Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Dobrodružný

Recenze (1 415)

plakát

Patayin sa Sindak si Barbara (1995) 

Vyděsit Barbaru k smrti patří ke klasickým látkám filipínské audiovize (tato verze od významného režiséra Chita S. Roña je prvním filmovým remakem originálu z roku 1974, kromě něj existuje ještě seriál a remake pro VOD), a tak může být trochu překvapivé, že jde v zásadě o standardní duchařinu z jihovýchodní Asie, v níž asi zkušení hororoví harcovníci nenajdou nic, co by klasické schéma ozvláštňovalo. Mstivý duch zkrátka dělá duchařské věci - hýbe nábytkem, produkuje znepokojivé zvuky a je schopen posednout panenky i lidi. Což je samozřejmě třeba řešit pomocí faráře i spirituální seance. Byť film není inovativní ani překvapivý, nejde o něm zároveň říct, že by nebyl kvalitně natočený - práce se zvukovými ruchy a svícením se stará o solidní atmosféru, kterou podporují solidní triky (na poměry nízkého rozpočtu) a naopak občas trochu sráží prkenné výkony některých herců. Dávám 3 a 1/2 pentagramů z pěti.

plakát

Siraa Fil-Mina (1956) 

Dark Waters je v zásadě taková temnější, morálně méně černobílá variace na Pod žhnoucím nebem. Ostatně, v arabštině se oba filmy i podobně jmenují. Hlavního hrdinu snadno poznáte podle toho, že jej hraje Omar Šaríf a oproti svému sokovi je to chudý zástupce dělnického lidu, ale zatímco v přechozím Šahínově filmu byly s "lidovými" hrdiny spjaté především cnosti, zde je Šarífův Ragab zároveň ztělesněním všech problematických rysů stereotypního arabského mladíka - impulzivnosti, panovačnosti, podrážděnosti, sebelítosti, patologické žárlivosti a mačismu. Až mě zamrzelo, že film nepojal Ragabovu cestu k rozumu (a vytoužené slečně) nijak zvlášť sofistikovaně. Ale pořád tu máme chytlavé melodrama s neokázalou, leč bravurní inscenací každičkého záběru, spoustou vypjatých emocí a dokonce i jednou choreograficky zdařilou pěstní bitkou. Šahín byl velký talent a skoro je mi až líto, že se čistě žánrovým filmům nevěnoval více.

plakát

Návrat marnotratného syna (1976) 

Aby bylo možné Návrat marnotratného syna (název zde samozřejmě odkazuje na známé Ježíšovo podobenství o Boží lásce a slitovnosti) docenit, je třeba se oprostit od realistického a psychologizujícího čtení, které by jej chápalo jako rodinné drama, kde mají postavy reprezentovat autentické, uvěřitelné osoby. Jde totiž především o vrstevnatou alegorii, která odkazuje nejen na Bibli (a obecně abrahámovské náboženské tradice), ale především na deziluzi z neúspěchu násirovského pan-arabského projektu - ostatně viz scény z Násirova pohřbu a zasazení děje mezi (pro Egypt potupnou) Šestidenní a Jomkipurskou válku. Vezmeme-li v úvahu tuto politickou optiku, pak je (dle mého velmi působivý) závěr zároveň tvrdě kritický k cestě, kterou se porevoluční Egypt vydal a zároveň optimistický, neboť vkládá naději do mladší generace.

plakát

Nejvyšší skóre (2020) (TV seriál) 

