Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Dokumentární
  • Animovaný

Recenze (1 180)

plakát

Zlatý podraz (2018) 

Ve Zlatém podrazu je vlastně všechno jaksi v pořádku. Je tu láska, nenávist, přátelství, souboj, politika, retro atmosféra, zajímavé lokace nasnímané pěknou kamerou. Akorát... že tam vlastně nic není v pořádku. Málokomu se povede natočit sportovní film, u kterého je vám při scénách důležitých zápasů absolutně jedno, jaký bude výsledek. Špačkovi se to bohužel podařilo. Tento jeho snímek je tak plochý, rutinní, bez napětí, bez života, že když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že do konce zbývá jen deset minut, vyděsil jsem se - stane se tam proboha vůbec něco? Ano, stane, titulní zlatý podraz. Ale ten už to v mých očích z podprůměru nevytáhne. Pro tento film je smůlou - a pro českou kinematografii vlastně štěstím, že se v poslední dekádě v našem milovaném subžánru "komunisti jsou svině" našlo několik zástupců, co nejsou jen retro hračkami, ale diváka pořádně chytnou pod krkem (TV série Herec, filmy Zátopek a ano, třeba i Pouta). Podraz ale jen vrší jedno scénáristické klišé na druhé. Což se pak prokopíruje i do špatného herectví. Tatínek z ministerstva je přísný, klukovi vynadá za jeho vášeň k basketu, ale ve skrytu duše mu to vlastně přeje. Maminka si posteskne směrem k synově přítelkyni "Asi je to klišé, ale vždycky jsem chtěla mít i dceru. A teď ji mám." Ano, máte pravdu, je to klišé. Americký agent říká věty typu "Líbí se mi váš stajl..." což je herectví asi jako když já ve tři ráno v hospodě opilý paroduju Američana. Zpočátku jsem měl radost, že aspoň Ondřej Malý jednou pro změnu nehraje psychopata a do nikoho nemlátí. No, vydrželo mu to asi půl hodiny. A všechny tyto postavy, a ještě celá řada dalších, se tu objeví, řeknou nějakou větu a pak prostě zmizí a jejich další osud se neřeší. Jak dopadl tatínek? Kde zůstala Michelle? Co ostatní kluci z týmu? Co kamarád Honza? A co jeho táta v podání vynikajícího herce Jiřího Štrébla, který je odsouzený k tomu stále někde posedávat a občas říct zásadní větu typu "děkuji, že jste mě pozvali". Je mi to líto, po vynikajících Poutech jsem Špačkovi i jeho týmu mladých neokoukaných herců fandil. Jenže doba je prostě jinde. Dnes se ve světě v retro žánru točí věci jako Kralíček Jojo či Babylon Berlín. A my jsme spokojení, když umíme postavit Londýn, co vypadá jako Londýn...

plakát

Fantomas I: Ve stínu gilotiny (1913) 

Fantomas v této první filmové verzi ještě nemá typickou modrou masku. I když tak úplně masek prostý není, má jich ovšem víc a střídá je - tu se objeví jako poslíček, tu jako aristokrat... A aby divák náhodou nebyl zmatený, raději všechny své inkarnace na samém začátku roztomile představí. Ano, "roztomilé" je zřejmě slovo, které by tuto stařičkou verzi příběhů o charakterním zločinci mohlo nejlépe popsat. Akční či napínavá tato kriminálka příliš není, tempo je naopak až legračně pomalé - když někdo jede výtahem, sledujeme jeho průjezd postupně všemi patry a podobně. Kuriozita je to tedy zajímavá, ale pro dnešního diváka příběh, ve kterém policie málem popraví divadelního herce namísto skutečného pachatele, už zřejmě není.

plakát

Mrtví odvedle (1989) 

