Cimr

Zvláštní, můj ortoped mi nikdy během debaty o tátově namodralé noze nenabídnul, abych s ním šel bruslit. * O ženách toho zas tolik nevím, ale je normální zmlátit na Štědrý den v kostele faráře za to, že vám v šestnácti na táboře neodpověděl na zamilované zprávy? * Na to, že se děj odehrává během jednoho dne v milionové Praze se postavy náhodně potkávají až příliš často. ,,Jé, ahoj tati!" ,,Jé, mami, co tu děláš?" Působí to až cimrmanovsky nablble. * Snaha nacpat co nejvíc známých tváří do jednoho filmu z toho až bolestivě trčí. Tvůrci vrhli na plátno desítky postav, ale neukočírovali je, nedrží to pohromadě. O některých v průběhu filmu úplně ztratíme přehled (např. Neužil). Když se na konci objevil Plesl, ujelo mi - šmarja, nojo, ještě tenhle tady vlastně je. Už jsem jen čekal, kdy se přijde na to, že Bohdalka je Lábusova sestra a Čermákova teta, aby se všechno splácalo úplně na jednu hromadu. * A propos - Bohdalka? Proč její linka v příběhu vůbec byla? Stará herečka, co má někde v zahraničí nějakou svoji lásku, ale ta nakonec nepřijede dneska, ale až zejtra? NO A CO? Jen oslí můstek k výstupu Pierra Richarda? Ano, Pierre. Další velké jméno, co se vyjímá na plakátě, ale že Richard ani nepřijel do Čech a nejspíš se sám natočil před notebookem, ze kterého přečetl kousek monologu, to už je úplná trapárna. * Kaiser jako by hrál dvě role (pobuda, alkoholik v tramvaji vs. skoro až filosof na večírku), Čermák taky (rapl politik v první půli vs. chápající manžel, odpouštějící s úsměvem nevěru své ženy). * Mizející a objevující se sníh; Roden ve studiu nedopoví "tu pí...", ale na nahrávce prokazatelně říká "tu píču"; Čuba otevírá pusu, ale nemluví... Jak je možné takové chyby u profesionálního filmu dopustit? * Dětské role? Tragédie. Kde je Thomas Brodie-Sangster? Nebo aspoň Tomáš Holý? Šikovní dětští herci jsou; jen je potřeba je chvíli hledat a dát si s nimi nějakou práci. Není přeci možné dát do trojice špičkové herce Rodena a Bohdalovou a vedle nich postavit kluka, amatéra. Strašně to trčí! * Lábusovi bůhvíproč chytne ruka, Kaiser ho na gauči velmi zábavně hasí a přitom ho jakoby šuká. No, směju se ještě teď. * Vánoční atmosféra veškerá žádná, většina příběhů se mohla odehrát naprosto kdykoli. Ještě že nám aspoň ve vskutku originálním názvu filmu prozradili, kdy se to celé odehrává... * Osmistý padesátý pokus o nejlepší napodobeninu Lásky nebeské zkrátka opět nevyšel.

!SPOILER! Průměrný díl Black Mirror natažený na dvě hodiny. Je to stylové, s hezkou hudbou i kamerou, hezky se na to kouká (tanečnice v kruhu a jejich tanec nohou!), ale vždy mě zamrzí, když je nastolené nějaké mystérium, nějaká záhada, a ta pak dojde k "logickému" vyřešení. To je ten důvod, proč tak miluji Lynche - u něj je tajuplná atmosféra alfou a omegou a z děsivého snu se nedá probudit. Jakmile se tady v poušti objeví záhadné středisko a z příjemného dobového thrilleru - "copak asi ten můj dokonalý manžel dělá v té záhadné firmě" - se vyklube průměrné sci-fíčko o virtuální realitě, celé mi to tak nějak o třídu spadne. Pak už to nezachrání ani honičky, ve kterých třicet chlapů nedokáže doběhnout jednu ženskou... Je možné, že divačky přihodí ještě jednu hvězdu - film natočila i napsala žena a ženy jsou tu v hlavní roli. Jde se jaksi spíš po emocích než po logice. A jistě nejedna divačka řešila otázku, zda je lepší žít spokojeně ve snu nebo si přiznat, že něco nefunguje...? Jako postava Bunny, která (paradoxně v podání režisérky filmu) na konci říká, že celou tu dobu ví, že je všechno kolem iluze, ale i tak v ní žije, protože je tam zkrátka šťastná...  Takže - hezky se na to kouká, hezky se u toho místy přemýšlí, místy pospává, ale po stránce dějové se bohužel nekoná žádný zázrak.

