Manasse
Obsahy(1)
Manasse, původně hra o čtyřech dějstvích napsaná dramatikem židovského původu Ronettim Romanem, patří k řadě příběhů o etnickém a náboženském napětí, intoleranci a konfliktech mezi Rumuny a Židy v Moldavsku. Nejznámější z nich je povídka Iona Luka Caragialeho Velikonoční svíčka, kterou pět let po premiéře Manasseho stejně úspěšně zfilmoval jiný rumunský režisér, a sice Ion Niculescu-Bruna. Veškeré příběhy zkoumají, kde tkví kořeny rasové intolerance, až nenávisti a jak se tyto jevy projevují. Je třeba zároveň říct, že se Rumuni jakožto postavy těchto příběhů netěší nějakému „vlasteneckému" subjektivismu ze strany autorů. Rumunská většina a židovská menšina jsou většinou prezentovány jako stejně netolerantní a neochotné ustoupit od svého občas až fanatického rasového a náboženského zaujetí.
Podobné je to ve filmu Manasse, jehož mladí hlavní hrdinové, Židovka a Rumun, musejí bojovat proti tradicionalistické a netolerantní mentalitě dívčiných rodičů a vůbec maloměšťácké společnosti. Tuto intoleranci ztělesňuje starý Manasse, který křesťany nenávidí, a proto s případným manželstvím mezi Židovkou a Rumunem naprosto nesouhlasí. Jeho dogmatický a radikální způsob myšlení už však mladá tolerantnější generace neakceptuje, což ovšem vede ke zdání, že sama existence „čisté" rasové identity obou národnostních skupin je ohrožena. Film tedy není jenom sentimentálním melodramatem, nýbrž odvážně prezentuje reálné problémy rumunské společnosti na začátku 20. století.
Část herců vystoupila jak v divadelní hře, tak i ve filmové adaptaci Jeana Mihaila, což určitě přispělo k neočekávanému úspěchu tohoto snímku. - Mircea Dan Duta
(Letní filmová škola)
Recenze (7)
Realisticky humorný příběh a-la Šolem Alejchem. ()
Na Jeanu Mihailovi, coby průkopníku rumunského filmu, je vidět, že je i ve dvacátých letech stále ovlivněn kinematografií atrakcí. Nadšení ze samotného média (mám kameru a můžu s ní zachycovat realitu) čiší z divácky nezajímavých dlouhých záběrů hřbitova, různých domů a událostí, které pro děj nemají veliký význam. Zážitek z LFŠ mám přesto veliký, ale nikoli z filmu samotného, ale z konkrétní projekce, které dala jakýs-takýs tvar hudba skupiny Rudovous. ()
Ona je Židovka, on křesťan. Rodiče jim nepřejí, ale oni se vezmou a jednoho dědka z toho trefí šlak. Nic víc, nic míň. I když přihlédnu k roku vzniku, k tomu, že film vznikl v Rumunsku, a vůbec přičtu překvapení z toho, že se v této době v této zemi vůbec něco točilo, pořád zbývá zatraceně nudná záležitost s primitivním dějem a žádnou pointou. ()
37. LFŠ Tímto mě filmovka trochu naštvala. Fokus Rumunsko? OK. Ale proč pouštět staré Rumunské film, bez jakékoliv hodnoty, když tu máme desítky němých filmů, které by za to stály. ()
Původně jsem tu měl sáhodlouhý traktát, omlouval se rumunskému národu za dehonestaci začátků jeho kinematografie, vyjmenovával stejně staré a starší filmy, které na rozdíl od tohoto mají hlavu a patu… zbytečně mnoho slov. Je to zkrátka jeden z prvních počinů z filmařsky se teprve hledající země, který stojí za to vidět možná kvůli troše toho dobově-náboženského koloritu, ale jinak asi kvůli ničemu – nějak se holt přes ochotnické vedení herců (mezi nimiž je pár zajímavých lidských typů a někteří podají i docela sympatický herecký výkon), tápavou kameru, bezradné střihy a užvaněné mezititulky dokodrcá do konce prostinkého scénáře. Na LFŠ 2011 k tomu pěkně hrála kapela Rudovous a tudíž se to dalo i dokoukat (v 53minutové verzi, se 150 minutami to musí být úplně jiný film, ale těžko lepší). ()
Hodnoceni patri filmu, zivy doprovod Rudovouse ho ovsem posunul do velmi zabavneho zazitku! ()
Tak tedy mezi němými filmy nejde o špičku. Ani o lepší střed, ale dalo by se to přejít. Příběh není ani zdaleka převratný, dialogy zmatené a občas mi přišly trochu posunuté v příběhové lince, což však bude možná problém krátké verze. Takový nižší průměr a to i s minimálně půlhvězdičkou za velmi pikantně ztvárněnou postavu šadchena, která ztělesňuje prototyp Žida, jak jej sterotypně vnímala většinová společnost před druhou světovou válkou. (LFŠ 2011) ()