Tajemství Oberwaldu

Ty dvě hvězdičky jsou za ve své době progresivní pokusy s digitálními efekty, které jsou zde ovšem - jak přiznal i sám Antonioni - docela povrchně využity. Je pravda, že tenhle film vzniknul na zakázku italské televize, čili postrádá určité "autorství", které by jej řadilo mezi Antonioniho široce diskutovaná díla (přesto, že jde o adaptaci divadelní hry Jeana Cocteaua - Dvouhlavý orel), což ovšem nijak neomlouvá to, že Tajemství Oberwaldu je špatný a poměrně dost nudný film, který nezachrání ani měnící se impresionistické podbarvení. (09.02.2010)

Michelangelo Antonioni to zkusil na svůj věk vyloženě inovativně, ale patřičně se spálil. Tajemství Oberwaldu je kapánek unavená inscenace s kamerovými fígly, co zastírají strašnou povrchnost všeho okolo. Antonioni si barví scény dle budoucích konvencí, hloubá nad poměrně zdařile rozehranou studií lidské zášti a zrady (to televizní inscenace šlechtí v první řadě). Další věci mu jdou o poznání hůř. S herců nevymáčknul potřebné zaujetí a nechá diváka v trudném dojmu, že bez překvapivých a vděčných přidávání barevných odstínů (mimochodem místy trochu trapné) nemá už moc co říct. Nevěřím snad, že by se myšlenkově vyčerpal, ale motiv vzniku zůstal asi skutečně jen u pohrání si s novinkou na trhu. A to je dost málo. (13.08.2009)

Nepodobat se ničemu a nikomu, to je velká chvála. Královna, revolucionář, slouhové, intrikáni a nohsledi se potkávají v dialogu Jeana Cocteaua s Michelangelem Antonionim. Zachovalá vévodkyně Monica Vitii pod vedením možná ne tak svěžího režiséra zápolí s osobní a potažmo vůdcovskou krizí po smrti milovaného chotě-státníka, jehož buřičský dvojník náhle vypadne z obrazu. U toho se hodně řeší vysoké, nízké a to nejhorší - prostřední, a možná trochu odhaluje romantické ledví druhdy vytříbeně chladného a akademického filmaře. Dojem podtrhuje mahlerovský soundtrack Giorgia Gasliniho. Antonioniho volba točit na video je obdivuhodná už jen proto, že jde o naprostý nesmysl. Nesoulad nechtěného efektu studiových pohádek ČST blahé paměti a historických reálií je decimující, rušivý, ale naprosto nevídaný. Konverzačka v kulisách několika komnat se dobrovolnou volbou video-hnusu asketicky zbavila posledních pentliček koukavosti; když v jedné ze scén dvojice nepravděpodobných milenců vychází na louku pod hradem, představuje těch několik záběrů skrz listy jírovce doušek pro poutníka táhnoucího se pouští. V očích hlupáků, a těch je dost, mohou vaše zvyky vypadat jako pohrdání. (24.03.2018)

V kontextu Antonioniho filmografie jde o nesporné vybočení z řady, o skok doslova o několik desetiletí vzad. Na druhou stranu zvolená poetika, respektující půdorys své divadelní předlohy, přesně vystihuje psychosociální typ doby, do níž je datován děj. Anachronní se tak mění v dokumentární a psychologické jakoby ve druhém plánu. Zdařilé využívání barevných filtrů (i první krůčky batolivého človíčka jsou tápavým zápasem o jistotu rovnováhy) dále zvyšují hodnotu OBERWALDU. Nedoceňovaná Vittiová, opomíjený klenot italského herectví, v ničem nezaostávající za frekventovanějšími jmény jejích generačních profesních družek, dostává ze svého partu vzorové maximum. Stará kritika degenerovanosti aristokracie (doslova česky ušlechtilců) zde naznačuje svou oprávněnost stejně tak jako její další bod, kterým byla její odtrženost od skutečného života strádajících lidových vrstev. To bylo pochopitelné, neboť tito lidé byli připravováni na doživotní pobyt ve virtuální realitě etikety dvorského skleníkového světa. Je nesporné, že tyto dokumenty mají své právo na život. A je nanejvýš pravděpodobné, že i současný divák dospěje k potřebě porozumět tomuto zaniklému způsobu života, myšlení i cítění. (02.12.2007)

Trochu jsem se bála na film podívat, když jsem si prohlédla jeho nízké hodnocení na CSFD. Proto mě toto televizní zpracování příjemně překvapilo. Cením si jeho uměřenosti a věrnosti divadelní předloze. Centrální je myšlenka osudu nezadržitelně spějícího ke svému naplnění - tak, jak si jej královna osudové noci vyložila v kartách. (08.08.2008)