Swingující šedesátky se krásně projevily v tomto příběhu snobů, co konečně jednou zažijí pořádný večírek! Hraje se o přetvářce, o falešné morálce, o tom, jak by všem bylo lépe, kdyby se hostitelé na večírku místo neustálého hlídání regulí, prostě od srdce zasmáli. A třeba po sobě hodili dortem... Rozpustilá nálada tohoto snímku je báječná a baví mě i lehce nostalgický konec. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem si tuto jízdu užil od začátku do konce. Skutečně od srdce jsem se zasmál dvakrát (hrátky s přístrojem, co ovládá zařízení domu, záchodová scéna), jinak mi film přišel zvláštně zdlouhavý (neustálé přechody Bakshiho po domě), místy nevypointovaný (kam odtekla voda ze záchoda? co se stalo s dírou v podlaze?) a navíc se zvláštním sound designem (dlouhé rozhovory, co nejsou slyšet, neustále podbarvené "výtahovým" jazzem). Zpočátku jsou gagy slušné, ale pak se čím dál tím více opakuje to, že někdo někam padá, omdlívá (hostitelka omdlí a spadne do vody snad třikrát!) nebo se ožrale motá. Ano, jdu zřejmě proti většině, ale ožralý číšník mě spíš iritoval než bavil. Neustále jsem řešil otázku - proč ho proboha nevyhodí?

Ve Zlatém podrazu je vlastně všechno jaksi v pořádku. Je tu láska, nenávist, přátelství, souboj, politika, retro atmosféra, zajímavé lokace nasnímané pěknou kamerou. Akorát... že tam vlastně nic není v pořádku. Málokomu se povede natočit sportovní film, u kterého je vám při scénách důležitých zápasů absolutně jedno, jaký bude výsledek. Špačkovi se to bohužel podařilo. Tento jeho snímek je tak plochý, rutinní, bez napětí, bez života, že když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že do konce zbývá jen deset minut, vyděsil jsem se - stane se tam proboha vůbec něco? Ano, stane, titulní zlatý podraz. Ale ten už to v mých očích z podprůměru nevytáhne. Pro tento film je smůlou - a pro českou kinematografii vlastně štěstím, že se v poslední dekádě v našem milovaném subžánru "komunisti jsou svině" našlo několik zástupců, co nejsou jen retro hračkami, ale diváka pořádně chytnou pod krkem (TV série Herec, filmy Zátopek a ano, třeba i Pouta). Podraz ale jen vrší jedno scénáristické klišé na druhé. Což se pak prokopíruje i do špatného herectví. Tatínek z ministerstva je přísný, klukovi vynadá za jeho vášeň k basketu, ale ve skrytu duše mu to vlastně přeje. Maminka si posteskne směrem k synově přítelkyni "Asi je to klišé, ale vždycky jsem chtěla mít i dceru. A teď ji mám." Ano, máte pravdu, je to klišé. Americký agent říká věty typu "Líbí se mi váš stajl..." což je herectví asi jako když já ve tři ráno v hospodě opilý paroduju Američana. Zpočátku jsem měl radost, že aspoň Ondřej Malý jednou pro změnu nehraje psychopata a do nikoho nemlátí. No, vydrželo mu to asi půl hodiny. A všechny tyto postavy, a ještě celá řada dalších, se tu objeví, řeknou nějakou větu a pak prostě zmizí a jejich další osud se neřeší. Jak dopadl tatínek? Kde zůstala Michelle? Co ostatní kluci z týmu? Co kamarád Honza? A co jeho táta v podání vynikajícího herce Jiřího Štrébla, který je odsouzený k tomu stále někde posedávat a občas říct zásadní větu typu "děkuji, že jste mě pozvali". Je mi to líto, po vynikajících Poutech jsem Špačkovi i jeho týmu mladých neokoukaných herců fandil. Jenže doba je prostě jinde. Dnes se ve světě v retro žánru točí věci jako Kralíček Jojo či Babylon Berlín. A my jsme spokojení, když umíme postavit Londýn, co vypadá jako Londýn...

