VOD (1)
Obsahy(2)
Vizuálně ohromující záznam kapely Sigur Rós, která je produktem a zároveň součástí své rodné země s její dramatickou krajinou a úzce propletenou společností. Po návratu domů z dlouhého turné v roce 2006 se tato islandská kapela rozhodla zahrát řadu volně přístupných, většinou neohlášených koncertů. Hrála pro různě velké skupiny diváků všech věkových skupin, ve vesnických kulturních sálech, na společenských večírcích, v hlubokých údolích a širokých polích, v opuštěné rybárně a v ekologickém protestním táboře. Kontrast skromných a majestátních prostředí dokonale doplňuje zvukovou paletu kapely, známé pro skladby kombinující tichá rozjímání a extatická, bouřlivá vyvrcholení. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (181)
Tento dokument je určitou oslavou všetkého krásneho, čo ešte nezničil človek. Predstavuje nám tu - aj keď síce nie v takej miere aby to v nás mohlo rozpáliť oheň neskonalého úžasu - krajinu Island ako jednu z mála nedotknutých krajín Európy. Sigur Rós je skupinou, ktorej každý tón sa spája z určitým pocitom. Melanchólia, strieda nadšenie a to sa prelieva do šťastia. Ich nápadité, rôznorodé a hlavne neskonalé krásne piesne dotvárajú nie len scenériu ale aj dušu ľudí žijúcich na Islande. A aj keď je to skôr dokument o ich hudbe, než o Islande samotnou, príznačný názov Heima - domov, tu sedí viac ako dokonale. Vidieť vnútro skupiny akou je Sigur rós v prostredí ktoré im dáva neskonalý priestor pre ich tvorbu je naozaj nezabudnuteľné. Po skončení filmu som mal veľmi zvláštny pocit, pocit úžasu a zároveň určitej nedotiahnutosti. A to tiež len preto lebo by som jednoducho chcel vidieť aj počuť viac a bolo toho strašne málo čo som videl aj počul, vzhľadom na to o aký fenomén, aspoň teda v mojom ponímaní , sa jedná. ()
Hudba z jiného světa. Stačí se podívat na videoklipy - Hoppipolla, která zní v Heimě u pouštění draků - důchodci si v něm hrají jako malé děti, zvoní na zvonky, skáčou do louží, hrají si s dřevěnými zbraněmi - jestli se členové kapely ve svých postojích nijak nepřetvařují, jakože tím jsem si jistý, pak až mě z toho mrazí v zádech. Uspořádat koncertní turné zdarma, jen pro lidi, vdechnout život zapomenutým místům a hrát kdesi na loukách, to nezaslouží pouze obdiv a respekt. Měli bychom si z té z té jejich lásky k zemi odnést ten samý přístup, a vůbec v tom není nádech nějakého klišé. Tohle není Michael Jackson, který volá "spread the love, save earth". Tohle je parta introvertních Islanďanů, kteří pouze milují hudbu a svoji zemi. Přísahám, že jsem neviděl emotivnější hudební dokument. Na koncerty chodili nejenom lidé středního věku, ale i batolata, staří, handicapovaní...O život, přírodu, vřelost v Heimě jde stejnou měrou jako o samotnou hudbu. Jak bych to řekl, Sigur Ros povzvedávají duši. Těžko se k tomu hledají slova. Jak píší ostatní, to se musí vidět. P.S. Připravte si kapesníky a bookujte letenky na Island. ()
Dle mého neodborného názoru se v dnešním hudebním světě dokáže málokdo takhle přirozeně odlišit jako to dokáží Sigur Rós. Jednoduše jim nejde nevěřit, že to všechno dělají jen z lásky k hudbě a lidem okolo, mají v tom totiž velké severské srdce. Proto mi ani nevadí, že jako dokument je to po vizuální stránce spíše podprůměr, o to víc je v tom ale upřímnosti a uvolněnosti. ....dokonalá pozvánka na červencové Colours of Ostrava:) ()
Při poslechu jejich skladeb někteří lidé propadají zoufalství, mají sebevražedné sklony. Jsou pro ně až tak depresivní, že nevidí jinej způsob, než vylézt na tovární komín a se slovy : "Glósoli" skákají vstříc posmrtnému životu. Já to mám jinak. Tihle islandští klucí jsou pro mě spásným andělem ve chvilích, kdy mám dost. Chci bejt sám v sobě, přemejšlet. Oni mi připomenou, že život je skvělý. Že ti, kteří ho neprožijí ve fantasii a hlavně s úsměvem na tváří, jsou pěkná banda blbů. Jejich hudba je odjinud, snad z vesmíru? Heima není odtamtud. Tenhle koncert vás donutí spořádaně si sednout a dýchat z hluboka (nádech-výdech, jako u doktora, lidičky). Práská do vás energii, jako týdenní pobyt v lázních. Někdy uklimbává, jindy nastavujete volume na maximum a s rukama nad hlavou (symbolizující asi tohle: " Jděte mi všichni do prdele s tím, že život je depresivní. Já jsem dítě "sigurrovců", dítě maniakálního optimismu...") ve vás vzbuzuje héroický smích, který se mění každou sekundou. Tohle mě baví. A určitě ještě dlouho bavit bude. Děkuju za pochopení....... ()
Nielen mapovanie rozsahu talentu skupiny umelcov, ktorá sa rozhodla po veľkom úspechu vrátiť tam, kde im korene prevŕtavajú zem a vo všetkej skromnosti svojou zasnenou hudbou roztriasť fjordy, chajdy a továrne svojej domoviny, ale aj príjemný umelecký dokumentárny film, ktorý je oslavou Islandu krásnou kompozíciou záberov na éterickú a ľudskou rukou takmer nedotknutú prírodu. Dal by som si kľudne aj štyri hodiny takéhoto zážitku. ()
Galerie (6)
Photo © Klikk Production
Reklama