Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Akční
  • Krimi

Recenze (3 443)

plakát

Zhoubné zlo (2021) 

Tuctová epizoda Příběhů ze záhrobí, která začne být zábavná až během echt přepáleného tromovského finále. Problém je, že než se to utrhne ze řetězu, tak tomu předchází celovečerní stopáž čiré nudy, nulového budování tenze, nenápaditého gore, otrockých giallo aluzí, generických postav a neexistující atmosféry. Reálně hrozí, že u toho finále už ani nebudete vzhůru.

plakát

Chyby (2021) 

Slunce, seno, vztahy aneb taková normální vesnická romance. Ona bejvala kdysi tak trochu kráva, on je nyní tak trochu dost kretén a všichni okolo nich jsou neustále hovada. No, a pak v tom budujte ten onen "zdravý vztah". Od Vojkůvky, Prušinovského i herců přesně vystižená míra čecháčkovského buranství bez byť jen náznaku jízlivého povýšeneckého úsměšku. Což se cení, to zvládne málokdo.

plakát

Navalny (2022) 

In today´s world of fake news, we don´t trust sources. Because we don´t trust humans. We trust data. O Navalném stejně jako o Bellingcat. Stejnou měrou překvapivě intimní vstup do několika týdnů života po otravě jako investigativní. Nebojí se to klást otázky na tělo, ukazuje to Alexeje jako občana echt charismatického a odhodlaného, se kterým se však nějaká ta ale rovněž pojí. Na to, že tomu zcela chybí odstup od událostí, na to jak moc je to aktuální, tak se to straní mravokárnosti, piedestalové medailonkovitosti, zkratky a mluvících hlav bez emocí. O něco podobného se svého času pokoušel snowdenovský Citizenfour, ovšem krutě neuspěl. Navíc je tu i občasný šibeniční humor; někdy chtěný a někdy plynoucí ze situace (facepalm fest během telefonátu) či absurdity režimu a jeho vykonavatelů (aneb zdravíme opět Moskvu4). Každopádně natolik dobré i přístupné bez podbízivosti, že i kdybyste na Alexeje byli alergičtí či byli tvrdě prorežimní, tak za vidění to stojí. A v uvedených příkladech vlastně dvojnásob.

plakát

Uncharted (2022) 

Jako... Jako hodně moc *zííív" více než co jiného. Nemá to tempo, švih, charisma (a není to jen o nefungující dynamice Holland/Wahlberg) a kvůli okaté digitálnosti je to trestuhodně neživotné. Ve výsledku to není ani dobrý dobrodružňák a ani dobrý zástupce filmů dle videoher, ale spíše novodobý Hudson Hawk. To Tomb Raider s Alicií dopadl v těchto ohledech výrazně lépe. Raději si na YouTube pustit sestřih "Uncharted 4 all/best cutscenes 4k PS5" a je to to samé; jen o poznání našlapanější, navzdory delší stopáží lépe ubíhající, s fungujícími emocemi, lépe zahrané i napsané (speciálně dialogy!), se zdařilejší režií (o výpravě ani nemluvě) a paradoxně méně digitálně působící.

plakát

Seveřan (2022) 

Animózní syrový hamletovský revenge fest, který po strhující úvodní půl hodině udělá značný úkrok stranou. Ne nutně k horšímu snímku, to ne, ale k jinému. Za mě škoda, v první poloze mu to slušelo více. A v té druhé má až příliš konkurence u mnoha obdobně pojatých snímků. Každopádně netřeba se obávat; i diváčtější Eggers je stále dostatečný svéráz s vizí, která není pro každého. Snad jen "snyder look" během finále si mohl (a měl) odpustit.

plakát

Všechny staré nože (2022) 

