Čapajev
Chapayev
Obsahy(1)
Film Čapajev byl natočen podle novely Dmitrije Furmanova, který u tohoto legendárního bolševického veletele 25. střelecké divize sloužil jako komisař. Film ve své době patřil k vrcholu historicko-revolučného žánru. (oficiální text distributora)
Recenze (38)
Může se zdát odvážné a syrové, jak je filmu ztvárněn hrdina občanské války Čapajev, faktem ale zůstává, že tenhle film je zcela v souladu s ideologickým univerzem raného stalinismu. Reflektuje odumírající kladný typ "spontánního hrdiny", hrdiny-divocha, se sklonem k anarchii. Čapajev byl jedním z modelů, na kterém byl budován socialistický realismus, nicméně v polovině 30. let byl preferován hrdina uvědomělý, který nemá sklony k individualismu a přirozeným vrtochům. I proto místo knižního komisaře Klyčkova nahrazuje "reálný autor" Furmanov, zcela prostý pochyb, omylů a slabostí knižního předobrazu. Komediálně bouřlivého Čapajeva ve velmi rtuťovitém podání Borise Babočkina vede od samého počátku jako zlobivé dítě, ale je příliš brzy odvelen, poněkud tu tak odpadá motiv přerodu (i v knize zůstane Čapajev až do smrti spíše "neosvícen"). Filmový "Čapáj" je divoký popleta, místo boje se tu spíše převážně zpívá a dlouho je na straně obětí jen jeden revoltující vojín, kterého Čapajev osobně odkrágluje za vzpouru. Film tak svým způsobem působí od-mytologizovaně, byť se bavíme spíše o míře mýtu než o jeho úplné absenci. Vyvstává v něm jasný obraz lidového hrdiny, rebela, buntara, který se možná plete v počtu internacionál, ale krásně zpívá. Zároveň uznává svou omezenou roli, když mladým milencům předpovídá krásný nový svět, do nějž už sám nebude mít jako "muž války" přístup. Je to docela výmluvné memento dějinného zlomu, ve kterém na místo spontánních gerojů začali nastupovat neomylní stalinští titáni. ()
Glorifikace mu jedině škodí… Čapajev je fenomén své doby, co po letech působí bezmála jako vyžilý artefakt. Veškeré formálně zajímavé se zdá překonané a ta tolik vyzdvihovaná charakterizace hlavní postavy je pro nezaujatého jedince spíš komická. Základní idea, tedy zobrazit realističtějšího hrdinu, se daří, ale prostředky jsou vesměs lapidární. Příklad – když se Čapajev nahlas ptá, která z internacionál je správná, působí takový dotaz nutně násilným dojmem (stačil by letmý pohled). Obdobně přehnané vyjadřování obklopuje celý film. Dle metod socialistického realismu člověku připadá, že i vrcholné utrpení v sobě nese jistou nevšední „krásu“ či minimálně dialektické sbíhání a na konci boje protikladů jediné vítězství. Určitě nemožno popřít, že výborná práce s prostředím a davovými scénami činí film po většinu času zajímavým a o působivosti mnoha scén bych nepochyboval. Snaha ztotožnit se s chybujícím hrdinou však dle mého nevyšla a to bez ohledu na konkrétní ideologii. Příliš kompromisních postav (stranický komisař) či rovnou davů (robotničtí Bílí) nebudí důvěru. Dílo, které muselo působit jako záchytný bod v určité chvíli, se postupem času stává nezaslouženě karikaturou sebe sama i svého úspěchu. Čapajeva je mi vlastně líto, skutečně realisticky se na něj pohlíželo jen málokdy (stranická nekritičnost a dnešní výsměch jsou dvě strany téže mince). ()
Dobrá, je tam mnoho úsměvných momentů, stejně jako technických nedokonalostí. Ale hodnotím to, nebo se pokouším, z hlediska doby vzniku. Každá doba potřebuje své hrdiny a každá strana a hnutí nakonec taky. A osobní odvaha se Čapajevovi ber jak ber upřít nedá. Člověk se neubrání úsměvu, když hlavní hrdina rozjímá o Alexandrovi Makedonském, jenže tehdy, z rolnické rodiny, oni mu takové věci opravdu neměli kde říct. Anka nadšeně leštící kulomet by byla k popukání, když by za tím člověk neviděl, že to byla asi nejdražší věc, kterou kdy měla v ruce a navíc to, že byla u kulometu a ne u škopku s nádobím byla dost zásadní skutečnost. Ohromující je ovšem hudební nadání Rudé armády, i když dokonalá souhra hvizdu v Mostu přes řeku Kwai si s tím příliš nezadá. ()
