Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Akční
  • Dokumentární

Recenze (1 741)

plakát

BIMBA - příběh zapomenutého malíře (2008) (TV film) 

Neuvěřitelný životní příběh Bohumila Konečného, Petra Sadeckého a dalších, ve kterém figurují Rychlé šípy i rodokapsy, budovatelské plakáty i pornokomiksy, divoké mejdany v baťovském Zlíně i komunistické sjezdy, emigrace, STB, fiktivní kyjevské podzemní hnutí, Bowieho Ziggy Stardust i tetování Billyho Idola, přátelství, zrada, odvaha i připosranost, to je spící materiál na ten český film o dvacátém století od protektorátu po listopad, na který všichni čekáme, akorát Miloš Forman už ho nenatočí a nevím u nás v současnosti o nikom, kdo by na něco takového měl, ať už umělecky nebo producentsky (jen tiše doufám, že se toho námětu nedomákne Scorsese). — Co se týká dokumentíku samotného, přijde mi, že ze silného tématu a spousty nadšení při jeho zpracování vzešel výsledek spíš prostřední, místy zdlouhavý, místy uspěchaně utíkající od nedořečeného, většinou milý, někdy mírně protivný (ilustrování maleb reálnými ruchy asi autoři považovali za skvělý, možná i originální nápad…), nakonec spíš jen taková filmová příloha ke knížkám Ženy a dobrodružství Bohumila Konečného a Octobriana a ruský underground, které tímto vřele doporučuji.

plakát

Loď do Indie (1947) 

Vlastně to člověka skoro uklidňuje, že se i Bergmanovi mohl film takhle nepovést: Málokterá z hlavních postav drží pohromadě sama se sebou, jako by se mezi scénami proměňovaly v úplně jiné lidi; intenzita hraných emocí neodpovídá situacím; retrospektiva nefunguje, jak asi měla (drama nikde nevrcholí, protože některé informace přišly předčasně); práce na vyzvedávání vraku se už míň zajímavě natočit nedaly, rvačka je inscenovaná jak na ochotnickém divadle a ani jedno z toho nepůsobí jako záměr; atd. atp. Snad jenom volba témat a povedená kamera prozrazují, že sledujeme ranou práci budoucího mistra nad mistry; jeho prvotina Krize na mě paradoxně působila mnohem suverénnějším dojmem.

plakát

Naqoyqatsi (2002) 

Takto. Koyaanisqatsi je jenom jedno, Naqoyqatsi s velkým odstupem druhé, asi tak osmkrát působivější než Powaqqatsi a asi tak osmsetkrát než Baraka. Bohužel, na první zkouknutí jsem naprosto přízemně nerozchodil deformaci poměru stran u archivních materiálů, tj. u většiny stopáže. Někde v půlce jsem musel slibný meditační ponor přerušit a jít si vygooglit, jestli to takhle básník fakt myslel (prý ano), čímž kouzlo pro zbytek projekce notně opadlo. Takto informován zkusím někdy zopáknout, pohrávám si i s myšlenkou pustit si to navzdory autorským záměrům sražené zpátky do 4:3, abych se zbavil šíleného pocitu, že koukám někde v hospodě na film pro pamětníky roztažený na celou plazmu. Už jenom kvůli Glassově muzice mi to za to stojí. (O technofobním obsahu, proč si myslím, že je s ním Reggio vedle jak ta jedle, ale stejně mi to nebrání si film užívat, třeba zase někdy jindy.) Zatím ***1/2.

plakát

Lucy (2014) 

Když si odmyslím výpůjčky z Kubricků a Wachowských, zbude mi hromádka pseudovědeckého mambodžamba a Scarlettka s výrazem konzumentky Šalamounova exkrementu (což je u ní aspoň změna, na rozdíl od Freemana, který se tak tváří zřejmě od narození). Abychom si rozuměli, zatraceně dobře se na to kouká i se to poslouchá (Serra pořád umí!), akorát je mi trochu líto, že se z toho nevytřískalo víc – oni ti Kubrickové a Wachowské možná myšlenkově o moc hlubší nejsou, ale rozhodně to umí líp p(r)odat. A do nadhledu Pátých elementů mi tam taky cosi chybí, jmenovitě nějaký ten nadhled. ***1/2

plakát

Jakub Hrůša a Bamberští symfonikové (2020) (TV film) 