Představte si tu situaci. Letní filmová škola, vy jdete na svoji oblíbenou půlnoční sekci bizárků (letos na téma zlaté časy VHS). O snímku dopředu víte, že ho dělal devatenáctiletý milovník béček, samouk, co film pojal jako předváděčku rukodělných gore efektů. Není náhodou úplně poslední, co byste od filmu čekali, to, že bude dobrý? Jaké to překvapení, když pak začne dynamickým a technicky i kompozičně dost dobře zvládnutým přejezdem kamery po městě obsazeném zombíky. Jaké to překvapení, když se objeví scény záměrně vtipné (hippies protestující před Bílým domem za právo nemrtvých na život) či skutečně děsivé (přístroj, který zombíkům dává hlas). On vlastně celý nápad - příběh elitní skupiny lidí, co vraždí zombies - je při jisté žánrové ohranosti celkem originální. Namísto pozvolně narůstajícího napětí a zbytečného vysvětlování nás staví rovnou doprostřed masakru. Lidí už je jen pár. Pokud se zvládnou domluvit, spolupracovat, potlačit svá ega, má lidstvo šanci přežít. Jak myslíte (obzvlášť po zkušenostech z dva roky trvající epidemie covidu), že to dopadne? Ne, ten film vlastně není dobrý. Ale je daleko lepší, než většina špatných. Autor, byť mladý a nezkušený, při jeho tvorbě přemýšlel. U béčkového bijáku příjemná změna.

plakát

Líbej mě až k smrti (1955) 

Hlavní záporák pošle detektivu Hammerovi auťák. Hammer samozřejmě neotočí klíčkem v zapalování, protože správně předpokládá, že v autě je bomba. Pak ale do auta nasedne a v klidu jede do servisu, kde překvapenému mechanikovi oznámí, že tam je ještě jedna. Ta by ale vybuchla pouze kdyby překročil určitou rychlost... Tento výjev dobře ilustruje, proč, byť jsem fanda noirů, tenhle pro mě nezafungoval úplně dokonale. Detektiv má samozřejmě vědět trochu víc než divák, to je právě to, co nás na sledování kriminálek fascinuje. Jenže Hammer toho ví až podezřele moc a na chudáka diváka se přitom příliš neohlíží. Jen ho vlastně tak nějak neochotně tahá s sebou. Někam přijde, dá někomu do držky, ten mu řekne - úkoly mi dával George. Tak jede za Georgem, kterého zmlátí, aby se dozvěděl, že hlavou všeho je Giuseppe. Tak jede za Giuseppem... Ne, že by tu nebyly pamětihodné momenty, noirové jak se sluší a patří: celý úvod s křehkou ženou na silnici, mučení kleštěmi v intimních partiích, zábavné vedlejší postavy (výbušný automechanik Nick, slizký patolog), tajuplný svítící kufr... Pokud se to bere jako děsivý sen o městě, ve kterém jsou všichni zrádci, mafiáni a vyděrači, funguje to skvěle. Pokud v tom chcete hledat racionalitu, srozumitelnost či jasný příběh, funguje to méně. 3,5* - z lásky k žánru zaokrouhluji nahoru

plakát

Dabing Street (2018) (seriál) 

„My normální jsme, že jo? My to jenom dabujeme!“  Seriál o lůzrech, kterým se v životě nedaří, v kulisách béčkového dabingového studia (název studia Zero je ostatně výmluvný), mě velmi potěšil. Dlouho jsem neviděl českou komedii, co by mě tak pobavila. Prakticky v každém dílu se našlo něco, co mě rozesmálo nahlas (proslov Bartošky na pohřbu, výstup cholerického Krobota, Preiss a vulgarismy, otázky na Trojana v rádiu). Herci samozřejmě senzační; i ti, u kterých jsme měli pocit, že známe všechny jejich „polohy“, tu překvapí - jmenovitě Krobot či Voříšková. Potěší pozornost, kterou tvůrci věnovali zadním plánům (když se tu děje něco vtipného, třeba se řeší zapomenuté šprcky na mixáku, zároveň se děje něco vtipného i vzadu, třeba se zrovna dabuje nevkusný seriál). A potěší i zábavné narážky pro zasvěcené, kterými si tvůrci zřejmě dělali drobné radosti. Např. když Bartoškovi velmi nevyjde řeč na pohřbu, praví jedna z postav: "jsem ti říkal, že jsme měli oslovit Rodena". Jaký to vtip pro lidi, co vědí, že Roden v posledních letech hraje se sluchátkem v uchu, do kterého mu napovídají text. Nebo enormně tlustý předseda Herecké asociace jako narážka na Jiřího Hromadu. Nebo když preparují hlas Ivana Trojana, aby ho zneužili pro Disneyovku, a činí tak na základě scénáře Samotářů, co napsal Petr Zelenka. Jen je škoda, že přesně v půlce přijde změna a začíná jakoby nový seriál. Prvních šest dílů je čistá komedie, pak náhle nastává drama. Skoro to působí, že formát Čtvrté hvězdy se osvědčil natolik, že si i tentokrát televize objednala 12 dílů po půl hodině, a tvůrcům došly nápady, čím je naplnit. Divadelní hru jsem viděl, funguje skvěle, ale do seriálu bylo nad její rámec hodně připsáno a ne vždy k dobru věci. Mít to tak o tři slabší díly míň, byla z toho seriálová legenda.

