Medianeras

Anonymita davu, šeď velkoměsta a Bueno Aires (které je teda dle mého pekelně ošklivé).V první řadě si nemyslím, že snímek je komedií a už vůbec ne romantickou. I kdyby k tomu závěr inklinoval, spíše se domnívám, že mělo jít o hloubavé zamyšlení na téma jak moc nás mění dnešní století, jak tíživé dopady na nás mají vymoženosti dnešní doby (i ty negativní) a v neposlední řadě mi to trochu připomíná beznaděj z rychle se měnícího prostředí a naprostou neuspokojivost ze života ve velkoměstě. Životy hlavních hrdinů jsou totiž z poloviny přesně takové, jako většiny z nás. A ty bych v některých momentech, zvláště v těch, které tu prožívají, právě zmíněnou komedií nenazývala. Přímo jsem se vyžívala v scénách, ve kterých chyběly dialogy, ať už byly nahrazeny monology nebo mlčením. Myslím, že tohle byla silná stránka snímku. Závěr nebyl překvapivý a možná to trochu zbytečně banalizoval (čekala jsem zajímavější finále). Což vlastně deklaruje, že můj pocit ze snímku zřejmě není ten, který chtěli tvůrci navodit. (25.04.2012)

Tento film je krásnou oslavou všech neurotiků. Všem, kteří trpí nějakou obavou, úzkostí či iracionálním strachem, se Medianeras musí zákonitě líbit a dokonce se možná budou i smát. Určitě se budou smát všichni ostatní normální diváci, protože neurotické projevy působí na nepostižené jedince až absurdně a komicky. Je to moc pěkný příběh s vytouženým koncem. Pilar i Javier působí civilně, sympaticky a roztomile. Nenápadný a o to silnější a cennější snímek. (08.04.2017)

Muž a žena. Oba hledají lásku, oba mají podobné zájmy a oba se potkávají téměř každý den. Jen o tom neví, protože se jejich pohledy doposud nikdy nesetkaly. Krásně natočené, místy vtipné, vždy rychle ubíhající, nikdy nenudící. Přesto se ale nemohu zbavit drobné výtky; totiž faktu, že celý film je vlastně jen dlouhý prolog, u kterého čekáte, jak to skončí. Vaše vysněná dvojice existuje a všechny zápletky s ostatními postavami tak představují pouhé odbočky od hlavního děje, jimž nepřikládáte velký význam. Je to jen takové zdržování ne nepodobné tomu, když v akčních filmech musí hlavní hrdina porazit desítky padouchů, aby se konečně dostal k tomu hlavnímu. Dokážete však čekat hodinu a půl na to, jestli se 'ideální pár' setká? Pokud je nějaký film natočen tak dobře jako tento, pak určitě. Jen se možná podobně jako já v podvědomí nezbavíte oné prosté myšlenky, jestli od děje nemáte očekávat při podobné stopáži přece jen něco víc. Tak tři a půl hvězdičky. (Poznámka: Slečna sedící přede mnou mi zakrývala hlavou polovinu plátna, takže jsem dialogy chytala jen od poslechu. Moje znalost španělštiny však rozhodně není dokonalá, tudíž je klidně možné, že se pro mě část obsahu 'ztratila v překladu'.) [MFF Karlovy Vary 2011] (02.07.2011)

Amelie z Buenos Aires v nízkorozpočtovém kabátku. Skvělá expozice natočená coby filmový esej o (ne)funkčnosti urbanismu se pomalu prolíná do ryze postmoderně zpracovaného romantického příběhu, z prologu se stává jedno z filosofujících intermezz, forma zvláštně doplňuje obsah, Buenos Aires prorůstá s vypravěčem, hlavními hrdiny, velkoměsto žije a dýchá. Režisér Gustavo Taretto natočil film o specifiku současné doby - osamění uprostřed megapole. Zvláštní civilizační paradox. Jedna z podob lásky ve 21. století. Obehrané romantické schéma ozvláštnil pootočením rastru (osudovost determinující budoucí vztah) a originální hravou formou. Patrně nejvíce se o to zasloužil střihač, střihová skladba je téměř experimentálně pojatá, střih motivovaný hudbou či ruchy, střihové sekvence statických záběrů, proti tomu zase videoklipový střih i estetika, s čímž souvisí i ryze postmoderní synkretické míšení odkazů a vlivů (symbolizované povoláními obou hlavních protagonistů - IT a architektura) - videoklipy, svět počítačových her, prostředí chatu a sociálních sítí, knižní ilustrace, vliv reklamy a desingu, stejně jako filmy Woodyho Allena, k tomu připočtěme místy opravdu nádhernou kameru odkazující k moderní fotografii architektury (pracuje se ponejvíce s velkými celky a občasnými detaily) a specifického odrazu velkoměstského prostředí. Filmu dominuje opravdu výrazná vizuální stránka. Zajímavé z hlediska urbanistického rastru je formální členění na kapitoly opisující cyklus střídání ročních období v přírodě (podzim - zima - jaro), metaforicky odkazující k fázím lidského života. Tvůrci použili motiv hry a častou nadsázku i vtip (Když si oba budoucí partneři nechají vybourat nové okno, náhoda je umístí na vnější boční zdi do kontextu reklam na zdech vymalovaných, ona na konci obrovitánské šipky, on v mužských slipech nějakého sexy modelu atd.). Postmoderní prvek hry je zakomponován i do samé struktury příběhu - hledání postavičky v dětské obrázkové knize je zdárně zakončeno až v realitě na samém konci snímku. Mile romantický moment, který je ovšem zároveň i Achillovou patou, ona žánrová schématika naznačuje poučenému divákovi, že tohle je JENOM filmová iluze (když navíc celý zbytek filmu popisuje zcela protichůdnou zkušenost). Mírně existenciální film o odcizení dnešního světa, o vyprázdněnosti našich životů, o ztrátě smyslu života, o žití coby přežívání, o životě bez cíle, o rezignaci, o míjení se, uzavírání, anonymitě, o samotě v davu... (22.04.2014)

Hneď úvod ma absolútne vtiahol. Tak nádherné, poetické, filozofické (a pravdivé?!) skĺbenie záberov na objekty a komentára som snáď naposledy videl pri Woodyho Manhattane (čo ma hneď aj napadlo - aký krásny paradox, že ukážka z tohoto filmu sa tu dokonca objaví). Medianeras má v sebe kúzlo, minimalizmus, v ktorom sú ukryté klenoty (scéna na plavárni, vybíjanie okien, atď). Je to film tak akurát melancholický, negativisticko - pozitivistický, tak ako vzťahy a život okolo. Oceňujem aj poriadnu dávku kreativity a nápadov. Nenápadný snímok, ktorý má v sebe viac, ako všetky "veľké produkcie". (27.08.2012)