Obsahy(1)
Československá televize v roce 1968 vysílala devítidílný publicistický cyklus s názvem Co tomu říkáte, pane Werich? Ptal se Vladimír Škutina, odpovídal občan Jan Werich. Témata byla různá, ale především aktuální. (oficiální text distributora)
Recenze (27)
Pana Wericha poslouchám rád, ale kriticky vzato ty politické analýzy jsou stejně zmatené a sebestředné jako všechny ostatní analýzy tehdejší, i dnešní. ()
9 krátkych posedení so Škutinom držiacim mikrofón a Werichom vedúcim viac-menej monológ, to všetko raz týždenne v lete 1968, až do príchodu tankov. Počúvať múdrych a svetaskúsených ľudí, ktorí čosi dokázali je vždy zážitok, keď ešte majú k tomu všetkému herecké nadanie a skúsenosti, je to o to lepšie. Pri prvom posedení sa mi Werich ešte zdá opatrný, spomína kadejaké neblahé prípady zo sveta, no postupne každý týždeň ako by pridával na nadšení a optimizme a stále viac veril, že to s tým Dubčekom a ostatnými komunistami nakoniec dobre dopadne a že ten socializmus, v ktorý on osobne spolu s Voskovcom tak verili a propagovali ho ešte za prvej republiky, nakoniec predsa len získa ten žiadaný ľudský ksicht. Zaujímavý experiment a zachytený obraz pohnutej doby. ()
Mistr Werich je velmistr českého slova a jeho slovíčkaření miluju.Kdo by třebářs řekl o ruských vojácích (1968) že to jsou "Vstupci"?Nikdy nikdo nedokázal tak krásně používat a vymýšlet slova,která jsou veskrze česká a přece nezvyklá a nikým jiným nepoužívaná?Takže:Když už jsme,tak koukejme aby jsme byly a jsme tím čím jsme a né tím čím nejsme,jak tomu v mnoha případech je! Nááádhera.V tomto pořadu bylo slyšet i to,co slyšeti býti nemělo a to zcela veřejně.Díky pane Werichu! ()
Moudré myšlenky a slova moudrého muže. ()
Jenom se divím, jak všichni tak dobře věděli a pak se divili jak to, že se diví, když vlastně tak dobře věděli. Asi jenom ten Werich to dokázal přetavit do všedních (ale silných!) metaforek, a tak se pořad může zdát lehčím a nad věcí. Ale všechno je naopak. Každý díl jsem viděl několikrát a pokaždé se jenom slabošsky pousmívám, abych zakryl, že se mi chce brečet; a to nejenom díky znalostem následujícího dění, ale hlavně s vědomím, že už tehdy se vědělo, a přece se doufalo. Ono totiž pražské jaro není jenom shlukem frází a výčtem událostí a reforem. To nejdůležitější, co tento cyklus nabízí (a zároveň i to nejvyšší, co si z celého přelomu 60. a 70. let v ČSSR neseme), je vhled do nadějí a obav tak krátce fungující, ale o to silnější občanské společnosti. ()
S odstupem času se některé věci zdají být naivní. Pan Werich byl velmi moudrý člověk, nicméně trpěl tehdejším neduhem; mluvit rozvážně, dlouze a zaobaleně -nepřímočaře. A tak tento pořad nemá žádnou šanci oslovit mladého člověka. Dvěma hvězdičkami hodnotím pořad, ne pana Wericha. To bych si opravdu nedovolil. ()
Nevím, jestli se Jan Werich tak bál režimu, nebo chtěl být prostě "jenom" moudrý, ale každopádně tu neřekl jediného přímého, prostého slova; resp. (alespoň za mě) neřekl nic. Vydržel jsem myslím čtyři díly z devíti, a přišlo mi, že jeho každé druhé slovo je "demokracie", a každé první zase "lid" – tak za koho kopal? říkám si... (protože v politice nemůže být nikdo nestranný, ani Werich ne). A myslím si, že na lidi (na tento svůj věrný "lid") působil jako hypnotizér pouze silou své osobnosti... ()