Marigold

Nevyrovnaný, tón tomu lítá od mrazivý / vtipný drobnokresby vykloubený doby až k lehčí cringe řachandě, ale k mýmu překvapení se drží jednoznačně na straně prvního. Pekárek je zdegenerovaný chemlonový Švejk, přesně to, co česká povaha udělala z druhdy pronikavý Haškovy satiry: karikaturu s pivečkem a to chce klid a nohy v teple svatozáří kolem bauchu. Žádné my a oni. Jen my cachtající se v blátě, výmluvách a morálních kompromisech, v nichž často nešlo o život, ale "jen" o klidnou existenci. Normalizace tu konečně není vyobrazená jako idylický ostrov rodinných pelíšků vs idiotský systém, ale jako vším a všemi prorůstající rakovina nudy, přetvářky a připrcávání, kterou spolutvoří státní aparát a lidi, kteří uzavírají různé formy tichých dohod - dokonce i když vzdorují. A nad tím vším se s pokojem Buddhy vznáší kurva, bavič a obratný existenční navigátor Standa, který má jednoduchý životní kompas: když to říká Goťák, tak to asi bude pravda. Rok 1989 není tlustá čára. A Pekárci dneska plní náměstí. Nenávidí cokoliv, co se odlišuje od jejich jednoduchý vize správnosti a nohou v teple. Píší svoje zamindrákovaný výlevy na ČSFD. Volha konečně nedělá z minulosti skanzen, ale napomáhá pochopit, v čem nás historie dokurvila a v čem jsme dokurvili my jí - a jak v tom vesele pokračujeme, protože je to v nás, ne v nich. Třicet let to trvalo, ale Pachlovi se to konečně povedlo. Má to všechno nějaký řešení? A mohu vám odpovědět protiotázkou?

Pryč jsou syté barvy a rozjuchané choreografie Lesterovy klasické verze. Bourboulon nechává svoje hrdiny rýt rypákem v hlíně a blátě, D'Artagnana v první scéně doslovně. Ubylo humoru, to ale neznamená, že trio, co je ve skutečnosti kvartet, postrádá osobitý vtip a šarm. Obsazení je dobré, výprava řádně ošuntělá, kostýmy špinavé a děj prolezlý intrikami. Odchylky od Dumase jsou obhajitelné, je zřetelné, že nová adaptace chce do hry víc dostat zákulisní pletichy a trochu odstavit milostné motivy, což je v pořádku. Škoda, že některé dějové zkratky mají trochu rozháranou logiku, ale po pár pochybách, jestli celá ta protestantská legrace pod Paříží není jen zbytečná odbočka, nakonec vítězí pocit, že ve dvojce se vše může zúročit v bezva podívanou. Nakonec mi tak vadí jen drobnosti, hlavně to, že Richelieu je postava bez výrazu. Ale všechno ostatní štymuje. Jednozáběrová akce nahradila hravé choreografie fyzičností a mušketýrská parta si rychle sedne. Velmi důstojný příspěvek do dumasovského kánonu!

Pro děti infantilní vývar z Lego Movie, pro dospělý pár hitů jejich mládí, pro Nintendo fans kolekce Easter Eggs. Tak akorát dost, aby se člověk 90 minut nenudil, zároveň tak akorát, abych zítra vůbec nevěděl, že jsem na tom byl.

Partitura zahraná se zdrcující přesností a citem pro detail. Trochu raného Östlunda, trochu matematické přesnosti Hanekeho, trochu panelového lyrismus Malgorzaty Szumowské. Pokud se tu šermuje manifesty Nové intimity: takhle to má vypadat. Nekompromisní, zdrcující debut // sociální sonda do každodenní xenofobie // drama o tom, jaké je to vrátit se domů a být tam (sám sobě) cizincem. Kus street rapu, kus Chopina. Vůbec nechápu, kde se talent jako Kocur vylíhl, ale je mi jasný, že jeho další filmy budu sledovat na špičkách.

