poster

Merchant of Venice, The (TV film)

Drama

Velká Británie, 1973, 131 min

Scénář:

William Shakespeare (divadelní hra)

Kostýmy:

Beatrice Dawson
(další profese)

Komentáře uživatelů k TV filmu (1)

  • bogu
    ***

    Poměrně kvalitní televizní zpracování v režii Jonathana Millera láká jednak na nápadité přesazení příběhu do “viktoriánských” Benátek devatenáctého století (představených jako kapitalistický ráj bankéřů), jednak na Laurence Oliviera v roli Shylocka. Začnu Olivierem: jeho filmové adaptace Shakespeara jsou dodnes oslavované a jeho herecké kreace změnily historii divadla, ale já se bez mučení přiznám, že mě si vlastně nikdy nezískal a jeho výkon v téhle adaptaci mi připadá jako jeden z jeho horších. Mám z něj totiž neodbytný dojem, že Olivier se do svého herectví zamiloval a profesionální pýchu se mu bohužel nedaří moc dobře schovat. Jeho výstupy až příliš často hraničí s přehlídkami hereckých manýr (jakkoliv sebejistých) a exhibicemi divadelního artisty, který si je vědom své precizní techniky a zbožňuje, když se s ní může vytahovat před kamerou. Jeho Shylock je excentrický, pompézní a někdy tak trochu karikovaný a já si nejsem jistý nakolik se tady jeho interpretace role překrývá s hereckou osobností. Olivierův slavný závěrečný off-stage nářek musel rozhodně lépe fungovat v divadle – ve filmu vyzní až nesnesitelně vykalkulovaně. Co se ovšem dobového (a do jisté míry i žánrového) přesazení příběhu týče, to funguje dobře a je vzácnou ukázkou inteligentního přepracování, které podtrhuje smysluplnou řežijní interpretaci. Ta tam je romantika Belmontu, napůl pohádková atmosféra světa povzneseného nad komerci Benátek: Belmont je tu naopak představený jako hnízdo viktoriánských bourgeois boheme, kde o Portiiny peníze jde především. Řežisérův cynismus nakazil i romanci Jessicy a Lorenza, jejichž vztah se začne rozpadat témeř ihned po Jessičině únosu. Tahle inscenace zdůrazňuje význam majetku, manželských svazků a politického vlivu a nemilosrdně nastavuje zrcadlo společnosti, kde se tyhle artikly směňují s bezostyšnou samozřejmostí. Další úspěchy jsou už spíše dílčí: docela se mi líbí nápad mít staršího Antonia (zde gentlemanský Anthony Nicholls) a definovat tak jeho vztah k Bassaniovi spíše v rovině otec—syn, než v té nešťatně romantické. Charles Kay boduje jako stařičký a popletený Princ aragonský a Louise Purnell utáhla part Jessicy v tichosti a se ctí. Témeř neomluvitelné je ale režisérovo selhání v závěru, kde nedokázal vytěžit skoro žádné drama z Shakespearovy fenomenální soudní scény – ta tady vyzní nepříjemně komorně a škrobeně (vina je jak na absenci reagujícího davu, tak, bohužel, na Olivierovi) a například verzi s Pacinem nebo Goodmanem nesahá ani po kotníky. // LEPŠÍ VERZE: Ve srovnání s jinými adaptacemi Kupce si tahle nevede zle, i když jak ta Radfordova (Pacino, 2004), tak Nunnova (Goodman, 2001) ji v mých očích a uších překonávají. Rozhodně je ale lepší volbou než například otřesně nezáživná verze od BBC (1980).(25.2.2009)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace