Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Dokumentární
  • Animovaný

Recenze (1 169)

plakát

I Love You Phillip Morris (2009) 

(Komentář obsahuje náznaky spoilerů.) I Love You Phillip Morris by bylo mým osobním držitelem Oscara v kategorii - nejčastěji změněný názor v průběhu sledování. Od strachu, že půjde o další trapnou komedii s afektovaným Jimem Carreym (jak aspoň trochu sympatizovat s postavami, když jsou to takové přehnané karikatury?), přes potěšení, že to možná tentokrát bude serióznější, že Carrey dá zavzpomínat na nejlepší výkony své kariéry, navíc podržen rozkošným a přesným Ewanem McGregorem, přes další zděšení, že se to nakonec utopí v laciném sentimentu (pojďme vytáhnout osvědčenou zbraň všech gay dramat - umírání na AIDS, pojďme ty slzy vydojit) až po závěrečné nadšení - světe div se - že sleduju trapnou komedii s Jimem Carreym! Není mnoho snímků, co by si s diváckým očekáváním hrály s takovou chutí a radostí. V tom v mých očích překonává i oblíbené Spielbergovo Catch Me If You Can - kde je téma podvodníčka, co nápaditě uniká zákonu, od začátku jasně nastaveno, a diváka už v průběhu nic moc nepřekvapí, jen se baví tím, kam to až může zajít. Zde ale jako by se obsah prokopíroval i do formy - a my po většinu stopáže vlastně ani netušíme, co přesně sledujeme. Bláznivou komedii? Životopisné drama? Krimi o útěku z vězení? Dojemnou gay romanci? Film nám uniká stejně jako Steven dozorcům. Příběh nám totiž vypráví nespolehlivý vypravěč, co nelže jen svým blízkým, sám sobě, ale i nám, divákům (,,Tehdy jsem ho viděl naposledy..."). Pro někoho možná iritující. Pro mě ostatně zpočátku taky. Ale v průběhu se mi pocit, že nevím, na čem jsem, že si se mnou hraje někdo chytřejší než já, začal dost líbit. Po závěrečném zvratu („Přišel váš právník.“) jsem byl už jen nadšený. Rozhodně tedy jde o film, který byste si i přes případné počáteční rozpaky měli dát do konce.

plakát

Šeptej (1996) 

Zdá se, že jsem jeden z mála na této databázi, kdo dal Šeptej plný počet. Pokusím se krátce objasnit, proč - byť je v tom samozřejmě skryté i zrnko nevysvětlitelného - některý film vás zkrátka irituje, náladou, kamerou, příběhem, ani nedokážete říct přesně čím. A jiný na vás působí jako zjevení, těšíte se, až si ho pustíte znovu, je vám s ním dobře. U mě je Šeptej, jak asi tušíte, typem filmu č. 2. Od začátku jsem si tuto nostalgickou mimozemskou jízdu devadesátkovou Prahou užíval, se všemi debutantskými nedostatky a scénáristickými absurditami. Přál jsem si, ať je film aspoň dvakrát delší, tak jsem si jeho podivínské postavy od první chvíle zamiloval. A proč tedy? Možná v tom hraje svoji roli, že jsem ho poprvé viděl až z velkým odstupem. Unikal mi až do roku 2021, takže jsem mohl jaksi z budoucnosti nahlédnout, jak se mu podařilo vystihnout a popsat dobu, v níž vznikl. A víte co? Myslím, že Šeptej vystihl devadesátky naprosto dokonale a snad nejlépe ze všech českých filmů. Je něčím podobným jako Kouř pro léta osmdesátá. Fandím tomu, že se Ondříček v době nově nabyté autorské svobody neobrátil do minulosti s klasickou variací na téma komunisti / nacisti byli svině, ale snažil se už tehdy nahlédnout tápající, trochu ezo, trochu ulepenou, ale vlastně docela cool současnost. Přinesl tak svědectví o začátcích klubové scény v Čechách, o tom, jak do nich pronikala elektronická hudba, DJové a drogy. (A nezamilovat si Tatianu s Čechtickým, jak v totálním rauši paří v Roxy na Wubble-U, kór když jste měli to štěstí bydlet několik let za rohem od Roxy, to zkrátka a dobře nejde.) Svědectví o LGBT komunitě, kdy gayové poprvé v českém filmu nebyly jen komické ušišlané figurky, ale dal se jim velký prostor v podobě ústředního páru. Zkrátka a dobře svědectví o úžasně svobodné době, kdy se dalo prostě se sbalit, odjet do Prahy, spát u cizích lidí a zažít neuvěřitelný mejdan. U filmu Manhattan Woodyho Allena jsem napsal, že je to unikátní film v tom, jak pevně je zasazený do doby a prostoru. A u Šeptej mám dost obdobný pocit. Tohle se nemohlo odehrát jinde a jindy, než v Praze krátce po revoluci. A s tím podle mě souvisí omyl, kterého se tu mnozí dopouštějí - ano, klasický příběh film nemá, ale není o ničem. Jeho hlavním hrdinou je jedno magické město uprostřed Evropy, na prahu nové epochy, a parta nešťastně šťastných lidí, co v něm žijí. Ale možná jsem na omylu já. Snad jsem tak nostalgický kvůli rok trvající covid karanténě a ten film možná objektivně vzato není zas tak dobrý. Ale ať je to tak, nebo tak - jak strašně rád bych zas jednou dorazil na párty k Lauře! Třeba hned!