Ne, tohle fakt nejsou jenom vlogy. Manskyj totiž povyšuje Titarenkovy syrové záznamy z pekla a předpeklí v rafinovaně rytmizovanou a gradující výpověď o dopadu války na běžné životy několika dobrovolníků ze zdravotnické jednotky. Zároveň do pravidelného střídání záznamů z bojiště a dokumentárních scén ze zázemí dokáže propašovat celou řadu zajímavých vedlejších témat, mezi kterými dominuje jeho dlouhodobá obsese "stopami impéria". K syrovým výpovědím o ukrajinské a ruské identitě z idylického prostředí zázemí vytváří infernální scény z fronty mrazivý kontrapunkt. Tichá síla Východní fronty spočívá přesně v tom, že se nesnaží stylizovat a navádět, ale nechává dunět autentické scény a promluvy. Po úvodním pocitu, že půjde jen o aktuální reportáž, jsem Východní frontu opouštěl s tíživým, bezvýchodným pocitem, jaký člověku nekonečné srolování twitterovými videy opravdu nepřinese. Tohle je dokument, jaký byl potřeba!

Mimořádná hovadnost.

Film, na který jsem čekal od Nošovic napadení. Soustředěná, bystrá observační dokumentaristika, kde se režiséři nederou před kameru, zbytečně nemanipulují, uměle neinscenují problémy a naopak hledají zvláštní logiku doby, v níž přestaly platit tradiční řetězce příčin a následků. Je v tom empatie a pochopení, jemná ironie i snaha pojmenovat, v čem Covid změnil vše a v čem naopak nezměnil nic. Měl bych drobné výhrady k dramaturgii, možná to mohlo být o pár minut kratší a v závěru méně sázet na operu / masky (což je krok předem odhadnutelný), ale drželo mě to ve střehu celou dobu a silně to evokovalo ten pocit bezčasí a vykloubenosti existence. Navíc cením, že Peterková není další Daliborek. Kandidát na český film roku bez debat. Všechnu moc Vachkovi!

Dokument, který dopřává zbytečný prostor lidem, kteří si ho nezaslouží, protože jde o zjevné attention whores a pochybné manipulátory. Je hezké, že po vytvoření dvou zcela absurdních hypotéz postavených na čistých smyšlenkách a technických nepřenostech nechá zaznít i hlasy skeptiků, ale je to trochu zvrácená logika - nechat manipulátory fabulovat a pak pár racionálních hlasů říct, že jejich konstrukce popírají fakta a nemá cenu se jimi ani zabývat. Popravdě se nedozvíme nic víc než z hodiny mnohem skromnějších a lépe strukturovaných Vyšetřování leteckých neštěstí. Naprosto chybí hlasy nezúčastněných vyšetřovatelů, nahrazují je webové nadšenci a experti, kteří to dělali čistě jako volnočasovou aktivitu. Jen se tak opakují známá odhalení doplněná o sérii otravných honů na divoké kachny a cibulkovských nařčení kdo je čí agent. Plus nějaké to emoční porníčko ztýraných rodin, které v zoufalé touze po odpovědích občas sednou na lep lidem, co umí zneužít neštěstí druhých...

Nekompromisní mistr norského deadpanu v maloměstském americkém výprodeji. Film, který je zároveň tuhý svou stylizací i rozměklý svým skrytým sentimentem... nešťastný případ, kdy režisér uvízne mezi realistickou stylizací a snahou o tvrdou černou ironii. Z některých kompozic a svícení sice člověk stále poznává režiséra Povídek z kuchyně a Vajec, ale je to jako vzdálený křik. Tenhle mátožný příběh zdánlivého prosťáčka, který je nucený hledět do propasti, až propast nakonec začne hledět na něj, patří bohužel spíš k horším věcem Hamerovy kariéry.

Místní klika převážně slovenských homofobních (myšlenkově antiseptických) klouzků nezklamala. Buďme na ně hodný, nemají to na světě lehký, cítí svůj blízký konec. Mě spíš než Zkrocená hora štve to, že tenhle díl občas padá do sterilního romantického patosu. Že se linie Billa a Franka proti hře změnila a není zdaleka tak krutá, to dramaturgicky chápu. Třetí díl chce ukázat ostrůvek světa, kde ještě humanita odolává zubu apokalypsy a vytvořit tak kontrast k famózní dvojce. Závěr je vyřešený skvěle (protože pracuje s náznakem), oba hlavní herci výteční... přesto už se těším, až se pozornost vrátí naplno zpátky k Joelovi a Ellie. Mimochodem, tyhle odbočky umělo už Walking Dead a troufám si říct, že někdy i lépe!