Velké ticho

Workoholici a byznysmeni razící se do Tibetu vykurýrovat z růstu Růstu mohou konečně nanečisto otestovat, jaké to je. Naneštěstí dokument moc osvětový, nic zásadního nesděluje, a transcendentální praktiky zprostředkovává v mnohem užší škále než Mahariši Maheš Jógi. A za druhé, co mají znamenat ty alibistické obrazy křepčících mnichů? Snahu nastolit nové paradigma a naznačit, že i mniši jsou normální lidé, nebo pokus rehabilitovat legraci jako seriózní prostředek? (08.06.2008)

Originální filmový počin je cenný především z dokumentárního hlediska a touto cestou se tvůrci také nenápadně vydávají - oproti liturgickým a spirituálním prvkům života v klášterní komunitě kladou důraz na každodenní praktické úkoly spojené s životem za zavřenými dveřmi. Zajímavost daného tématu je však naplněna zhruba po dvou hodinách stopáže, duchovní souznění se stále nedostavuje, mniši si navzájem holí hlavy, divák se propadá do blaženého spánku... (02.10.2008)

Proč právě pět, když jsem občas něco málo přeskočil (opravdu jen nemnoho, ale z důvodu času, ne že by z důvodu nekvality), proč, když si myslím, že krácení by prospělo, když si myslím, že alespoň částečný doprovod slovem by pomohl, že... Ale o tom to je, tady prostě netřeba slov, tady si lze jen pustit a vidět, slyšet, vnímat. Zamyslet se, nic víc (nebo spíš míň?) si tenhle nezrovna divácky přívětivý dokument nežádá. Podle mě je jedno, je zda na dokument kouká ateista, katolík, nebo přívrženec Vesmírných lidí, je to prostě skvělý zážitek, u něhož je příběh natáčení takřka stejně zajímavý, jako film samotný (30.03.2013)

Výjimečný dokument, jehož účinek ovšem velmi závisí na motivaci k jeho zhlédnutí. Kdo někdy přemýšlel o tom, jaké by to asi bylo žít v klášteře, bude v menší výhodě. Samotného mě trochu mrzelo, že na tak velké ploše nepracuje s většími celky jako příprava na konkrétní liturgický svátek (Velikonoce, Vánoce), uceleným obrazem denního officia nebo soběstačnosti či vztahu k okolí. To ovšem není hlavním cílem filmu, tím je zachytit zcela jiný tep času, hodnot, myšlenek a přenést tento svět na diváka. Zvolená forma je k tomu tou nejlepší možnou a leccos napoví i samotný vznik filmu. Po první žádosti o natočení dokumentu bylo Phillipu Göringovi řečeno, že ano, ale ať ještě chvíli počká, tak 15 let. Za 15 let se ozvali, zda-li má stále zájem a teprve za další 3 roky se mohl režisér stát na 6 měsíců členem kartuziánské komunity. Záleží hodně na vašem přístupu, jestli si z filmu něco odnesete. Já třeba poprvé viděl mnichy sáňkovat. (13.02.2008)

Dokumentarista Philip Grönig veľmi dobre pochopil, že hlbokú meditáciu, kontempláciu a vnútornú harmóniu v súlade s prírodou netreba hľadať len v aktuálne populárnych východných filozofiách a náboženstvách. V kresťanstve možno nájsť temer totožné duchovné odkazy, pričom jeho posolstvo je, akokoľvek sa tomu niekto môže vzpierať, nám obyvateľom Európy oveľa bližšie. Nemusel cestovať tisícky kilometrov ďaleko, aby našiel niečo, čo mal takpovediac priamo pod nosom. Slová modlitieb v latinčine sa vrývajú do čierňavy kostolného chóru, osvetleného len večným svetlom a lampičkami nad spevníkmi mníchov. Ponorenie sa do tohto výnimočného sveta, kde čas plynie inak, zostrihaného jemne a citlivo do 15. kapitol prekladaných vždy staro-, či novozákonnou citáciou vytvára výnimočný očistný zážitok. „Budete ma hľadať a nájdete ma; ak ma budete hľadať celým svojím srdcom, dám sa vám nájsť (Jer 29, 13).“. Pozn. Túžbu uvidieť tento dokument podporila zaujímavá osobná skúsenosť z brigádnej výpomoci pri záchrane zvyškov kartuziánskeho kláštora na Kláštorisku v Slovenskom raji. Skúsenosť, obohatená diskusiami o viere, informáciami o histórii rádu alebo očistnými myšlienkami pri sledovaní východu slnka v mlčky idúcej skupine o pol piatej ráno, či pri návšteve nočnej jaskyne, osvetlenej sviečkami, kam sme šli slepí, naviazaní na jeden povraz po strmom svahu. Pri sledovaní opatery o nevládnych starých mníchov vo filme som si na pochod do jaskyne spomenul. (23.09.2007)