Historické souvislosti opravdu poutavé – další z mnoha střípků do mozaiky živé mnohonárodnostní kultury, kterou zdejší politika kdysi zadupala do země a dnes ji část obyvatelstva horko těžko oživuje a druhá by ráda pokračovala v zadupávání… Forma sice veskrze konvenční, ale nadprůměrné hodnocení si zaslouží už jen krásně zvukově zpracované archivní nahrávky a samotný Hrůša (kterého si jsme si se ženou zamilovali hned zkraje jeho působení u nás ve Zlíně a dneska jsme celí hrdí, že jsme už tenkrát poznali kvalitu :-) ).

plakát

Cizí oběd (2013) 

Křehkost, jemnost, náznakovost, jakou by člověk čekal spíš od Korejců než od Indů. Indická pouliční realita notně učesaná pro oko západního diváka, ale o to univerzálnější vyznění. Moře promyšlených sdělných detailů, decentně krásná kamera nahrává vymazlenému střihu – nejen v efektních přechodech, ale i v rytmu scén, nenápadně významotvorných návaznostech a zvukových přesazích… Khan je indický Gabin. — Ech, píšu studeně technicky, ale to proto, že neumím jinak postihnout, co ta studená technika přenáší – rozechvění z lidskosti, z opatrného oťukávání a přibližování osamělých duší v přeplněném městě, hodinu a tři čtvrtě zamyšlených úsměvů. ****1/2

plakát

Šťastný to muž (1973) 

Hravá, lehkonohá odysea ambiciózního hřebečka připraveného vysrknout svět jako ústřici (na což má ovšem svět úplně jiný názor), která mezi vršením čím dál bizarnějších epizod, neobvyklých filmařských postupů, jakož i po padesáti letech pořád dokonale aktuálních pošklebků nad všemožnými nevábnostmi moderní společnosti ani na chvíli nezapomíná na staré dobré vypravěčství. Anderson na absolutním vrcholu (vůbec nejvíc mi tu připadá jako takový přístupnější, veselejší brácha našeho Pavla Juráčka), McDowell dtto, mladinká Helenka Mirrenka k sežrání sladká – a vůbec, celé to několikrát symbolicky recyklované obsazení je typově jedna trefa vedle druhé, stejně tak Ondříčkova kamera a Priceovy písničky, všecko do sebe zvláštně zapadá, poutavě se proplétá a skládá v zábavný, břitký i zadumaný obraz lunaparku světa a letohrátek srdce.

plakát

Joker (2019) 

