřimně, Wim Wenders natočil dost filmů, které se mi líbily víc, záběry z bytových interiérů mi často připadaly bez silnější atmosféry... i po náhlém zvratu a změně stylu po 20ti minutách (po hypnotickém úvodu natáčeného filmu z tajemného fantaskního světa) jsem se pak nově dostával do zbytku filmu hůře... občas jsem i tápal, co to vlastně za zdánlivě bezdějovou směs různých scén kolem více osobností sleduji, ale nakonec mě dostal Stav věcí dostatečně do transu, abych měl z něj silně pozitivní zážitek. Ve scénách z nočních podniků, zastávek podél šumícího moře, ale i Wendersových oblíbených cest s hrdiny autem (které zde přijdou až v poslední třetině) na mě dýchal tenhle film jedinečnou nezávislou atmosférou. Přestože hlavní herec (Patrick Bauchau) v postavě režiséra, zastupující zřejmě osobnost a pocity samotného Wenderse, mi nepřipadal zrovna dvakrát záživný ani charismatický, během sledování jsem se v pomyslném, nenápadně se odvíjejícím se vnitřním dialogu mezi mnou coby divákem a režisérem (Wendersem) dostal do bodu, kdy jsem již začal v aktuálním rozpoložení plně sdílet pocity z nesnadného procesu tvorby, realizace, prosazování rozběhnutého počinu a všem s tím spojeným. Přes jistý závan deprese jsem si často vychutnával bohatý, stylově progresivní soundtrack, který snad jako vždy u filmů tohoto režiséra přesně podtrhoval atmosféru. Dlouhá scéna uvnitř jedoucího auta, s rozsáhlým dialogem mezi producentem a režisérem, končícím pak zajímavým „duetem“ spontánního zpěvu a filozofické recitace, byla pro mě absolutním vrcholem této dvouhodinové artové procházky a to snad vším – atmosférou, pojetím, sdělením, vyvrcholením děje... Speciálně za tento zlatý hřeb s působivě stylizovanou reflexí nad kinematografií si Stav věcí ode mě zaslouží 4. hvězdičku i pár procent navíc. [80%]

„Rád bych věděl, co se tu děje.“  Já to včera u tohoto podivného norského filmu také nechápal. Chvíli vypadal jako klasický film pro děti a mládež, ve kterém však často dochází i na drsné a temné scény, jako třeba když dva kluci u vody vyloví tělo jakési ženské mrtvoly. To by ještě nebylo hrozné, jenže tady podobné scény nejdřív zapůsobí coby náhlý a nečekaný šok, aby se pak film k podobným incidentům a zážitkům často i vůbec nevrátil ! Když se scény ze zdánlivě obyčejného rodinného filmu, také s odlehčenou náladou na cestách, pikniku či s rodinným zpíváním, začnou střídat mj. s totálně psycho scénami typu krvavé příhody s bojem proti kryse v kalhotách či dokonce sebepoškozování(!) jedné z postav, věděl jsem, že tohle v žádném případě nebude film, k němuž bych se pro případné lepší pochopení či procítění ještě vůbec chtěl vrátit. To přesto, že kamera a atmosféra vybraných scén měly silný náběh k výtečnému zážitku a některé více rozpracované motivy (např. pravidelné konfrontace mezi mladším klukem a dospělým brýlatým špehounem) se mi hodně líbily. GAVIN17 píše v komentáři, že se tady střídá realita a sen tak umně, že jejich hranici často nepostřehneme, já měl ještě pocit, jakoby se místy pro tvůrce setřela i hranice mezi dětmi a dospělými, když se tady např. starší z ústřední dvojice kluků pravidelně věnuje sexu s jakousi mladou ženou. On je to zase takový hodně drsný severský mládežnický film, jakým byla i Zappa, která mi rovněž nesedla, jen tady ještě korunovaný oným mysteriózně artovým provedením. A teď mám už definitivní pocit, že se Seveřany v tomto subžánru vůbec nenajdu společnou řeč. Takový hezký plakát, tolik ocenění ve své době a... mně ten film připadá jako divný sen, ze kterého bych rád co nejdřív ušel a po probuzení navzdory noci kolem raději snad alespoň další půlhodinu nešel spát, aby to nepokračovalo... [55%]