Fantomas v této první filmové verzi ještě nemá typickou modrou masku. I když tak úplně masek prostý není, má jich ovšem víc a střídá je - tu se objeví jako poslíček, tu jako aristokrat... A aby divák náhodou nebyl zmatený, raději všechny své inkarnace na samém začátku roztomile představí. Ano, "roztomilé" je zřejmě slovo, které by tuto stařičkou verzi příběhů o charakterním zločinci mohlo nejlépe popsat. Akční či napínavá tato kriminálka příliš není, tempo je naopak až legračně pomalé - když někdo jede výtahem, sledujeme jeho průjezd postupně všemi patry a podobně. Kuriozita je to tedy zajímavá, ale pro dnešního diváka příběh, ve kterém policie málem popraví divadelního herce namísto skutečného pachatele, už zřejmě není.

Představte si tu situaci. Letní filmová škola, vy jdete na svoji oblíbenou půlnoční sekci bizárků (letos na téma zlaté časy VHS). O snímku dopředu víte, že ho dělal devatenáctiletý milovník béček, samouk, co film pojal jako předváděčku rukodělných gore efektů. Není náhodou úplně poslední, co byste od filmu čekali, to, že bude dobrý? Jaké to překvapení, když pak začne dynamickým a technicky i kompozičně dost dobře zvládnutým přejezdem kamery po městě obsazeném zombíky. Jaké to překvapení, když se objeví scény záměrně vtipné (hippies protestující před Bílým domem za právo nemrtvých na život) či skutečně děsivé (přístroj, který zombíkům dává hlas). On vlastně celý nápad - příběh elitní skupiny lidí, co vraždí zombies - je při jisté žánrové ohranosti celkem originální. Namísto pozvolně narůstajícího napětí a zbytečného vysvětlování nás staví rovnou doprostřed masakru. Lidí už je jen pár. Pokud se zvládnou domluvit, spolupracovat, potlačit svá ega, má lidstvo šanci přežít. Jak myslíte (obzvlášť po zkušenostech z dva roky trvající epidemie covidu), že to dopadne? Ne, ten film vlastně není dobrý. Ale je daleko lepší, než většina špatných. Autor, byť mladý a nezkušený, při jeho tvorbě přemýšlel. U béčkového bijáku příjemná změna.

Hlavní záporák pošle detektivu Hammerovi auťák. Hammer samozřejmě neotočí klíčkem v zapalování, protože správně předpokládá, že v autě je bomba. Pak ale do auta nasedne a v klidu jede do servisu, kde překvapenému mechanikovi oznámí, že tam je ještě jedna. Ta by ale vybuchla pouze kdyby překročil určitou rychlost... Tento výjev dobře ilustruje, proč, byť jsem fanda noirů, tenhle pro mě nezafungoval úplně dokonale. Detektiv má samozřejmě vědět trochu víc než divák, to je právě to, co nás na sledování kriminálek fascinuje. Jenže Hammer toho ví až podezřele moc a na chudáka diváka se přitom příliš neohlíží. Jen ho vlastně tak nějak neochotně tahá s sebou. Někam přijde, dá někomu do držky, ten mu řekne - úkoly mi dával George. Tak jede za Georgem, kterého zmlátí, aby se dozvěděl, že hlavou všeho je Giuseppe. Tak jede za Giuseppem... Ne, že by tu nebyly pamětihodné momenty, noirové jak se sluší a patří: celý úvod s křehkou ženou na silnici, mučení kleštěmi v intimních partiích, zábavné vedlejší postavy (výbušný automechanik Nick, slizký patolog), tajuplný svítící kufr... Pokud se to bere jako děsivý sen o městě, ve kterém jsou všichni zrádci, mafiáni a vyděrači, funguje to skvěle. Pokud v tom chcete hledat racionalitu, srozumitelnost či jasný příběh, funguje to méně. 3,5* - z lásky k žánru zaokrouhluji nahoru