Téměř první slovo tohoto filmu je „Češi“. Ano, Češi, rozuměj českoslovenští legionáři bojující na straně bílých proti rudým. Neručím za dokonalou správnost, ale jsou úvodní slova zhruba přeložena tato: „-Stát! Kampak? –Češi nás vytlačili z osady, Vasiliji Ivanoviči. –Češi? A pušku máš kde?“ (Po následné scéně, v níž jsou rozprášeni bezradní obránci jakéhosi mostu, se však už s „našimi“ nesetkáme.) Film o legendárním rudém vojevůdci zřejmě dokonale splňoval, čeho měl u sovětského diváka dosáhnout. Aniž by se nadýmal komunistickou ideologií (když, tak spíše kovanou stranickostí, která je nenápadně vplétána do motivu vojácké disciplíny), předkládá mu romantický obraz chrabrého válečníka, hrdiny, který bojuje za tu „správnou“ věc. Události i postavy jsou podány plakátově a lhavě probolševicky zkresleně, naštěstí však bez nevkusné idolatrické strnulosti – a to se týká i titulní postavy samotné. Čapajev je sice plakátová figura, představuje jistý propagandistický prototyp, nepředkládá se nám však nadživotní idol, nýbrž zajímavá svérázná osobnost. Odzbrojující je upřímnost, s jakou je představován coby hysterický primadonidní ředitel zeměkoule (přičemž to tvůrci zřetelně považují za vlastnosti hodné obdivu, stejně jako na druhé straně až dětskou prostotu a naivní víru v Lenina). Nevěrohodně zní, jak má sám sebe plná ústa („Čapajev, čapajevci“), ale u Rusů bych se nedivil, kdyby to odpovídalo skutečnosti. To vše je ovšem uvedeno na pravou míru, jakmile si uvědomíme význam postavy přiděleného komisaře Furmanova: tento rudý oldšetrhend je tím, kdo živelného Čapajeva vychovává, tento nejen zástupce, ale i ztělesnění Strany je mu oporou a rádcem, také však krotitelem; Čapajev velí, ale je to Furmanov, kdo v posledku určuje pravidla. Skrze něj je divák upozorňován na to, že skutečným strůjcem „vítězství pracujícího lidu“ (pánbůh mě netrestej) je především KSSS(b). Čapajev je pak představen nejen jako hrdinný geniální vojevůdce, ale také jako ten, který v očích Strany obstál. (Ostatně nejsme takřka nikde seznamováni se způsobem, jakým dosahuje svých vítězství a věhlasu, zato však neustále s jeho přístupem k vnitřním záležitostem, byť většinou apoliticky.) Scény, které mají nést jakési silné sdělení, jsou vždy obohaceny krátkým záběrem dvojice pozorně sledujících a naslouchajících anonymních představitelů lidu (bojujícího či pracujícího). Film končí působivými obrazy a za mimořádně zdařilé považuji jakoby náhlé lapidární zakončení prostě sdělující, jak občanská válka skončila. Krásné ruské zpěvy, třeba „Cerný havran“. Vzhledem k nastíněné charakteristice velitele Čapajeva nelze si nevzpomenout na film Unaveni sluncem: oslavný film o Čapajevovi vzniká pouhé tři roky před Stalinovým rozputáním masivních čistek v Rudé armádě, které by, jak lze předpokládat, ani Čapajev nepřežil. Pro milovníky (vážné i recesistické) starého sovětského filmu bude film Čapajev asi vděčnou podívanou. Ale i když těmto radovánkám neholdujete, pokud máte základní ponětí o ruštině a slabost pro ruský způsob mluvy, budete si Čapajeva vychutnávat. Ostatním ho doporučit se neodvažuji. K nalezení je na youtube pod titulem Chapaev (1934) (English subtitles). Mohu dosvědčit, že i velmi chabá znalost ruštiny a angličtiny umožňuje pohodlně rozumět, aniž by se muselo příliš často nahlížet do slovníku. Tři hvězdičky jsou nouzovým řešením, ježto takovýto film neumím ohodnotit. () (méně) (více)
Kterak si tradiční typ ruského vojevůdce se stranou ruce podal a štafetu boje za lepší budoucnost jim předal. Bolševická propaganda dobře věděla, že musí navázat na minulost, na tradiční vidění vojevůdce, a tak stvořila legendu o Čapajevovi. Ten sice nemá vzdělání, občas se chová jako malé dítě, ale srdcem je celý Leninův. Film je sledem výchovných (zákaz rabování, bramborová a jablková lekce z vojevůdství, Čapajevova touha po vzdělání, moudrost komisaře ve spojení s Čapajevovou odvahou) a propagandistických (žena miluje kulomet, na sex bude čas až v budoucnu, čapajevův příklon ke Straně) scének a též se pokouší o primitivní charakteristiku postav (kulometčík, bílý vojevůdce a jeho sluha). Zajímavé připomenutí, kde čerpal O. Vávra inspiraci pro své filmy. ()
Reklama