Chvíli trvalo, než mě to chytlo. Protože seriál, který začíná papouškováním nesmyslné vyprávěnky (že kvůli Space Invaders v Japonsku docházely mince - to je v těch automatech jako nadobro pozřely černé díry, že se nevracely zpět do oběhu?) přece jen moc důvěry nebudí. Pak mě samozřejmě taky zklamalo, že se autoři věnují výhradně Americe (japonské hry a jejich tvůrci jsou tam jen proto, že měli úspěch v Americe). Amerikocentrismus provází většinu anglojazyčné popularizační literatury o historii videoher, což je škoda nejen proto, že v Evropě byla situace radikálně odlišná (hrály se jiné hry a víc na počítačích než na konzolích), ale i proto, že to jednostranně ovlivňuje interpretace - je jasné, že pokud se například na vzestup a pád Segy budete ptát (jen) jejích někdejších amerických zástupců, nejspíš dojdete k závěru, že všechna špatná rozhodnutí udělali Japonci a nikoli oni sami. Když se ale člověk smíří s tím, že Nejvyšší skóre není informačně vyčerpávající, encyklopedický dokument, ale že se zkrátka na historii americké herní scény dívá skrze vybrané příběhy, je to nakonec příjemná podívaná. _____Na rozdíl od řady diskutujících jsem ocenil různé pikošky o "okrajových" hrách, tvůrcích a hráčích a nevadilo mi, že tyto jsou vybírány tak, aby něco vypovídaly o kulturních praktikách příslušníků různých minorit. Zkoumání historie médií a kulturních artefaktů už se snad dávno posunulo za opěvování "geniálních počinů geniálních tvůrců" a Gay blade rozhodně není méně významným herním počinem než třeba československé hry vyráběné amatéry na osmibity, kterým Jaroslav Švelch věnoval celou knihu (a vydali mu to Američani). Ostatně, byly to zároveň přesně ty momenty, kdy se i v tématu zorientovaný člověk mohl dozvědět něco nového. I když přiznávám, že jsem zároveň neznal třeba přesné pozadí vzniku Night Trap a produkční problémy, které vedly k jeho lacině campové podobě. _____btw. Taky myslím, že už je konečně čas, aby se hráči posunuli za plačtivé chápání svého koníčku a pořád v sobě neživili pocit ukřivdění nad tím, jak jim svět nerozumí a ubližuje jim. A tenhle pocit se krmí třeba tak, že se ze senátních slyšení z roku 1993 vyberou jen ty největší špeky o zlých hrách. Navzdory tomu, že většina z přítomných starých bílých mužů samozřejmě žádné velké primární zkušenostmi s hrami neměla, jejich postoje byly v úhrnu poměrně smířlivé a rozumné .

plakát

Xue xiao feng yun (1988) 

Škola v plamenech je emocionálně vypjatou a nelítostnou společenskou kritikou zjevně vycházející z postupů (Druhé) Hongkongské nové vlny, která je namíchaná s výraznými exploatačními prvky. K exploataci lze ostatně zařadit i závěr, který divákovi dopřává krvavou satisfakci za veškerou skandální nespravedlnost, které do té doby musel přihlížet. Jak už to v Lamových filmech bývá, násilí zde není v pozici atrakce, na kterou těšíme, ale zdůrazňuje dlouho bublající konflikty mezi postavami. Podobně jako ve Vězení v plamenech zde má navíc násilí podobu drsných, nicméně chaotických a realisticky neohrabaných rvaček, nikoli precizně secvičeného kung-fu či atraktivně snímaných přestřelek.____P.S: Viděl jsem fanouškovský edit, do něhož jsou dostříhané některé násilné záběry, které se objevily jen na VHS.

plakát

Mulan (2020) 

V mém hodnocení se neodráží pohoršení nad politickými názory představitelky hlavní role, ani nad spoluprací štábu s institucemi, které provozují "převýchovné" tábory pro Ujgury (jinak bych musel dát odpad). Stejně tak bych Mulan nezazlíval neohrabané a nepoučené zacházení s čínskými kulturními prvky, jakkoli mě iritovala diletantská snaha film žánrově přiblížit wuxia tradici, což ve výsledku přineslo jen fakt, že postavy občas běhají po stěnách, zatímco spousta dalších klasických žánrových motivů byla pošlapána (ve světě wuxia fikce čchi nikomu nepropůjčuje vrozené superschopnosti, bojovníci musí procházet sebekultivací a jsou mezi nimi i ženy). Přeci jen, seznam filmů, které hřeší podobným způsobem by byl velice dlouhý a mnohdy jde o filmy dobré. Hlavní problémy vidím zde: 1) Tím, že má nově Mulan od narození schopnosti cirkusáka z planety Krypton, dochází k tomu, že z filmu zmizelo: a) chytré a nuancované feministické vyznění známé z animované verze b) jakékoli dramatické napětí a vývoj postav, protože Mulan se nyní nemusí nic učit, nemusí překonávat překážky, neprožívá nic, co by ji sbližovalo s dalšími vojáky atd. 2) Film nefunguje ani jako jednoduchý spektákl, protože Niki Caro neumí a) nechat vyznít silné emocionální momenty b) zinscenovat skutečně působivé akční scény. Mulan verze 2020 má pěknou výpravu, Yifei Liu to v červeném kostýmu a s rozevlátými vlasy sluší, ale tím se přednosti tohoto snímku víceméně vyčerpávají. Smutné.