(Díra v Měsíci) Popravdě mě takto surrealistické a silně experimentální tendence v izraleském filmu zaskočily, ačkoliv je pravda, že nová filmová vlna 60. let dolehla k spoustě zemí světa. Když se za 6 let v snad nejúspěšnější izraelské komedii této éry (Policista Azulai) objevilo pár výjevů ve jménu stylizovaných představ některých postav, v čele s výraznou westernovou sekvenci, jakoby šlo o malý (naštěstí již dramaturgicky lépe ukočírovaný) dozvuk toho, co zde v Díře v Měsíci předvádí Zohar prakticky po celý film. Máme tu asi dvě reálné postavy žijící osamoceně kdesi u dálnice s pouští s malým kioskem a pak především jejich různorodé představy, v níž Zohar postupně vystřídá nejrůznější filmařské styly od němých grotesek přes meziválečnou avantgardu, různé studiové vizuální experimenty až po dokumentární a reportážní postupy hraného filmu ve stylu francouzské nové vlny, plus i na nějaké metafilmové prvky se samotným Zoharem a jeho štábem ve vybraných záběrech dojde. Minulý týden jsem viděl od Zohara Ha-Shehuna Shelanu (1968), což byla moje první zkušenost s tímto režisérem, takže mě už tolik nepřekvapuje, odkud jeho osobitý rukopis plný stylových proměn pramení... Jenže zatímco zmíněný snímek se mi hodně líbil a snad až na jednu scénu bavil po celou dobu, u Zoharova debutu jsem to měl dost nevyrovnaně a zatímco některé pasáže mě nadchly, u jiných jsem měl ve vztahu k celku dojem experimentální slátaniny. Ústřední nápad nebyl špatný, více pěkných dílčích nápadů, vtipných scén i neotřelou práci s médiem hraného filmu jsem si v tom dokázal najít též, takže z tohoto pohledu dávám aspoň ty slabé 3***, ačkoliv z filmu jako celku jsem (navzdory jistému potenciálu) nebyl dvakrát nadšený. [55%]

Když jsem si četl ještě v době premiéry zápletku filmu, říkal jsem si, co je to za nesmysl, takhle zcela bezdůvodně najednou ukončit nějakým oznamem dlouhodobé přátelství... ale o nějaký ten okamžik se mě zmocnila krátká tíživá představa, jak by asi bylo mně, kdyby se mi s někým z přátel právě takto nečekaná situace stala... no a film na mě nejen v tomhle směru silně působil. Plně mu přeji ty Zlaté glóby i další ceny, ale proč proboha v kategorii komedie? Komedii (jak obecně, tak i konkrétně komedii roku 2022/2023, o tom teprve žádná :o)) si představuji zcela jinak.. v tomhle cítím hlavně drama, místy plné smutku, tíhy, zvláštní beznaděje spjaté se záhadou a lehkou mystikou, doplněné o houstnoucí napětí a nevšední absurdní motivy (ale ne zrovna vtipně absurdní...), naštěstí také o poetičnost obrazu i hudby, s níž i duše plná žalu na chvíli pookřeje. Závěr mě naprosto odrovnal. On je to nakonec film s banálním námětem o jednom těžším období jednoho přátelství, provinění, vzteku, odpuštění, ale zpracovaný je v tak nečekaně absurdním balení, jak jsem to snad ještě nikdy neviděl, navrch s úchvatnou atmosférou samostatného vzdáleného světa, plného i nejrůznějších zvířecích(!) spoluobyvatel příbytků hlavních postav, že mi zde padala brada nad celým provedením, stejně jako u hereckých výkonů ústřední dvojice. Skrze tyhle nápady, spjatost s přírodou a scenérie bych tipoval jako zemi původu spíše Švédsko, ale Irové coby taktéž Seveřané zřejmě nebudou blízko čistě geograficky. Úžasný zážitek, ačkoliv chvíli jsem měl pocit, že ty titulní divné víly jsou tam takhle explicitně před kamerou trochu navíc. [90%]

Až bergmanovsky úsporná konverzační hra s divadelním nádechem, plná vzájemného probírání vztahů a pocitů v malém kruhu postav ženy, manžela, milence a dalšího milence, zároveň však podávaná s přidávanými kapkami nadhledu a směřující k pikantně úsměvnému závěru, připomínající spíše břitkou ironii Oscara Wildea. Občas dojde i na pěkný režijní nápad, třeba stínohru dialogu muže a ženy za prosvětlenou zdí nebo dvojitě zrcadlovou přítomnost hlavní ženské postavy během zásadního rozhovoru s jedním z její partnerů. Na TV inscenaci jsem měl zaostřeno kvůli Jeanu Poiretovi a ač jsem toho s ním už viděl celkem dost, musím říct, že mě po čase Poiret hodně překvapil, protože takto umírněný až minimalistický, dokonce primárně charakterní výkon (lidově řečeno, většinou zcela bez „opiček“ a hlasových hrátků, které pan Poiret mívá během hraní v oblibě, a to zde platí i ve scénách s jasným nadhledem) jsem od mistra takto zamlada dosud neviděl. Opět mě ho velice bavilo sledovat a teprve mě Poiret odboural, když po necelé půlhodině vesměs vážného děje nečekaně prolomil čtvrtou stěnu a začal několik minut opakovaně hrát v interakci s nepřítomným divákem. Slušně navíc hraje i Nicole Courcel, takže je to konečně TV inscenace, v níž má Poiret vedle někoho ze svých osvědčených spoluhráčů (zde Mondy, v Pour avoir Adrienne ze stejného roku Serrault) i nebývale solidní hereckou partnerku a nevyčnívá tak v damské společnosti před kamerou jako Sněžka mezi krtinci. [80%]

