Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Dobrodružný

Recenze (1 419)

plakát

RRR (2022) 

Režisér S. S. Rajamouli udržel laťku nasazenou Baahubalim, ale jeho nejpromyšlenějším a kompozičně nejsevřenějším filmem pro mě, aspoň v tuto chvíli, zůstává Eega. _______________ Z celé Rajamouliho tvorby se RRR nejvíc odchyluje od konvence, že první cca třetina až polovina filmu je vlastně prolog, kde se divák seznamuje s postavami, dělají se humory a romantika, přičemž zápletka se začne pořádně rozjíždět až později. V Baahubali: The Beginning docela dlouho trvá, než hlavní hrdina (spolu s diváky) vůbec zjistí, že existuje království Mahishmati. V Eeze se od začátku dozvídáme spoustu informací, které vyprávění posléze zužitkuje, ale cca prvních 30 - 40 minut ještě Naani není moucha a místo netypické revenge story sledujeme de facto romantickou komedii. RRR naopak vyloží karty na stůl hned v prvních minutách a od začátku je jasné, co musí hrdinové udělat. Jejich backgroundu se film v dlouhém flashbacku věnuje až v druhé polovině, a to proto, aby změnil dosavadní pohled na motivaci a cíl jednoho z nich.  _______________  Rom-comové sekvence jsou zde poměrně úsporné a jasně podřízené hlavnímu cíli - Bheem se seznamuje s Jenny především proto, že ji chce využít k proniknutí do guvernérova sídla. Stejně tak jediná hudební scéna s tancem (nepočítáme-li titulkovou) je vlastně symbolickým (kulturním) soubojem Britů a Indů.  _______________ Když se film zaměřuje na oba "odlišné a přece stejné" hrdiny a kreativně je propojuje s živly vody a ohně, je super. Problémy nastávají u dalších postav, kterým je věnováno méně péče a pozornosti. Evidentní je to u záporáků. Eega se záporákovi věnuje stejně jako hrdinům. V Baahubalim jde stále o výrazné postavy, s nimiž se poměrně rozsáhle seznamujeme. Suroví Britové v RRR jsou na tom ale podobně jako v Baahubalim "vedlejší zlouni" v podobě Kalakejů - ty nebylo třeba nijak představovat, protože to prostě byli agresivní barbaři ohrožující království a basta. Britové jsou v RRR sadističtí rasisti a basta. _______________ U guvernéra a jeho ženy by asi až tak nevadilo - jsou to jednorozměrné karikatury, hlubší charakteristiku nepotřebují. Ale třeba v případě Jenny by divák docela chtěl vědět, jak se vyrovnává s napětím mezi příslušností a loajalitou k Britům na jedné straně a s odporem vůči britské krutosti a rasismu na straně druhé. To se nedozvíme a Jenny tak prostě jednou (se znepokojeným obličejem) sleduje bičování zajatce a jindy pomáhá protibritským rebelům. Navíc bych řekl, že většina holek by se rozešla i s partnery, kteří by u nich doma předvedli řádově menší rotyku než tu, kterou v půlce filmu rozpoutá Bheem. Film to opět nijak neřeší. _______________ Jistým zklamáním je i finální zúčtování, které nepůsobí jako logický důsledek předchozího dění (když se bude divák snažit, v rámci logiky filmu s nějakým vysvětlením asi přijde, ale film sám mu v tom nejde naproti). Tak jako se během závěrečné honičky v nočním lese náhle rozední a náhle se (s přispěním tradiční indické medicíny) uzdraví Rajuova noha, tak náhle hrdinové přestanou prchat a naopak mohou záporáky celkem snadno vyřídit._______________P.S: Na rozdíl od některých indických komentátorů si nemyslím, že by se RRR vezl na vlně "Hindu supremacist" filmů poplatných současné vládě. Sice se z Rajua na konci stane doslova ztělesnění Rámy, cituje (myslím) Bhagavadgítu a řídí se jejími etickými principy, ale Rajamouli hinduistické motivy do vyprávění zapojuje přirozeně - bez snahy o patolízalské deklamace zjevně odkazující k současné politické situaci. Nakonec RRR jasně ukazuje historické centrum Dillí jako muslimské, což by se v 'modiwoodském' blockbusteru těžko stalo. Rajamouliho filmy (a ty telugské obecně) ostatně s hinduistickými motivy kontinuálně pracují po celou svou historii, zatímco osobnosti typu Kangany Ranaut, Anupama Khera, nebo Akshaye Kumara v sobě okázalý nábožensko-vlastenecký zápal objevily teprve před pár lety. _______________ Většina neeindických komentářů k RRR nějak blíže popisuje jeho excesivnost, což se mi nedělá snadno, protože jsem na ni už zkrátka zvyklý. Není to pro mě nová zkušenost budící nadšení či naopak divácký diskomfort - prostě to automaticky beru tak, že takhle (některé) filmy vypadají a takové věci se v nich dějí.

