Obsahy(1)
Film o Ivanu Mazepovi (1639–1709), ukrajinském hejtmanovi, který vypověděl posloušnost caru Petrovi Velikému (Vjačeslav Dovženko), prohrál v Bitvě u Poltavy a dožil v emigraci, se Jurij Iljenko pokoušel prosadit třicet let. Film, který měl premiéru na Berlinale v roce 2002, prošel několika verzemi střihu a cenzurními zásahy, a ještě v roce smrti režiséra (2010) byla představena další střihová verze s novým prvkem voiceoveru samotného Iljenka. Film má sedm hlavních výjevů koncipovaných jako obrazy ze života Mazepy (Bogdan Stupka). Kromě nich obsahuje přebohaté odkazy k současnosti a doslova gejzír gagů, parodií a obscenit, které Iljenkovo ryze filmové vidění doplňují o divadelní aspekty. Modlitba za hejtmana Mazepu je barokně divoká postmoderní freska o vzteklém žalu režiséra nad osudem sebe sama a nad osudem ukrajinského národa. (garmon)
(více)Recenze (2)
Tohle není žádný Taras Bulba. To je divokost sama. To je jízda nahého diváka na divokém běloušovi druhou polovinou 17. století. A v podstatě je to jízda celým středověkem, který zajisté v této době na tomto území ještě panoval... Nedávno jsem se svým filosofickým oponentem. hajným z Brušovce, diskutoval o tom, zda existuje nějaká platforma, na níž bychom se mohli "domluvit" se středověkým člověkem. Žádnou jsme nenašli, středověký člověk vymřel jako neandrtálec, a nám je skoro stejně vzdálen. Snad Iljenko (zde nejen režisér) svoji platformu našel. i když se domnívám, že proud "bezbřehého násilí" by měl být v nejisté rovnováze s "dvorskou překultivovaností"... Podobně jako garmon se domnívám, že Modlitba za hejtmana Mazepu je rámcový film, a Ivan Mazepa je právě tím rámem, bez něhož by film ve své obecnosti obstál možná ještě lépe... Koho dnes zajímají proradnosti a ukrutnosti v lítých bojích mezi ukrajinskými Kozáky, Rusy, Poláky, Švédy a krymskými Tatary? Nejspíš nás všechny... Jurij Iljenko je jeden z nejpozoruhodnější režisérů poslední čtvrtiny 20. století. A s Mazepou jsem samozřejmě neskončil; busu si s ním ještě drahnou dobu pohrávat jako Ijlenko. ()
Tahle šílenost je něco naprosto jiného, než jsem kdy viděl (hmmm, snad leda Chrustaljove, vůz! ale v barvách – v pastelových, nečekaných barvách a malbě al fresco) – dobře to popisuje člověk, který vylepil jeden z vícera sestřihů na torrenty – „divný, camp, surrealistický, naprostý bizár … produkt cholerického temperamentu, ukrajinského nacionalistického cítění, nonkonformního ducha narušeného desetiletími sovětské stagnace … ohňostroj podivnosti. V podstatě je to B film natočený A režisérem na pokraji uměleckého zhroucení … zlomená vize.“ V Modlitbě za Mazepu je hlavním výtvarným motivem jakési leporelo anebo tabernákl: iluzivní, rozkládací prostor kulisy, tu tvořící loretu okolo hrobky, tu stan, tu drobnou skříňku – onu bulgakovskou odklápěcí lebku, z níž se pije víno na satanově hostině. Iluzivnost, prazvláštní estetika východních devadesátek. Rozhodně film ale není „nepodarek“, jak by se zde podle hodnocení mohlo zdát. Muselo to mít festovní rozpočet – Iljenko zjevně v devadesátkách netočil, protože chtěl, aby to „stálo za to“ – vzpomenu-li si na nízkorozpočtové produkce Muratovy z té doby, je to nabíledni. A oproti ní to není příliš aktuální (hmm, dobře - dnes už zase jo - Iljenko viděl nový střet s Ruskem dopředu) – je to fanfarónské, nabubřelé baroko s ambicí přesáhnout svoji dobu. Neskutečná je hlavně kamera, která se nezastaví a jde z ní hlava kolem. K ní se přidává velerychlý střih – není to klipovitost, ale ta je snad jediné, s čím to jde srovnat, tempově je to fakt fičák! A když nad tím přemýšlím dál, není to ani varianta pozdního Jakubiska po ukrajinsku, jak jsem si myslel, než jsem do toho šel: Iljenko ví, o čem točí, nejde ani za mák vstříc nějaké komerci, ani není senilní a léty strávenými po boku nějaké alfa oslice vykastrovaný anebo frigidní: Mazepa v závěru s Jefimenko v SM oblečku - to je přeci sám Iljenko a jeho věrná, poněkud zestárlá a zesprostlá hvězda! Ten film je plný krve a semene, jediná chyba, kterou bych mu vytknul je, že se potřebuje opírat o nějakou historickou skutečnost – kdyby tam tenhle povinný rámec nebyl a básnilo to třeba jako Bílý pták anebo Mavka, je to jednoznačně pět hvězd. ()