„Ten byt je zadarmo, ale papíry k němu stojí peníze!“ On je Sallah Shabati v lokálním kontextu hodně zásadním filmem: jde o první izraelský film nominovaný na Oscara, i díky dalším četným nominacím a oceněním se začalo ve světě mezi akademiky a festivalovým publikem mluvit o izraelských komediích či izraelském filmu obecně, Chaimu Topolovi úspěch tohoto snímku otevřel přímé dveře k nasledující mezinárodní kariéře... V jádru velmi příjemná komedie žel trochu v mých očích doplácí na přepálenou stopáž a méně vyváženou dramaturgii, kdy např. vážně pojaté romantické scény (přestože jich není moc) nepřinášejí do komedie nic zábavně osvěžujícího a ani po stránce emocí nebo-li přesahu do dramatu na mě zrovna nefungovaly, jen protahovaly film. Viděl jsem Sallaha Shabatiho po čase již podruhé a ač ve mě zanechal tentokrát trošku lepší dojem, na víc než silné 3*** ho stále nevidím, i přes zdařilé pojetí humoru na pozadí vážného sociálního tématu bídných podmínek příchozích imigrantů, množství vtipných scén (např. neustálé hraní vrhcábů v nejrůznějších absurdních momentech) nebo skvělého Topola, který tu zazářil nejen v nezapomenutelném hudebním vystoupení v hospodě. Jeden by neřekl, že mu bylo v době tohoto filmu teprve 29 let, když už tady vypadá jako dědek a k tomu ten vtipně nasazený cizorodý projev... :D Je to dosti zábava sledovat pana Sallahiho se svým lidovým přístupem k životu a odlišnými zažitými hodnotami uprostřed pomalu vzrůstajícího města, přestože jsou to často variace na klasický způsob střetu kultur, rozehrané v množství komediích. Jen škoda těch hluchších míst... [70%]

Takové poklidné, pomalé, civilní i docela příjemné nahlédnutí do obyčejné japonské rodiny i japonské kuchyně... Příběh se však včetně ukrytého dramatu často odehrává jen kdesi v pozadí rodinných sešlostí. Uznávám, že Kore'edův filmařský styl má svébytné kouzlo, nejednou se spádem až k laskavému poetičnu, které podporuje sice velmi skromně využívaný, ale přeci hezký hudební motiv nebo také symbolický prvek žlutého motýla, s nímž do kontaktu pravidelně přicházejí zdejší děti. Cosi zajímavého jsem si v této místy skutečně až nehybně pomalé procházce určitě našel, asi nejvíc mě bavila postava dědy a poslední půlhodina přechází už do drobných zvratů, kdy se dočkáváme pár menších katarzí sledované rodiny. Některé scény s dlouhými záběry, ať už u moře nebo u hrobu (s osobitou tradicí zalévání náhrobního kamene), na mě směrem ke konci silně zapůsobily a pozvedly můj dojem. Jenže sám o sobě mě zmíněný styl s ukázkou toho, co Nehybná chůze zároveň až s málem dokumentární precizností po většinu času nabízí, nedokázal výrazněji přivést k nadšení. Ve spojení s loudavě plynulou gradací mi totiž celkem brzy zevšedněl. Nemohu tedy říct, žebych s tímto pomalým a zároveň dějově velmi úsporným pojetím rodinného dramatu sešel, novější Po bouři (2016) se mi od pana režiséra líbilo určitě víc. [65%]

