Žena bez piana

Festivalové publikum je zvláštní, řekla bych víc natěšené, nažhavené a proto možná lépe přijímající nadělení, které se na ně hrne z filmového plátna. Stržena podobně naladěným publikem jsem se párkrát i zasmála, proto dávám nekritické tři hvězdičky. ____ Budař v roli polského opraváře je naprosto výstižně obsažený a líbila se mi i až dokumentární syrovost charakterů a situací. To je ale zároveň i velkou slabinou filmu, protože zobrazuje běžné a fádní situace, které by mohl zachytit dokument, a nic moc k nim nepřidává. Dlouhé záběry na noční procházku vysloveně hnusnými částmi Madridu byly k nepřežití. Kamera často zůstává vždy trochu za dějem, patrně tím chce naznačit neuchopitelnost jakéhokoliv příběhu v celku a zároveň množství dalších příběhů kolem nás, které nikdy neuvidíme celé. ___ Shrnuto: nedoporučuji jinak, než jen na festivalové přehlídky, kde jste rádi, když seženete volné místo. /28. 3. 2011/ (28.03.2011)

Pane bože, to byla škatule... ano, já chápu, herečka nemusí být přenádherné stvoření, ale tohle byla kanimůra s parukou. Nejvtipnější byla scéna, kdy Budař "jako" upadne a válí sudy po kočičích hlavách směrem do kamery... to byl v kině opravdu zážitek, že jsem si nebyla jistá, zda to mám brát vážně. Dvě zvězdičky, protože to není odpad, ale ta ženská je opravdu - bez piána. (10.09.2014)

Viděno ve Varech. Velký sál hotelu Pupp, slavnostní atmosféra, Budař, režisérka a vůbec kdekdo přítomen...a to bylo taky vše, co bylo zajímavé. Film postrádá jakékoli tempo, pokud na jednom záběru aktérka jde po chodníku, tak na dalším znovu jde po chodníku a teprve na třetím někam dojde. Jan Budař zhodnotil film takto: "je to o osamělé ženě v nočním Madridu, která potká polského dělníka a zažije něco úžasného." Pokud je to pravda, pravděpodobně v důsledku střihu byl ten "úžasný" moment nakonec z filmu vyškrtnut, nikde jsem jej nenašel. Film je o ničem v tom nejdrsnějším smyslu slova - děj v něm prostě není, hlavní postavy jsou nezajímavé (Budař má pouze rádobyvtipné poznámky) a na konci filmu všichni končí přesně tam, kde začali. Pokud se tento kousek objeví v české distribuci, pak si dovoluji důrazně varovat a doporučuji se filmu zdaleka vyhnout... (17.11.2010)

Žena sice bez piana, ale zato s kufrem. Hodně úsporný snímek (co do výrazu), s pomalým tempem, dlouhými záběry a statickou kamerou. Jinak jde o tragikomedii, která se zpočátku tváří jako skoro čistokrevné drama, avšak to se výrazně mění s nástupem (naprosto odzbrojujícího) Budaře. Pak se vážnější a vtipnější místa střídají. Jinak je to ale v podstatně smutný příběh, ženě se všechno symbolicky zavírá, jeví jako nedostupné (stejně jako lidé) a mění se to (na určitou dobu) jen díky její mini-vzpouře. Rutina, šeď a návrat k „normálu“ na sebe ovšem dlouho čekat nenechají. Závěr mi přišel jako vhodně ukončení, i když já osobně bych to "střihl" u při záběru (na rovněž symbolický) obraz. Silné 4*. „Já jsem Radek. Ale můžeš mi říkat Roberto.“ (04.08.2014)

Celkem chápu, že tohle je film, nad nímž se budou ošklíbat i ostřílení festivaloví návštěvníci. Je totiž nedramatický, nic nevysvětluje, téměř neobsahuje humor, herecké výkony jsou realistické zejména ve zdánlivé podivnosti postav a film není ani vizuálně nijak zvlášť působivý. Navíc si všichni nabalí na Jana Budaře všechny jeho předchozí filmové role. Navzdory tomu byl tenhle naprosto nenápadný snímek mým největším filmovým zážitkem LFŠ 2014. Žena bez piana byla jediným filmem, u něhož mi na LFŠ běhal mráz po zádech a který mě na konci skutečně dojal. Příběh padesátileté ženy, která se na základě zdánlivě malicherného popudu rozhodne opustit svého manžela, bezcílně bloudí nočním Madridem, setká se s podivínským gastarbeiterem, s nímž téměř mlčky posedává po nočních barech, neustále a marně se někam snaží dovolat mobilem a nakonec jen náhoda rozhodne o tom, že se vrátí zpět domů, mi trochu připomněl filmy Akiho Kaurismäkiho. Málomluvné postavy svým chováním i tím, co říkají, neodhalují mnoho z tušené bouře emocí, která v nich probíhá. Snad právě rozpor mezi melancholickým klidem obou protagonistů a jejich chováním, které naprosto mění směřování jejich životů, ve mně zarezonoval. Důvody k našim zásadním životním rozhodnutím totiž někdy mohou být velmi těžko zformulovatelné; stejně těžko zformulovatelné jako důvod, proč film Žena bez piana považuji za skvělý film pro každého, kdo měl někdy (třeba prchavý) pocit, že je vězněm vlastního života. (01.09.2014)