plakát

The Battle at Lake Changjin (2021) 

The Battle at Lake Changjin patří k dlouhé řadě propagandistických válečných filmů, které vznikají doslova na státní objednávku a jejíž produkci má na starosti Studio 1. srpna provozované Čínskou lidovou osvobozeneckou armádou. Zatímco v 50. letech se v těchto filmech především mocně tlachalo, dnes se sází na akční spektákl plný efektní brutality. _______ Co je však na filmu překvapivého, je skutečnost, že velké vlastenecké vítězství dělá z bitvy, v níž čínští vojáci výrazně přečíslili americké, nedosáhli svých taktických cílů a především utrpěli naprosto katastrofální ztráty. Ze skutečnosti, že čínští vojáci masově umírali nejen kvůli americké palbě, ale také kvůli mrazu, slabé výstroji a nedostatku jídla, se zde dělá součást hrdinství. Otřesné zásobování je samozřejmě jen ranou osudu, nikoli příznakem nekompetence čínské armády. Filmoví Američané jsou naproti tomu mrazuvzdorní a zásobení lépe než pětihvězdičková restaurace, takže s počasím na rozdíl od trpících hrdinů nezápasí a pouze si mezi sebou vyměňují namachrované a přezíravé hlášky.  _______ Smutné samozřejmě je, že se této hloupé komunistické propagandě překrucující minulost a připravující současné Číňany na možnou konfrontaci s Amerikou propůjčili (tedy spíše prodali) tři kdysi obdivovaní a schopní tvůrci. Kaige Chen byl klíčovým představitelem 5. generace, která byla ceněna i za rozchod s estetikou socialistického realismu. Hark Tsui byl samozřejmě jedním z hlavních hybatelů moderní hongkongské kinematografie (nyní již - alespoň v její komerční, žánrové podobě - prakticky mrtvé) a Dante Lam byl kdysi brán za zdatného pokračovatele hongkongské akční školy. Vidět tyto lidi posluhovat Pekingu je bolestivé. _______ Nejhorší však je, že The Battle at Lake Changjin vůbec nevypadá jako dílo trojice kdysi vynikající filmařů. A navzdory rekordnímu rozpočtu neohromí ani jako velkolepá podívaná. Film si příliš neláme hlavu s osobními liniemi postav, takže emoční investice diváka je minimální a umírání postav za tklivé hudby je spíše nechtěně legrační než dojímavé. Bitvy jsou víceméně generickým chaosem plným druhořadého CGI, v nichž chybí prakticky jediný zapamatovatelný moment (tedy zapamatovatelný něčím jiným než absurdní nerealističností toho, co se na plátně odehrává). _______ The Battle at Lake Changjin je tak dalším dokladem toho, že zprávy o novém šovinistickém čínském blockbusteru, který se zařadil mezi nejvýdělečnější filmy roku / všech dob, jsou sice hezké jako kuriozita (vypovídající hlavně o tom, jak Čína stále navyšuje počet kin a jak do nich umí lidí nahnat), ale rozhodně je nelze číst tak, že dotyčné filmy samy o sobě stojí za pozornost.