plakát

Černé zrcadlo - Striking Vipers (2019) (epizoda) 

SPOILERY! Dva kámoši si na spánek přilepí čip, objeví se ve hře a tam, schovaní za masky postav, k sobě pocítí sexuální náklonost. Divák, který od Black Mirror očekává primárně technologické hrátky z blízké budoucnosti, bude asi zklamán. Princip zařízení, co si připnete ke spánku a ono vás odnese do jiné reality, už tu byl několikrát. Navíc nemusíme chodit daleko do budoucnosti - brýle na virtuální realitu jsou už dnes na trhu běžně dostupné. Pokud se ale nechcete jen bavit, ale trochu si hlouběji popřemýšlet o aktuálních tématech jako je lidská sexualita či gender, tento díl vás naopak může nadchnout. Když se líbají dva muži, je to trochu divné. A když jeden z nich vystupuje v roli ženy? Je to lepší? "Normálnější"? Kde končí hra a začíná realita? A jak moc brát vážně, když vás "hra" (nejen počítačová, ale i erotická, společenská, divadelní...) strhne? Mají se z toho pak, po návratu do reality, vyvozovat morální důsledky? Jak daleko je silné mužské přátelství od sexuální touhy? Proč Carl nebyl ve hře uspokojený stejnou postavou, jen hranou jiným uživatelem? Je to právě ten punc nevhodného, až zakázaného (je to přece můj kámoš, heterák, otec dvou dětí), co ho na tom přitahoval? Nebo jde o splynutí duší s nejlepším kámošem? A položil by si vůbec Danny nebo Carl některou z těchto otázek, kdyby spolu nehráli Striking Vipers? A je dobře, že v sobě tyto stránky odhalili nebo by bylo bývalo lepší, kdyby si hru nikdy nezahráli a zůstali "normálně" kámoši? Ublížilo jim to nebo otevřelo obzory? Může fungovat volný vztah ve stylu "celý měsíc budeš vzorný táta, ale jeden den máš dovoleno být mi nevěrný"? Ale jde vůbec o nevěru, když se dva "milenci" fyzicky nedotýkají, jen spolu hrají na počítači? Zdá se, že i v páté sérii přináší Černé zrcadlo v jednom hodinovém dílu víc myšlenek, než by jiní tvůrci dostali do tří tříhodinových filmů. Dokáže se vyjádřit k současným palčivým globálním tématům, ale přitom nepřestává být cool a vtipné. Ten moment, kdy se v bojové arkádě typu Mortal Kombat po velkolepém zvolání START postavičky místo krutého boje začnou líbat, je prostě kouzelný. Kéž Brookerovi a spol. pramen dlouho nevyschne!

