VOD (1)
Obsahy(1)
Dokument otevírá album 68 starých fotografií z počátku dvacátého století. Jeho autor, antikvář, knihkupec učebními pomůckami a fotograf Zikmund Reach, je vydal pod názvem "Samoty a dvorce na Smíchově a v Košířích". Tyto černobílé fotografie jsou konfrontovány s dnešní podobou stejných míst: zahrada a vila Turbová, kde žil a pracoval Jiří Trnka, Bertramka, kde komponoval W. A. Mozart, Cibulka, kde kníže a biskup Thun vytvořil pozoruhodné architektonické dílo, Šmukýřka, Šalamounka, Žežulářka, Pernikářka a mnoho dalších míst, která Reach fotografoval. Reachovy fotografie vyprávějí mlčenlivé příběhy, které se postupně ukládaly do genia loci smíchovských a košířských dvorců. Dokument se pokouší řadit různá fakta a fragmenty do nových souvislostí, pracuje s velkým množstvím historických map, dobových stavebních plánů, indikačních skic stabilního katastru a dalších archivních materiálů. Obrazové zpracování rozsáhlého faktografického materiálu ukazuje, že tajemství a osudy, uložené v jednom starém albu černobílých fotografií, nenápadně žijí dál i v naší současnosti. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (5)
Po stopách více jak osmdesát let starých fotografií starého Smíchova. Pokud neznáte stráně podél Plzeňské směrem na Řepy, tak vás tento zajímavý dokument těžko o něco obohatí. Pokud ta míst v dnešní podobě znáte, tak je jistě velice zajímavé podívat se na ně pohledem pamětníků a historie. Ovšem materiálu je zde rozhodně méně než-li na hodinu a obvzláště ke konci se již poněkud vaří z vody. ()
Druhý filmový esej, v němž Josef Císařovský nechává promlouvat svou fascinaci levým břehem vltavským, přesněji řečeno světem zapomenutých usedlostí Košíř a Smíchova. Na rozdíl od předešlého pokusu odhalit tajemství zádumčivé atmosféry těchto míst prostřednictvím vlastní imaginace, rafinovaným fiktivním vyprávěním, v Samotách přistupuje ke střízlivé konfrontaci dřívějších podob usedlostí vyfotografovaných na přelomu století Zikmundem Reachem s jejich dnešními tvářemi. Výsledek je ovšem podobně hypnotický. Přízračnost této lokality neustupuje ani před zvolenou racionální metodou, tajemství promlouvá (čili „zamlčuje se“) podobně mrazivě i zde. Osudy lidí a míst se protínají, zraňují, následně splývají a neodvratitelně mizejí coby (přes pestrost) jednolité skvrny v zapomenutí, z něhož je křísí drobné momentky na (podobně zapomenutých) snímcích a vlastně i na záběrech Císařovského filmu. Režisér jednotlivé portréty usedlostí doplňuje záběry imitujícími stafážové klišé starých fotek – ovšem s jejich aktuálními obyvateli. Prohlubuje tak dojem kontinuity. Mlčící vyfocení lidé jsou němými střežiteli tajemství, za zamčenými ústy to vaří myšlenkami, které již nezazní. A podobně to mlčí a zní i za vyprávějícími ústy obyvatel dnešních. A kdo jen trochu intenzivněji vnímá a míří na hlubinu, nemůže se přestat ptát po tom ložisku, z něhož to všechno vyrostlo – a roste dál. Co to bylo? a co to je to? a proč má pro mne každá z Reachových fotografií punctum? se musím ptát i já, stále tělem či myslí dlící na místech, kde „jen větry tu bloudí a veselit se zdají / v kole, kde život je neplodný jak smrt. / A přece tu smích byl dřív i slzy pláče, / teď nikdo už nezná milenky sladký div, / jež k moři se dívala zrakem spáče / z časů dřív,“ jak napsal ve své Zpustlé zahradě Swinburne. ()
Naprosto nepodstatné, že danou oblast neznám, ale magický rukopis Císařovského, mě vždy v táhne do role fascinovaného diváka.viděno dvakrát, ještě lepčí je Deník... ()
Pěkný dokument a velmi vkusné srovnání ,,včerejška a dneška". Opravdu povedené. ()
Moc hezké! ()