Christine

Alan Clarke a jeho typická kamera, co sleduje postavu za chůze. Tentokrát je jí 'Christine', která chodí sousedstvím a s "kamarádama si šlehá heroin a během toho kecají o ničem" (nutno nebrat doslovně). Odtud typické autorské cyklení (dokonce začínáme i končíme stejnou ukolébavkou/melodií, jako kdyby realita příběhu neměla ani začátek ani konec), protože tohle sledujeme hodinu pořád dokola, ale na rozdíl od Clarkeova 'Elephant' jsem zde postrádal jakousi urgenci, stupňující znechucení, nebo napojení, jakési postupné bublání pod povrchem, naopak to bylo hodně apatické, protože všechna zábava se asi odehrávala v hlavě vyjetých postav. Z pozice nezaujatého pozorovatele se tak dá vlastně říct, že 'Christine' je ten nejnudnější film s drogovou tématikou, na který jsem narazil. Možná, že ale právě to byl celý záměr, sledovat nudu a bezvýznamnost toho kurvení si všeho, ač není úplně fér to srovnávat, tak 'Elephant' na mě působil hodně jinak, silněji, tísnivěji a způsobil tak skutečný filmový zážitek. (05.12.2023)

Rodina mladých, kde si všichni píchají heroin. Bez komentáře, jen si tak nezávazně povídají.(50%) (19.04.2023)

Christine 50 minút kráča suburbom od domu k domu a pomáha svojím násťročným kamarátom zohnať heroín. O droge nepadne vo filme ani slovo, postavy riešia milé banality, small talk a nevinnosť vysloveného tým tvrdo naráža na kruté obrazy, ktorých sme svedkom, vďaka čomu necháva priestor pre ďalšiu interpretáciu. Clarke podobne ako v neskoršom Elephantovi dráždi diváka skrz repetíciu, cyklickosť nemilosrdného sveta osamelých postáv, ktoré vo svojej bezmocnosti rezignovali na jazyk. Chceme kolobeh zastaviť a postavám pomôcť, no nie je nám to umožnené a úzkosť graduje. Osobne by som bol radšej, keby svoje režijné majstrovstvo rozvinul do komplexnejšieho naratívu, (ako to na jeho základoch urobili Korine, či Van Sant) no zazlievať mu to nemôžem, už len pre tú originalitu a duniacu silu skrývajúcu sa pod povrchom. (15.05.2022)