plakát

Shang-Chi a legenda o deseti prstenech (2021) 

Že je Shang-chi do velké míry sbírkou snadno rozpoznatelných stereotypů o Asiatech a klišé odkoukaných z čínskojazyčných filmů, nemusí být vůbec problém. V první polovině to rozhodně nevadí, protože tam film pokoukává hlavně po hongkongské tradici městských akčních filmů a dokáže ji přenést do západního prostředí podobně sebejistě jako se to ve své době povedlo Kurýrovi. Servíruje tedy choreograficky zdařilou, přehlednou a úctyhodnými kaskadérskými výkony opepřenou akci (bitka v autobusu a na lešení patří k tomu nejlepšímu, co Marvel fanouškům filmové akce nabídnul). Jenže jakmile se v druhé polovině film přesune do fantasy světa zabydleného draky, devítiocasými liškami a jinými mytologickými pišišvory, najednou už výsledek nepřipomíná hongkongské akčňáky 80. let, ale spíše současné pevninské blockbustery, které pro všudypřítomné digitální efekty zapomínají na umění vyprávět. Navíc i kvalita CGI odpovídá spíše čínským filmům, než standardu, kterým nás rozmazlují velkofilmy z Hollywoodu.

plakát

Power On: The Story of Xbox (2021) (seriál) 

Jestli Power On něco nejde upřít, tak je to odsýpající temporytmus a efektní práce s ilustračními záběry, které vnáší osvěžení do toho, co by jinak mohla být jen přehlídka mluvících hlav (byť purista by vytknul, že u záběrů ze samotných videoher tvůrci upřednostnili obrazovou kvalitu před autenticitou a nezachytili je přímo na originálním hardwaru, pro nějž jsou určené). Hodně pochyb však budí (ne)kritičnost tohoto díla, které nemá daleko daleko k nadšeneckému projektu fanoušků Xboxu nebo dokonce součásti marketingové komunikace samotného Microsoftu. ________Dokument samozřejmě otevřeně připomíná a rozebírá celou řadu chyb, které tým Xboxu udělal, nicméně všechny problémy jsou představeny jako překážky a výzvy, které nakonec musely být oddanými a pracovitými lidmi od Billa Gatese vítězoslavně překonány (přičemž dramatické i vítězné momenty jsou náležitě ilustrovány odpovídajícím hudebním podkresem). Seriál tak třeba vůbec nereflektuje skutečnost, že první Xbox nakonec zůstal prodejně za očekáváními a díky masivní dotovanosti přivedl společnosti výraznou finanční ztrátu. O konkurenčním boji se příznačně mluví jen v souvislosti s Xboxem One, kde to právě lze prodat jako prvotní neúspěch následovaný blyštivou érou Phila Spencera. Stejně se tvůrci nezabývají například otázkou, zda Microsoft zpočátku férově komunikoval o problémech s červeným kolečkem smrti u Xboxu 360. ________Ale schopnost diváka strhnout a nabídnou mu spoustu zábavných i zajímavých historek o vývoji jedné z nejvýznamnějších herních konzolí moderní doby Power On prostě má. Dávám tři a půl zelených Xkek z pěti.

plakát

Shershaah (2021) 