plakát

Žena v kleci (2013) 

Pokud by se za dobrý film považoval ten, který divákovi co nejrychleji uteče, byla by pro mě Žena v kleci jedním z nejlepších filmů všech dob. Jako kdyby závěrečné titulky snímku přišly jen chvíli poté, co jsem ho pustil. Ale asi to bude jen tím, že jsem se před sledováním prokousal 400 stranami Adler-Olsenovy knihy a celou dobu čekal TENHLE motiv, TUHLE postavu, TUTO dějovou linku... A nic z toho nepřišlo. Příběh byl ohlodán na kost. Divákovi ani nebyl dán prostor, aby zkusil sám odhadnout pachatele, zkrátka - Carle jsou s tebou jen problémy, vypadni od policie, "ale já vím, že to spáchal XY, budu pátrat na vlastní pěst!" a hned šup za ním na statek na velké finále. Kniha mě příliš nenadchla, protože nepřekročila stín žánrovky - vsadila na stokrát viděné ("bručounský detektiv s osobním životem v troskách se po počátečním hašteření spřátelí se svérázným kolegou"), rozehrála příliš mnoho linií (případ z minulosti, zavražděný cyklista, osobní a zdravotní problémy, psycholožka, politika...) a samotné vyšetřování "případu Merete" přitom spočívalo v podstatě jen ve volání různým poslancům, sekretářkám, lovení rodných čísel v kartotékách... Opravdu napínavá akce přišla až na samotném konci. Nu a film mě příliš nenadchl z opačného důvodu - hurá na akci, samá zkratka, žádné zdržování, ale řada motivů zůstala nerozehrána, řada postav zahozena. Dle mého by to chtělo nějaký kompromis mezi rozvláčnou knihou a zrychleným filmem. Není to celé špatné, jsou tu pamětihodné scény (autonehoda, tlaková komora) a řekl bych, že jako žánrovka to jakž takž funguje, asi tak na tři a půl hvězdy. Ale nemohu se zkrátka zbavit pocitu, jako by se celá série teprve zahřívala. Aspoň doufám.

plakát

Punk (2019) (TV seriál) 

Na dokumentu mi vadila jistá americká popisnost. Když někdo řekne, že punk byl jako láva, co se vyvalila z vulkánu, přijde záběr na lávu, jak se valí z vulkánu. Co se týká formy, nejde o nic převratného, zkrátka různé osobnosti sedí na gauči a vzpomínají. Zábavné a zajímavé to je ale samozřejmě v tom, o JAKÉ jde osobnosti a NA CO vzpomínají. Žádné klidné rozhovory s operními pěvci na plovárně, ale drogy, mejdany, sex, alkohol, svoboda a pořádně ohulená hudba. Tvůrcům se podařilo vyzpovídat slušnou řádku exotů (v nejlepším slova smyslu) a člověk musí jen žasnout, jak byli mladí lidé v 60. a 70. letech odvážní a nekonformní vzhledem k dnešním korektním a slušným mileniálům. Ale jak se praví v posledním díle - dokud tu budou kapely, které hrají z čisté lásky k hudbě a ke svobodě, které se nechtějí prvoplánově nacpat do rádií a na stadiony, do té doby nebude punk mrtev. Člověk se dozví řadu zajímavých informací (třeba co znamenalo X na dlaních jistých návštěvníků rockových klubů, proč se na hudebníky plivalo nebo jak vznikl text ke skladbě Smells Like Teen Spirit), dokument ale nevytváří umělé hrdiny a naštěstí se nevyhýbá ani kontroverzím (neonacistické party na koncertech kapel jako Black Flag či vražda, kterou patrně spáchal Sid Vicious). A hlavně, přiznejme si - koho z nás liberálů nezahřeje u srdíčka, když v této superkorektní době na veřejnoprávní televizi slyší hlášky typu "Můžu říkat ´volizovat péro´, když je to dokument vo punku, že jo?".