plakát

Jie wen 4: Wan ťie pchien (2019) 

Kung-fu filmy jsou původně specifickým hongkongským žánrem, který se začal rodit u těch spíše okrajovějších a hůře zafinancovaných produkcí a při svém průniku do západní distribuce nejdříve zahraničním divákům přivodil kulturní šok. Papundeklové produkce plné stylistického excesu smetly veškeré představy o duchovní a kontemplativní povaze asijských kinematografií, které vycházely z obeznámenosti s filmy Akiry Kurosawy a dalších výrazných autorských osobností. Série o Ip Manovi se původně snažila o hollywoodskou atraktivnost a serióznost, což jí také pomohlo ke značné globální popularitě. Trojka však již vykročila směrem k nevázanému excesu a závěrečná čtyřka jde v tomto směru ještě dál. Zvláštně vypjatě melodramatické herectví tu hodně vyčnívá, neboť by se jevilo přehnaně i v leckteré telenovele. Vyprávění pak připomíná hraní příběhového módu v Mortal Kombatu, kde vztahové propletence mezi postavami slouží hlavně jako záminka k soubojovým pasážím. A když souboj nejde motivovat příběhem, vždycky může přijít někdo, kdo si chce prostě poměřit síly. Chvíli se zdá, že téma rasismu by tentokrát mohlo být pojato trochu komplexněji - s odkazem na dědictví Bruce Lee, který se nebál kombinovat ani různé školy kung-fu, ani různé vlivy ze Západu i Východu (vzpomeňme na Cestu draka, kde Bruceova postava odmítá zavrhnout karate jen proto, že je japonské). Nakonec to ale zůstane především u tepání diskriminace čínských imigrantů zlými Američany. Výsledkem je cheesy jednohubka, která nenáročně zabaví především toho diváka, který ji sleduje z ironického odstupu.

plakát

Lví král (2019) 

Až se ten film dostane do videodistribuce, tak si ho pustím bez zvuku, abych se přesvědčil, že realistické ztvárnění zvířat je vykompenzované skutečně tím, že jejich emoce a osobností zprostředkovává mizanscéna (když to nemůže udělat cartoonově přehnaná mimika), nebo jestli se mi to jen zdálo a celé to stojí hlavně na dabingu.

plakát

Země na scestí (2019) 

Apropriace hollywoodských žánrů done right. Čína dosud stavěla svoje CGI blockbustery především na základě wuxia motivů, čímž vlastně tlačila dopředu lokální kulturu a zároveň navazovala na někdejší celosvětový ohlas hongkongských akčních filmů. The Wandering Earth je jakožto katastrofické sci-fi v dějinách čínskojazyčných kinematografií výjimečným úkazem, který čerpá takřka výhradně z americké kinematografické tradice. Vzniká tak film, který je hollywoodský stylisticky, strukturou vyprávění i různými dílčí aspekty (např. hudbou), ale zabydlený čínskými postavami a ukazující Čínu v roli, v níž jsme zvyklí vídat Spojené státy. Když řeknu, že takový film si klidně mohl střihnout Emmerich mezi 2012 a Dnem nezávislosti: Novým útokem, míním to jako pochvalu. The Wandering Earth Hollywoodem odkojeným divákům nepodlézá, ani - na rozdíl od spousty ruských blockbusterů - nekončí u druhořadé imitace, jíž jsou obětována národní specifika. Čínští filmaři se ostatně pozorně učí od Hollywoodu nejpozději někdy od 30. let, nejde o žádný moderní výstřelek. A pomineme-li slabší CGI, lze říct, že se spektákl o Toulavé Zemi před svými americkými předobrazy rozhodně nemusí stydět.

plakát

Professor Pyarelal (1981) 

Professor Pyarelal je rozhodně jedním z nejvelkolepějších masala filmů 80. let - tvůrci značnou část filmu natočili v Londýně (!) a stejně jim zbylo dost prostředků na nálož velmi solidně zrealizovaných bitek, automobilových honiček / bouraček, přestřelek a jiných kaskadérských kousků. Dojde dokonce na akční scénu s letadly, což není něco, co by bylo v osmdesátkovém Bollywoodu běžně k vidění. Ve srovnání s klasickými masalami od Manmohana Desaie se tedy může Professor pyšnit lepším technickým provedením, avšak nahnané body ztrácí v oblasti nápaditosti a schopnosti udržet divákovu pozornost příběhem či alespoň vhodným střídáním různých typů atrakcí.

Reklama

Reklama