Tak vida, ono jde natočit „seriózní“ film z batmanovského světa, ve kterém psychologizace a „hloubka“ nepůsobí nepatřičně až směšně jako u Nolana. Ovšem je to tak trochu trik, Joker totiž není komiksový film: žádné prvoplánově atraktivní akční scény, žádné hi-tech hračičky ani futuristické kulisy, z Batmana je tu jen pár vypůjčených postav a jedna dvě známé epizody s náznaky alternativního výkladu, ovšem sympaticky nedořečenými – nejde tu ani o žádné okázalé bourání kánonu pro potěchu či rozhořčení fanoušků. Nakonec i s tím propadáním do hlubin šílenství bych byl opatrný; Joker není o nic „šílenější“ než Arthur, je tím, co psychicky nalomenému Arthurovi vyšlo ze snahy smířit se sám se sebou a najít si k okolní realitě vztah, ve kterém by se cítil jako lidská bytost. Okolní realita je přitom ukazována jako svět plný arogance těch šťastnějších (obdařených vyšší inteligencí, nadáním, osvícenější výchovou nebo aspoň „lepším původem“ či většími svaly), kteří si přízeň štěstěny pletou se zaslouženými plody vlastní píle, vůči těm méně šťastným, odsouzeným k živoření a hromadění černého vzteku. Celé je to na hraně přitakání násilí a anarchii, ale za mě ne za ní, naopak, po dlouhé době film zamýšlející se po svém (třeba jednoduše, ale poctivě a s empatií k vyvržencům) nad neutěšeným stavem společnosti, který na mě nenastoupil s hotovými názory a nevnucoval mi svá idealistická řešení ani variace na téma „a proto si lidstvo zaslouží vyhynout“, jen nadhodil, že s kořeny zla se to dost možná má takhle triviálně, a ponechal mi svobodu udělat si vlastní závěry. K tomu Phoenix hrající živého člověka (ne tu trochu zábavnou, trochu politováníhodnou a trochu odpudivou figurku, jak se tak duševně narušení hrávají, aby se dostaly ceny a přízeň), šikovná neexhibující kamera, kontrastní muzika z Islandu – vlastně je mi ten kasovní úspěch skoro záhadou (Zlatý lev ani ne).

plakát

Na Větrné hůrce (1939) 

Zběsilost v srdci à la 19. století (takže hlavním hybatelem temných vášní musí být nevyzpytatelný Cikán) přežvýkaná Hollywoodem 30. let (takže nevyzpytatelného Cikána musí hrát mladý Olivier) – a i když je to tak archaické, krotké a smrdí z toho divadelní šminka, snaha vyjádřit/vypořádat se s (co/čím? – řekněme svár rozumu a vášně, prázdnota duše, věci na půl cestě mezi červenou knihovnou a Dostojevským, které si po většinu dějin málokdo mohl existenčně dovolit v sobě rozpatlávat, a přece o nich Brontëová píše tak, že to dává smysl čtenářce Dostojevského i čtenáři červené knihovny) je tak opravdová, že nakonec přece jen zaúčinkuje i ve století 21., až se jeden přistihne při docela upřímném (introspektivním) zadumání nad tím, jak velké ego / jak moc prázdnou duši musí člověk mít, aby roky přivolával zpátky věci, které ten druhý přestal cítit, i za cenu utopení celé své přítomnosti a celého svého okolí ve vlastní sebelítosti a žluči.

plakát

Deštivý den v New Yorku (2019) 

Šli jsme na to s mým nejstarším (27) a bylo mi úplně líto, že se nemůžu aspoň chvíli koukat jeho očima, nezatíženýma vzpomínáním na Manhattan a vůbec na doby, kdy ještě Woody svoje repliky chrlil sám a nemuseli s nimi zápasit (jakkoli se ctí) o dvě generace mladší herci s už docela jiným herectvím; očima, které se právě pro tyto obrázky New Yorku – pro mě prostě jen hezké, snad až příliš pastelové, neobjevné – dokázaly nadchnout až k „poprvé v životě jsem si říkal, že by tam stálo za to zajet“. Dokázat tak nemyslet na to, kolikátou variaci na Bílého šejka prožívá Ashleigh, umět si nevšímat rutinně, skoro by se chtělo říct odfláknutě rozzáběrovaných dialogových pasáží, neskouzávat v myšlenkách k ročnímu odkladu premiéry a honorářům darovaným na charitu a k tomu, jak je to děsivé, když se takhle najednou udělá tolika lidem davově jasno, bez soudu a bez důkazů, v něčem, co se mohlo a nemuselo stát před čtvrt stoletím. — Ale přes všechny tyhle rozptylující elementy se mi ke konci srdéčko po allenovsku romanticky roztetelilo – a mnohem víc mému mladšímu společníkovi, kterému zatím žádný Woody takhle nesedl – čili jestli on to nakonec potvora nenatočil líp, než mi připadá, jenom už víc pro tyhle děcka než pro nás ufrfňané staříky. ***1/2 a nevylučuju, že časem ta půlhvězdička přibude.