plakát

Morgiana (1972) 

Obsazení jedinečné Ivy Janžurové do obou rolí protikladných sester považuji za jeden z nejlepších nápadů českého filmu. Proč jedna má všechny nápadníky a druhá žádného, když jsou stejné? Protože se lépe chová? Lépe splňuje ideál čisté blondýny? A proč je divákovi vlastně sympatičtější ta druhá, ta zlá? Chytrý film, u kterého se můžete bavit v detailech („Ten průvan mě jednou zabije.“) a psát eseje na téma, proč se jmenuje podle kočky. Na rozdíl od některých zde hodnotících se mi velmi líbil i „zrychlený“ konec. Hodinu a půl sledujeme příběh rozvíjející se v klidném tempu, a náhle je asi během tří vteřin řečeno všechno. Bum průvan, bum kočka, bum mrtvá sestra, živá sestra, bum alkohol! Konec! Jaký to krásný šok!

plakát

Vraždy v Midsomeru - Hlasy ze záhrobí (2000) (epizoda) 

Recenze obsahuje SPOILERY! Manželka má pocit, že k ní v jistém polorozpadlém britském sídle mluví duch mrtvého manžela. Obraz je rozřezaný, padají busty, samo od sebe začne hořet… Vypadá to na velmi slušný díl s hutnou atmosférou, ale bohužel, rozřešení mi tentokrát připadá trochu cheap (osoba, co se o manželku stará, se ji snaží přivést k šílenství, aby mohla dědit, de facto první, co vás napadne). Ano, máme tady ještě druhý případ, ale tam je zase pachatel známý hned od chvíle vraždy. Na konci tedy nedochází k tradičnímu překvapivému odhalení vraha, co se zrovna pokouší zbavit života posledního svědka, jak to máme rádi. Oba pachatelé sedí ve vazbě a Barnaby mezi nimi běhá a nutí je, aby se přiznali. Tento díl mi zkrátka přišel nedotažený dramaturgicky - už jen to, že jednu z dějových linek tvoří náhle odnikud se vynořivší přítel dcery Barnabyho, co se motá během vyšetřování, protože chce jako herec načerpat inspiraci pro roli. Jeho linka není ukončená nebo vůbec jakkoli pojatá. Myslel jsem, že třeba on bude tím, kdo nějakou nevinnou poznámkou šéfinspektora navede na správnou stopu, ale nestalo se. A vlastně se ani nedozvíme, zda roli dostal, byl v ní úspěšný, neúspěšný nebo co? A konečně mi nesedí ani to, jakým způsobem Barnaby k řešení dospěje (náhodou vidí makrelu v tašce jisté dámy, které pomáhá s nákupem). Atmosféra slušná, ale MM umějí líp. Důmyslněji.

plakát

Šlechetný cowboy Sandy aneb Prohraná nevěsta (1964) (TV film) 

Pokaždé, když kovboj Sandy sleze z koně, šlápne do kýble. Když hrají lupiči karty, házejí na stůl se sázkami papírky s nápisy jako „úpis na jednu dceru“ či „jeden statek“. Čili je to takové spíš jako klukovské blbnutí než sofistikovaná komedie. Některé momenty jsou vskutku zábavné (bizarní reklamní vsuvky, závěr s lepičem plakátů), některé až epické - překvapí, kolik toho tvůrci při natáčení této krátkometrážní srandičky mohli rozflákat. Prý prostě naběhli do kulis Limonádového Joea a řekli si - když už to tu stojí, proč z toho nevytřískat ještě nějakou srandu. Přesně podle toho ovšem výsledek vypadá. Jako když si s kamarády hrajete u starého bunkru za městem na vojáky.