Z Indie jsme na naivní filmy vyzdvihující oficiální státní hodnoty zvyklí, ale přeci jen je rozdíl, pokud jsou takto pojaty očividně nadsazená smyšlená vyprávění a nebo životopis reálného válečného hrdiny, který ve svých čtyřiadvaceti letech padl v Kargilské válce. Filmový kapitán Vikram Batra ztělesňuje Indii a indickou armádu takovou, jaká by se chtěla vidět - přátelskou, sekulární, odvážnou a velmi schopnou. Co na tom, že kašmírskému konfliktu pak úplně chybí jakýkoli politický kontext (za všechno tady prostě můžou Pákistánci, kteří se zviditelňují ostentativním vyvěšováním národních vlajek na každém kroku) a že bojové scény nedávají žádný smysl z taktického hlediska. Režisér Vishnuvardhan, který v minulosti točil působivé filmy inspirované hongkongskou akční školou, tentokrát odvedl pouze rutinní práci a Shershaah příliš nezaujme ani jako akční podívaná.

plakát

Patayin sa Sindak si Barbara (1995) 

Vyděsit Barbaru k smrti patří ke klasickým látkám filipínské audiovize (tato verze od významného režiséra Chita S. Roña je prvním filmovým remakem originálu z roku 1974, kromě něj existuje ještě seriál a remake pro VOD), a tak může být trochu překvapivé, že jde v zásadě o standardní duchařinu z jihovýchodní Asie, v níž asi zkušení hororoví harcovníci nenajdou nic, co by klasické schéma ozvláštňovalo. Mstivý duch zkrátka dělá duchařské věci - hýbe nábytkem, produkuje znepokojivé zvuky a je schopen posednout panenky i lidi. Což je samozřejmě třeba řešit pomocí faráře i spirituální seance. Byť film není inovativní ani překvapivý, nejde o něm zároveň říct, že by nebyl kvalitně natočený - práce se zvukovými ruchy a svícením se stará o solidní atmosféru, kterou podporují solidní triky (na poměry nízkého rozpočtu) a naopak občas trochu sráží prkenné výkony některých herců. Dávám 3 a 1/2 pentagramů z pěti.

plakát

Siraa Fil-Mina (1956) 

Dark Waters je v zásadě taková temnější, morálně méně černobílá variace na Pod žhnoucím nebem. Ostatně, v arabštině se oba filmy i podobně jmenují. Hlavního hrdinu snadno poznáte podle toho, že jej hraje Omar Šaríf a oproti svému sokovi je to chudý zástupce dělnického lidu, ale zatímco v přechozím Šahínově filmu byly s "lidovými" hrdiny spjaté především cnosti, zde je Šarífův Ragab zároveň ztělesněním všech problematických rysů stereotypního arabského mladíka - impulzivnosti, panovačnosti, podrážděnosti, sebelítosti, patologické žárlivosti a mačismu. Až mě zamrzelo, že film nepojal Ragabovu cestu k rozumu (a vytoužené slečně) nijak zvlášť sofistikovaně. Ale pořád tu máme chytlavé melodrama s neokázalou, leč bravurní inscenací každičkého záběru, spoustou vypjatých emocí a dokonce i jednou choreograficky zdařilou pěstní bitkou. Šahín byl velký talent a skoro je mi až líto, že se čistě žánrovým filmům nevěnoval více.

plakát

Návrat marnotratného syna (1976) 

Aby bylo možné Návrat marnotratného syna (název zde samozřejmě odkazuje na známé Ježíšovo podobenství o Boží lásce a slitovnosti) docenit, je třeba se oprostit od realistického a psychologizujícího čtení, které by jej chápalo jako rodinné drama, kde mají postavy reprezentovat autentické, uvěřitelné osoby. Jde totiž především o vrstevnatou alegorii, která odkazuje nejen na Bibli (a obecně abrahámovské náboženské tradice), ale především na deziluzi z neúspěchu násirovského pan-arabského projektu - ostatně viz scény z Násirova pohřbu a zasazení děje mezi (pro Egypt potupnou) Šestidenní a Jomkipurskou válku. Vezmeme-li v úvahu tuto politickou optiku, pak je (dle mého velmi působivý) závěr zároveň tvrdě kritický k cestě, kterou se porevoluční Egypt vydal a zároveň optimistický, neboť vkládá naději do mladší generace.

