Proti proudu

"Predtým sme spolu byť nemohli. Teraz áno. Myslel som, že si šťastný. * Som šťastný, keď som s tebou...." Zdanlivo bezvýznamná konverzácia, z tuctového filmu so šťastným koncom. Tento film ani jednu z uvedených kategórií nespĺňal a z týchto viet mi behal mráz po chrbte. Neviem či sú všetky peruánske filmy natočené s takým umom a citom, ale ja sa k ich tvorbe ešte rozhodne vrátim. 85% Videné v rámci Challange tour / 30 dní so svetovou kinematografiou. (03.10.2015)

Nadpřirozenem okořeněný snímek řeší otázky vypořádání se s vlastní identitou v tradičně uvažující společnosti. Film je velmi citlivě natočen tak, že se můžeme přiklonit na stranu všech protagonistů, film tak nemá žádné záporné role. Prolnutí tradice a odlišnosti je v Proti proudu zpodobeno velmi přesvědčivě a emotivně silně. Hudba: Selma Mutal Vermeulen - brnkání na kytaru a na klavír se občas prolíná s tklivými smyčci. Hudba je vcelku podařená, její jednotvárnost je však časem únavná. (07.03.2011)

První dlouhometrážní autorský film se peruánskému tvůrci Fuentes-Leónovi povedl. Co by bylo možné - pokud jde o produkci - označit za malý film, je velké, dobře natočené a v neposlední řadě oceňované drama, které v sobě kombinuje tichý boj queer mladíka snad se vším, čeho se lze v jeho situaci obávat: tradiční náboženství, osamocený venkov, latinskoamerický machismus, ... Nejde ale ve výsledku o depresivní film, téměř naopak. A co by v jiném prostředí mohlo vypadat jako stereotypní coming-out story, je ve Fuentes-Leónově podání a na peruánském venkově příjemné, nepřeintelektualizované filmové osvěžení plné citu, z něhož se divák může radovat. (22.06.2011)

Na první pohled netradičně pojaté drama, na ten druhý obyčejný příběh obyčejného muže, který se bojí/nemá odvahu být sám sebou. Film plyne v pomalém melancholickém (ale ne sentimentálním tempu), umí být dramatický, ale netlačí na pilu a bonusem jsou krásné přímořské reálie. Ocenění si zaslouží i příjemné a civilní herectví. 9/10 (17.07.2013)

(CINEMA MUNDI 2011) Coming-out drama, která je ozvláštněno tím, že jde o duchařský příběh (ghost story), v němž se jako hlavní jeví svár náboženských tradic a homosexuality. Jinak se příliš ze schematismu podobných queer titulů nevybočuje, jelikož je celé vyprávění předvídatelné, s nedostatečně zadefinovanými pravidly fikčního světa (hlavní hrdina ducha vidí, okolí nikoliv, ale jak může s duchem hrát fotbal?) a neobratnostmi, které mají příbéh posunout dál. Navíc si nemůžu pomoct, ale poetizované záběry společného dovádění dvou mužských postav jsou svou přeestetizovaností poměrně kýčovité, přestože je styl snímku jinak dost realistický. Žánrovou inklinací k duchařině se navíc dílo zpřístupňuje širší divácké obci, ale pak nastává problém s identifikací, protože kdo by se chtěl ztotožnit s ústřední postavou - Miguelem, když jde o sobeckého a egoistického pokrytce, k němuž nelze být empatický? Na klubovou podívanou až příliš mainstreamových kompromisů, na mainstream příliš queer. Oceňuji snahu pojmout téma jinak, ale u toho to taky zůstává. PS: Na výsledném hodnocení se pravděpodobně podepsalo i to, že mi uniklo posledních pár minut (pár - nejspíš doslova), které mi byly následně reprodukovány, protože projekce měla na Mezinárodním filmovém festivalu Cinema Mundi téměř půlhodinové zpoždění (ok, 26 minut) a já musel stíhat další snímek. Nehodlám ale přidávat hvězdičky jenom proto, že následný raut nabídl řadu chutného jídla, což s hodnocením filmu nesouvisí. (06.03.2011)