plakát

Covid fan tutte (2020) (TV pořad) 

Operní árie "neumím vařit, už mám dost vloček a hrášku z konzervy, otevřete hospody!" Ekonomická prognóza Finska, zpívaná strýčkem Skrblíkem. Reklama na ten nejlepší finský toaleťák. A to vše ve spojení s Mozartem! Určitě vznikne spousta filmů, knih, alb... o té podivné realitě roku 2020. Ale u mě zatím zlato vyhrávají Finové! Finové se svým proslulým severským bizarním humorem. Operní hvězdy si tu dělají legraci samy ze sebe - světoznámá diva Karita Mattila, co kvůli pandemii uvízla ve Finsku, například s velkým sebezapřením vezme zavděk tou kravinou, co tam teď v tom Národním zkouší (samozřejmě jde o Covid fan tutte). Herci si nechávají za zpěvu "jsme skvělí operní vokalisti, žádná morčata" píchnout injekci s novou vakcínou rovnou do holého zadku. Je tu spousta senzačních hlášek, hra poskytuje velké odlehčení a naději, ale i místa vážná (chraňte seniory), smutná (stýskání po matce, kterou nemohu obejmout), až děsivá (taneční výstupy samotného viru). Tvůrcům se vlastně daří publikum vzdělávat, ale absolutně nenásilnou a zábavnou formou. A navíc, přiznejme si, je prostě něčím hrozně cool a vtipné sledovat operu ve finštině... Dílo se vyjadřuje k domácím problémům, ale zároveň je tu jasné univerzální téma; je zajímavé vidět, že některé debaty očividně probíhají všude na světě stejně (nosit či nenosit roušky, nadávky na lyžaře v Alpách, nedůvěra ve vládu). Summa summarum - připadá mi až neuvěřitelné, že v takové rychlosti vznikla tak propracovaná a po všech stránkách kvalitní inscenace.

plakát

Špalíček otrlých pohádek (1993) odpad!

Akce Festivalu otrlého diváka (živý chat, simultánní dabing, drinking game) jako vždy na pět hvězdiček. Jednalo se o zážitek, co mi rozsvítil halloweenský víkend během podzimní karantény. Ale snímek jako takový bych spíše než hodnocením přešel taktním mlčením.

plakát

Control (2007) 

Ano, jak praví oficiální text distributora, Control má šanci zaujmout i diváky, kteří se s Joy Division doposud nesetkali, nicméně pro takové lidi bude nejspíš jen dalším průměrným dramatem o výjimečném umělci, kterého zničily duševní poruchy, alkohol a drogy. Čím větší jste ovšem v mládí byli dekadenti, čím víc černé jste nosili, čím víc cigaret kouřili a Joy Division, The Cure či Depeche Mode poslouchali, tím větší má tento film potenciál vás emočně zasáhnout. Osobně jsem na hudbě JD, Bowieho, Iggyho Popa, Kraftwerku, Velvet Underground, zkrátka téměř všech, co jsou slyšet v soundtracku, vyrostl. A Control, natočený, když mi bylo 17 a zakládal jsem svoji vlastní kapelu, se stal jedním z téměř iniciačních snímků. ,,Pojďme se vzít," řekne Ian Curtis Debbie v podstatě hned na začátku. Střih a už jsou svoji. Střih a už je založena kapela. Film se u ničeho zbytečně nezdržuje, není polopatický, na rozdíl od hitů posledních let (Bohemian Rhapsody, Rocketman) citově nevydírá. To zdánlivě nejdůležitější zamlčuje - když JD hrají v Londýně před prázdným klubem, dozvíme se to jen z detailů na jejich obličeje. Když se Curtis oběsí, vidíme jen provaz, jak se napne. Je chladný, undergroundový, krásně (ne)barevný. V hlavní roli tu není bulvární pohled na výjimečného člověka, ale prostředí. Post-punková Británie 70. a 80. let, slušivé kabáty, synťáky, deprese, spousta cigaret a kluci, co se poprvé v dějinách nestydí být citliví. A k tomu všemu výborný výkon Sama Rileyho, na kterém může jeden oči nechat. Ian Curtis už není, mých 17 už taky dávno není. Ale Control tu pořád je. A pořád zatraceně dobrý.