„My normální jsme, že jo? My to jenom dabujeme!“  Seriál o lůzrech, kterým se v životě nedaří, v kulisách béčkového dabingového studia (název studia Zero je ostatně výmluvný), mě velmi potěšil. Dlouho jsem neviděl českou komedii, co by mě tak pobavila. Prakticky v každém dílu se našlo něco, co mě rozesmálo nahlas (proslov Bartošky na pohřbu, výstup cholerického Krobota, Preiss a vulgarismy, otázky na Trojana v rádiu). Herci samozřejmě senzační; i ti, u kterých jsme měli pocit, že známe všechny jejich „polohy“, tu překvapí - jmenovitě Krobot či Voříšková. Potěší pozornost, kterou tvůrci věnovali zadním plánům (když se tu děje něco vtipného, třeba se řeší zapomenuté šprcky na mixáku, zároveň se děje něco vtipného i vzadu, třeba se zrovna dabuje nevkusný seriál). A potěší i zábavné narážky pro zasvěcené, kterými si tvůrci zřejmě dělali drobné radosti. Např. když Bartoškovi velmi nevyjde řeč na pohřbu, praví jedna z postav: "jsem ti říkal, že jsme měli oslovit Rodena". Jaký to vtip pro lidi, co vědí, že Roden v posledních letech hraje se sluchátkem v uchu, do kterého mu napovídají text. Nebo enormně tlustý předseda Herecké asociace jako narážka na Jiřího Hromadu. Nebo když preparují hlas Ivana Trojana, aby ho zneužili pro Disneyovku, a činí tak na základě scénáře Samotářů, co napsal Petr Zelenka. Jen je škoda, že přesně v půlce přijde změna a začíná jakoby nový seriál. Prvních šest dílů je čistá komedie, pak náhle nastává drama. Skoro to působí, že formát Čtvrté hvězdy se osvědčil natolik, že si i tentokrát televize objednala 12 dílů po půl hodině, a tvůrcům došly nápady, čím je naplnit. Divadelní hru jsem viděl, funguje skvěle, ale do seriálu bylo nad její rámec hodně připsáno a ne vždy k dobru věci. Mít to tak o tři slabší díly míň, byla z toho seriálová legenda.

Obsazení jedinečné Ivy Janžurové do obou rolí protikladných sester považuji za jeden z nejlepších nápadů českého filmu. Proč jedna má všechny nápadníky a druhá žádného, když jsou stejné? Protože se lépe chová? Lépe splňuje ideál čisté blondýny? A proč je divákovi vlastně sympatičtější ta druhá, ta zlá? Chytrý film, u kterého se můžete bavit v detailech („Ten průvan mě jednou zabije.“) a psát eseje na téma, proč se jmenuje podle kočky. Na rozdíl od některých zde hodnotících se mi velmi líbil i „zrychlený“ konec. Hodinu a půl sledujeme příběh rozvíjející se v klidném tempu, a náhle je asi během tří vteřin řečeno všechno. Bum průvan, bum kočka, bum mrtvá sestra, živá sestra, bum alkohol! Konec! Jaký to krásný šok!

Recenze obsahuje SPOILERY! Manželka má pocit, že k ní v jistém polorozpadlém britském sídle mluví duch mrtvého manžela. Obraz je rozřezaný, padají busty, samo od sebe začne hořet… Vypadá to na velmi slušný díl s hutnou atmosférou, ale bohužel, rozřešení mi tentokrát připadá trochu cheap (osoba, co se o manželku stará, se ji snaží přivést k šílenství, aby mohla dědit, de facto první, co vás napadne). Ano, máme tady ještě druhý případ, ale tam je zase pachatel známý hned od chvíle vraždy. Na konci tedy nedochází k tradičnímu překvapivému odhalení vraha, co se zrovna pokouší zbavit života posledního svědka, jak to máme rádi. Oba pachatelé sedí ve vazbě a Barnaby mezi nimi běhá a nutí je, aby se přiznali. Tento díl mi zkrátka přišel nedotažený dramaturgicky - už jen to, že jednu z dějových linek tvoří náhle odnikud se vynořivší přítel dcery Barnabyho, co se motá během vyšetřování, protože chce jako herec načerpat inspiraci pro roli. Jeho linka není ukončená nebo vůbec jakkoli pojatá. Myslel jsem, že třeba on bude tím, kdo nějakou nevinnou poznámkou šéfinspektora navede na správnou stopu, ale nestalo se. A vlastně se ani nedozvíme, zda roli dostal, byl v ní úspěšný, neúspěšný nebo co? A konečně mi nesedí ani to, jakým způsobem Barnaby k řešení dospěje (náhodou vidí makrelu v tašce jisté dámy, které pomáhá s nákupem). Atmosféra slušná, ale MM umějí líp. Důmyslněji.