Po čase jsem si otevřel svůj zřídka používaný facebook a padl mi do oka příspěvek jednoho starého známého z této sociální sítě, který krásně psal, jak ho tento týden na ČT art nadchl film Dej mi své jméno... a prý se mu stalo jen 2x za život, že ho nějaký film takto nečekaně dostal, silně zasáhl a pocitově naplnil, kdežto poprvé to bylo ještě v 80. letech v kině na filmu V září reflektorů. U oceňované gay romance ze současnosti jsem zatím nikdy nenašel tu chuť a možná ani zájem, ale na mnou zatím neviděný francouzský snímek s Catherine Deneuve, navíc z hudebního prostředí, mě pán okamžitě nalákal a... za sebe nemůžu říct, že bych byl tak zasažen a odrovnán, ale bavilo mě to hodně. Přestože nejde o film, jenž by jakkoliv vyčníval z davu, má v sobě zvláštní patinu, tak příjemně obyčejný nádech své doby, díky čemuž si mě spolu s hlavními postavami dost získal. Prezentovaná písňová tvorba zde občas podobně zní jako zaměnitelný osmdesátkový průměr, včetně poměrně tuctových milostných textů, ale nejenže se k postavám obou mladých hudebníků plně hodila, ale často mě i ty písně dokázaly svou atmosférou ovládnout – a když jsem si v závěrečných titulcích připomněl, že stojí za nimi Michel Legrand, tak mě to už ani nepřekvapuje, aneb Legrand se se silnými melodiemi nezapře ani s (pro něj) méně typickým aranžmá ve jménu syntetických 80's. Příběh spolehlivě utíkal, hudebníci byli sympatičtí a Catherine D. opět zazářila herecky i půvabem zde již starší, ale pořád velice atraktivní dámy. Spokojenost. [75%]

Ach jo, tak jsem si po hodně dlouhé době zase jednou pustil (dlouhodobě doporučovaný) akční thriller z USA... a jak to dopadlo? Jako obvykle dost bídně. Většinou mě to nebavilo, až na pár scén nevtáhlo, vychvalovaný styl mi připadal unylý, postavy navzdory počáteční snaze o jakousi psychologii málo záživné na to, abych se o jejich osud zajímal... a štve mě to tím víc, že jde o film Michaela Manna, který v 80. letech natočil mého oblíbeného Zloděje nebo taky za mě další pecku: Červený drak (Lovec lidí)... jenže jak mi došlo už před časem díky Insiderovi (1999), novější tvorba pana režiséra jde jaksi mimo mě. Byť jsem se ze začátku ošíval v duchu, že přes všechnu chválu na mě Collateral působí jako spíše průměrný thriller s místy sterilnější atmosférou, tak mi později došlo, že to byla pořád ta lepší tvář Mannova snímku... Kromě první akční scény kdesi v polovině mě strhlo snad jen jazzové vystoupení v baru a pak mě dostala scéna s Javierem Bardemem vyprávějícím pohádku o mexickém Santa Clausovi a jeho pomocníkovi. Některé záběry nočního velkoměsta dokážu dýchnout jistou atmosférou, ale jinak ve druhé polovině se už přede mnou často odehrávala jedna akční slátanina à la Terminátor, akorát bez nadpřirozeného monstra. Ono Cruisův výraz s napodobením železného Schwarzeneggera zcela postačil... a to jsem byl překvapen, jak zde Tom Cruise hraje skvěle, ale u některých akčních kousků k závěru, jaké mu předepsal scénář, včetně skoku přes rozbíjející se sklo nebo skoku z dálky na zadní dveře metra, jsem se už musel smát nahlas... to jsem asi neměl, co? [35%]

Stylem hry i dějem je to samozřejmě úplně klasický Feydeau (autor také u nás známého Brouka v hlavě), tedy veselohra plná zmatku, záměn a zápletek kolem vztahových dvojic... buď na sledování podobně rozpustilé konverzační zábavy ve společnosti postav vyšší společnosti kdysi z přelomu 19. a 20. století máte vyloženě chuť nebo... mně ji brzy, vlastně okamžitě spravil Jean Poiret, který tu svým komedianstvím řádí jako nezřízená střela, ale musím dodat, že pro mě velmi účinně. :) Díky Poiretovi, ale i zručně sekundujícím Darrasovi a Mondymu mi po celou dobu u této televizní retro inscenaci nezmizel úsměv ze tváře a tihle herci jistí, že jde pořád o svižnou zábavu, byť značně divadelního ražení. Zajímavý zážitek dotvářelo i velmi nízké osvětlení tvořené snad výhradně svíčkami(!), když se valná část děje odehrává uprostřed noci v hotelu a to ještě v době před prvními pokusy o elektrifikaci ve Francii... což jsem v takto extrémním provedení v snad žádné komedii (natož televizní) nezažil a chvíli si zvykal, že v některých záběrech bylo vidět na herce ve výrazné tmě jen tak napůl (co teprve, když v pár scénách v polozhaslém nočním pokoji vystupuje Poiret ještě s černě pomalovaným obličejem kominíka!), ale jistá osobitá atmosféra míchající smršť situačního humoru s tajuplnou temnotou se tvůrcům vytěžit i z mála podařila a k zápletce kolem falešného ducha se nakonec hodila. [75%]