plakát

Vraždy v Midsomeru - Záhadná úmrtí (2000) (epizoda) 

Netradiční díl. Šéfinspektor Barnaby má dovolenou, tak jezdí za tetičkou do domu s pečovatelskou službou, kde v poslední době došlo k sérii podivných událostí - od ztracených hodinek, přes nevyjasněná úmrtí klientů, po nečekaně agresivní noční návštěvníky... Neprobíhá tedy tradiční vyšetřování od bodu A do bodu B, jak jsme z Midsomeru zvyklí, vše se spíš cyklí a řetězí a ještě pár minut před koncem je trochu nepřehledné, po čem se vlastně pátrá. Po čistě detektivní stránce tedy možná slabší díl, ale atmosférou naopak jeden z těch skvostných. Strašidelný dům, v němž jsou uvězněni bezbranní senioři, ploužící se po chodbách a hledící z okna na tajemné postavy blížící se zahradou, zkrátka funguje. Tentokrát v detektivce není zas tak důležité, kdo je vrah. Jde spíš o žánrové přemítání nad tím, jak se smiřujeme se stárnutím, se šílenstvím, s bolestí, s bezmocí... Díl na komerční seriál překvapivě dojemný, až depresivní.

plakát

Televizní společnost (1976) 

,,Milí diváci, protože jsem dostal padáka, rozhodl jsem se na tomto kanálu za týden spáchat sebevraždu." Super, říká si Cimr po pěti minutách sledování, to je naprosto výborný výchozí bod vyprávění, to jsem zvědavý, kam to vygraduje! ,,Musíme tě okamžitě vyhodit z UBS. Ale Diana z FCG říká, že to zvýší rating, tak přesvědčí Andersona z QBI, aby odkoupil licenci, sledovanost se zvýší, ale po čase to lidi nudí, sledovanost se sníží, šéf Rodgers z FUA říká, že klesla pod 40%, když přitom NSI má 42%, takže Howarda vyhodíme. Jenomže on se z toho zblázní a lidi se začnou zase dívat a sledovanost stoupne na 45%, což je suverénně víc, než má FBS i QPI dohromady, a to i po započítání ratingu z EFE, jenomže on zase začíná říkat blbosti, sledovanost zase klesá, ale zamiloval si ho ředitel Smith z UFB, takže to musíme nějak vyřešit..." A tak dále, a tak dále. Na plánovanou sebevraždu se zapomene, toto téma se dále nerozvíjí a film přejde spíš k statistikám a výjevům z korporací. Geniální satira na zpravodajství? Asi jo. Možná jsem v těch vedrech na LFŠ s rouškou na ksichtě byl jen nepozorný a netrpělivý divák. Možná jsem od filmu čekal něco jiného. Ale taky je možné, že Network prostě zastaral a v době, kdy si lidi v reality shows prohazují manželky, soutěží v prdění, či poznávají vlastní sestru podle jejího holého zadku, už nešokuje tak, jako před 45 lety. Každopádně kvůli nepřehlednému příběhu, co se motá pořád kolem toho, jestli Howardovi zrovna stoupá nebo klesá sledovanost, pomalému tempu (monology, co pět minut rozvíjejí jednu myšlenku) a nesympatickým, uječeným postavám mi upřímně činilo problém tento snímek dokoukat. Byť obsahuje beze sporu skvěle kousavé hlášky. I nezapomenutelné scény. Asi dvě.

Reklama

Reklama