Solidní komorní konverzačka, která se snaží spojit neslučitelné; a sice le Carrého s červenou knihovnou. Což jde proti sobě hned na několika úrovních. Předně první pracuje s náznaky a nevyřčeným mezi řádky, druhé si naopak libuje ve vztahové doslovnosti. Je to k vlastní škodě mezi těmi dvěma žánry rozkročené natolik, že to pořádně neobstojí ani v jednom. I tak to však mohlo dopadnout výrazně lépe, kdyby mezi ústředním duem byla o poznání větší jiskra, která by do osudového shledání po letech vnášela hmatatelnější pnutí a tenzi. Navíc hra na od počátku jasné vyústění dojmům rovněž nepřidá.

plakát

Otec (2020) 

Jedním slovem sugestivní. Dvěma sugestivně sugestivní. A to tak, že se to nezaryje pouze pod kůži, ale hluboko do jedné každé z kostí; a to nejen těch morkových. Z empatických důvodů "must see" edukativní snímek, protože šance, že vás to potká (ať již přímo či v rámci rodiny), je nemalá. Každopádně i filmařsky suverénní záležitost. Jakkoli to nezakryje komorní činoherní kořeny, tak mementovský pohled na stařeckou demenci "z druhé strany", je podán ryze filmově, kdy především střih exceluje málokdy vídaným způsobem. Což beze zbytku platí i o kompletním ansámblu; s životním výkonem Hopkinse v čele. Jeden by papírově od "komorní oscarovky o vztahu dcery s dementním otcem na sklonku života" čekal hořkosladký sentimentální film, co hraje na slzopudné struny, a nikoli děsivě intenzivní existenciální horror.

plakát

Bourák (1993) 

O pokusu šáhnout si na nesplnitelný bláhový sen v podobě sportovního filmu, ve kterém první polovinu stopáže není po sportu ani stopa. Jde o ultimátní naplnění poučky "když ti život háže klacky pod nohy, tak se o jeden každý přeraz, šeredně se vyrakvi o zem, zvedni se, přeraz se o další a to dělej tak dlouho než ze stromu života opadají veškeré větve či než se ostatní zželí a strom posekají, aby si zjistil, že celou dobu si právě pro ten  jeden strom neviděl les" a... A je to opojně "feel-good" do morku kostí. Dokonce i obvykle spíše otravné neherecké Astinovo ťuňťovství je tu záměrem, který v celkovém konceptu funguje. Vkusný kýč (ne, neprotiřečí si to), který emoce zdárně ždíme (mnohdy nepopiratelně díky Goldsmithově hudbě), ale zdaleka ne tak lacině a na první signální, jak by se z anotace mohlo zdát.

plakát

Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku (2022) 

Dva samostatně stojící "projekty" násilně přes koleno naroubované do jednoho rotoskopického celovečeráku rozděleného kvůli tomu na dvě poloviny. Jedno je echt mrtě zevrubné nostalgicky-autobiografické povídání (jde o nonstop monolog) o tom, jaké bylo vyrůstání na předměstí Houstonu poblíž NASA v pozdních šedesátkách; doba, rodina, sousedé, výrobky, seriály, jídlo, hudba, Vietnam... A to desítky a desítky minut během nich neběží děj, nerozvíjejí se témata, postavy a nejde o nic jiného než představit okolnosti. Je to autorova podcastová stať "à la seriál Báječná léta" s nadbytečným, byť stylovým, obrazem. Poté je tu však i Linklaterovo chlapecké alter ego s bujnou představivostí, které během letu Apolla 11 popustí uzdu fantazii "co kdyby se lunární modul omylem naprojektoval a vyrobil o něco menší, že zachránit NASU před mezinárodním faux pas můžu jedině já při letu do vesmíru pro přípravu půdy pro Apollo 11". Každá z těch částí je sama za sebe vydařená, ale náladou, žánrem i "vo co gou" působí spíše jako dvě povídky; jedna "Jak se žilo" a druhá "Jak (ne)funguje dětská paměť". Výtečné, ale nesoudržné.

Reklama

Reklama