My Only Sunshine

Už jsem myslela, že to do konce nezvládnu, ale nakonec jsem se překonala. Zůstal ve mně pocit absolutní beznaděje, šílenství a ještě dva týdny mi v hlavě znělo „mmm-m, mmm-m“. Jó, siréna. Celou dobu jsem nevěděla, jestli je mi Hayat líto, nebo ji v její pasivitě vlastně nenávidím. Na druhou stranu co z člověka může vyrůst v tak skvěle podnětném prostředí, s otcem pašerákem a pasákem, slizkým dědou lapajícím na střídačku kyslík a cigáro, matkou, která se od nich raději úplně odstřihla (a nikdo se jí nemůže divit), až příliš milující sousedkou a…krocanem. Ten zdánlivě optimistický konec mě vlastně ještě dorazil. (21.12.2012)

Škoda! Nechci se rozčilovat,... ale pěkná kamera, nádherné záběry. Film by mohl mít 60 minut a mohl by možná mít 4 hvězdičky za příjemný zážitek z exotických lokací a citlivého příběhu dívky a jejího dědečka.. V mnohém na diváka film působí jako dokumentární žánr. Kdo vydrží až do konce a sleduje dalších 61 zbytečných minut, by si měl připsat bod za to, že to vdržel. My ano. Trpělivě jsme čekali na konec.... který byl nedohledný... (09.01.2015)

Podobně jako v Beş Vakit či pozdějším Kosmosovi se v Hayat Var Erdem zabývá životem v "meziprostoru". Tím je tentokrát Bospor. Mořská úžina rozdělující evropskou a asijskou část Istanbulu, v jejichž vodách plují čluny nuzných rybářů a pašeráků po boku obrovských obchodních lodí ze zahraničí, slouží jako alegorie k sociálně i hodnotově roztříštěnému světu lidí žijících (v tomto případě doslova) na okraji rozrůstajícího se velkoměsta. Samotný třináctimilionový Istanbul je ve filmu přítomen jen v podobě vzdáleného, rozostřeného horizontu a znepokojujících zvuků, které se z něj ozývají. Důležité je si uvědomit, že Erdem se jako obvykle při budování fikčního světa nepokouší o věrné zachycení skutečných poměrů v jakékoli vrstvě turecké společnosti, nýbrž o prezentaci svého osobitě poetického pohledu na člověka. Narativní koncept přitom reflektuje výše zmíněnou roztříštěnost, což dělá z My Only Sunshine vcelku náročný snímek, vyžadující od diváka aktivní zapojení. Nejspíš právě v tom tkví příčina vlažnějšího přijetí v porovnání s Erdemovým předchozím filmem, jehož audiovizuálnímu kouzlu se nepochybně snáze podléhá. (30.06.2012)

Film pro milovníky lodních sirén. Zvuk lodní sirény je totiž to první, co mě napadne při vzpomínce na tento film. Hlavní problém jsem měl s tím, že mě film nechal zcela netečným vůči postavám a bylo mi celkem jedno, jaký je jejich osud. Na druhou stranu, právě tento chladný a odtažitý přístup bez přikrášlování pomohl vytvořit realistický obraz turecké chudiny s reálnýma postavama včetně jejich vad (otec je pašerák, děd je otravný, Hayat taktéž není dvakrát sympatická). Jaký rozdíl oproti mnohým sociálním dramatům, které se nás snaží dojmout nad nespravedlivým údělem vesměs sympatických hrdinů, o idealizaci chudoby coby očisťujícího stavu, jak má ve zvyku Bohdan Sláma, ani nemluvě. Dost možná si tenhle film zaslouží druhou šanci. (11.07.2009)

Tak trochu mi Hayat var připomínal filmy Kim ki Duka. Dlouhé statické záběry, málomluvný, přesto ne tichý film a zase ta absence jakéhokoliv citu, samota až to křičí... Hayat je dívka uzavřená do sebe, což podtrhuje píseň kterou si celou dobu v duchu brouká a jež tvoří hlavní podbarvení celého snímku, jejíž citově vyprahlé dětsví bych tedy nechtěla absolvovat za žádnou cenu. Hayat na konci filmu pozná štěstí a nejspíš i poprvé ve svém životě, avšak za velmi zvláštních okolností. Pokud uvidíte a pochopíte i jí ty zvláštní okolnosti odpustíte. (13.07.2009)