plakát

Okresní přebor (2010) (seriál) 

Dobří herci, super studie malého českého člověka. 8. díl Schůze má až formanovské momenty a je působivé, jak jde v kritice fotbalových buranů až na hranici grotesky. Podobně díl 12. Láska, který si dovolí kritiku homofobie tak ostrou, až to skoro přesahuje hranice komediálního seriálu, protože je to daleko spíš smutné než zábavné. Nicméně jsem čím dál tím víc přesvědčen, že dobrý seriál dělají dobré postavy - a v tom mi Okresní přebor selhává. Sympatický tu není snad nikdo, každý je zloděj, vychcánek, cholerik, alkoholik či idiot. Asi by to nebyl zas takový problém, ale chtělo by to přicházet na to tak nějak postupně, objevovat jejich nové vlastnosti a barvy, ne že hned v prvním dialogu pochopíme, co je kdo zač, a pak už se to jen 16 dílů motá dokola. Herci pak vlastně nehrají, jen ukazují - tohle je svůdník, tohle je cholerik atd. A to ani nemluvím o tom, že v poměrně realistickém seriálu je největším Don Juanem otylý veterinář s řečovou vadou, co smrdí i z obrazovky. Nu dobrá, berme to jako podivnou nadsázku. Zvláštní je, že jsou tu často ponechané přeřeky, skákání si do řeči... Zpočátku se to dá přijmout jako snaha o realismus, ale někdy je toho (hlavně u Luďka Soboty) už opravdu dost, takže to spíš začne působit dojmem, že se s tím nikdo nechtěl příliš párat a často se zkrátka brala první dobrá. Často chybějí pointy - něco se rozjede, pak se to nedokončí, díl prostě skončí. Možná je na komediální seriál tohoto typu 16 dílů prostě moc, je to pak taková řídká kaše. V jednom dílu se například řeší jen to, že Houslice zakoupily nový míč, a hlavně ať ho nikdo nekopne do vody!! No to byste neuhodli, co se na konci stane. Ve Čtvrté hvězdě, neřkuli v Mostu, Prušinovský udělal ve výstavbě fórů i celých dílů rozhodně veliký posun. Tohle všechno v kombinaci s tím, že fotbalovému prostředí absolutně nerozumím, mi dohromady dává takový televizní průměr, co mě neurazí, když si ho pustím k obědu, ale ve fanklubu SK Houslice mě budete hledat marně.

plakát

Žalozpěv stezky (1955) 

Při sledování Pather Panchali si uvědomíte, jak neskutečně magické médium film je. Je totiž opravdu úplně jedno, jestli se nacházíte v Indii 50. let nebo v České republice roku 2021. Holčičky se stejně vždycky budou chtít zdobit korálky a chlapci oněmí při prvním pohledu na vlak. Rošťácké děti si budou vždy rozumět víc s generací svých prarodičů, než se starostlivými a přísnými rodiči. Vždy je bude otravovat, jak musejí být ve škole zticha a dávat pozor. A hodní tatínci, dospělí muži, co jsou uvnitř pořád malými kluky, budou vždy dávat dětem peníze na sladkosti za zády spořivé, rozumné maminky. Příběhů o chudých rodinách, co se musí obtížně protloukat světem, jsem už viděl mnoho a mnoho. Je to univerzální téma a příliš nezáleží, jestli se děj odehrává v Irsku, v Mexiku nebo v Indii. Podobné příběhy mě ale často otráví jistým citovým vyděračstvím. Kde mě například britský sociální film otravuje laciným naturalismem, tam "Písnička na cestu" dojímá lehkostí, krásou a poezií. Prakticky každý záběr je něčím naplněný, zajímavý. To ve spojení s jednoduchou, ale nádhernou hudbou vytváří pro citlivějšího diváka skutečně opojný zážitek, přičemž ty zdánlivě přepálené dvě hodiny (na film bez děje) utečou jak nic. Narození, škola, svatba, láska, hněv, smrt, příroda, ba dokonce divadlo. Jeden z těch snímků, kde není nic, ale zároveň je tam všechno. Dal bych čtyři, ale za babičku zpívající na zápraží tklivé písně musím jít do plných.

Reklama

Reklama