plakát

Nejvyšší skóre (2020) (seriál) 

Chvíli trvalo, než mě to chytlo. Protože seriál, který začíná papouškováním nesmyslné vyprávěnky (že kvůli Space Invaders v Japonsku docházely mince - to je v těch automatech jako nadobro pozřely černé díry, že se nevracely zpět do oběhu?) přece jen moc důvěry nebudí. Pak mě samozřejmě taky zklamalo, že se autoři věnují výhradně Americe (japonské hry a jejich tvůrci jsou tam jen proto, že měli úspěch v Americe). Amerikocentrismus provází většinu anglojazyčné popularizační literatury o historii videoher, což je škoda nejen proto, že v Evropě byla situace radikálně odlišná (hrály se jiné hry a víc na počítačích než na konzolích), ale i proto, že to jednostranně ovlivňuje interpretace - je jasné, že pokud se například na vzestup a pád Segy budete ptát (jen) jejích někdejších amerických zástupců, nejspíš dojdete k závěru, že všechna špatná rozhodnutí udělali Japonci a nikoli oni sami. Když se ale člověk smíří s tím, že Nejvyšší skóre není informačně vyčerpávající, encyklopedický dokument, ale že se zkrátka na historii americké herní scény dívá skrze vybrané příběhy, je to nakonec příjemná podívaná. _____Na rozdíl od řady diskutujících jsem ocenil různé pikošky o "okrajových" hrách, tvůrcích a hráčích a nevadilo mi, že tyto jsou vybírány tak, aby něco vypovídaly o kulturních praktikách příslušníků různých minorit. Zkoumání historie médií a kulturních artefaktů už se snad dávno posunulo za opěvování "geniálních počinů geniálních tvůrců" a Gay blade rozhodně není méně významným herním počinem než třeba československé hry vyráběné amatéry na osmibity, kterým Jaroslav Švelch věnoval celou knihu (a vydali mu to Američani). Ostatně, byly to zároveň přesně ty momenty, kdy se i v tématu zorientovaný člověk mohl dozvědět něco nového. I když přiznávám, že jsem zároveň neznal třeba přesné pozadí vzniku Night Trap a produkční problémy, které vedly k jeho lacině campové podobě. _____btw. Taky myslím, že už je konečně čas, aby se hráči posunuli za plačtivé chápání svého koníčku a pořád v sobě neživili pocit ukřivdění nad tím, jak jim svět nerozumí a ubližuje jim. A tenhle pocit se krmí třeba tak, že se ze senátních slyšení z roku 1993 vyberou jen ty největší špeky o zlých hrách. Navzdory tomu, že většina z přítomných starých bílých mužů samozřejmě žádné velké primární zkušenostmi s hrami neměla, jejich postoje byly v úhrnu poměrně smířlivé a rozumné .

plakát

Xue xiao feng yun (1988) 

Škola v plamenech je emocionálně vypjatou a nelítostnou společenskou kritikou zjevně vycházející z postupů (Druhé) Hongkongské nové vlny, která je namíchaná s výraznými exploatačními prvky. K exploataci lze ostatně zařadit i závěr, který divákovi dopřává krvavou satisfakci za veškerou skandální nespravedlnost, které do té doby musel přihlížet. Jak už to v Lamových filmech bývá, násilí zde není v pozici atrakce, na kterou těšíme, ale zdůrazňuje dlouho bublající konflikty mezi postavami. Podobně jako ve Vězení v plamenech zde má navíc násilí podobu drsných, nicméně chaotických a realisticky neohrabaných rvaček, nikoli precizně secvičeného kung-fu či atraktivně snímaných přestřelek.____P.S: Viděl jsem fanouškovský edit, do něhož jsou dostříhané některé násilné záběry, které se objevily jen na VHS.

Ovládací panel
174. nej uživatel Česko
119 bodů

Reklama

Reklama