Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi
  • Animovaný

Recenze (1 248)

plakát

Pátrání po Sugar Manovi (2012) 

Patnáctiminutové reportážní okénko zabalené do celovečerního filmu. Zpracováním tuctový dokument, který nenabízí žádný hlubší vhled do života jednoho (ne)úspěšného muzikanta, ani žádné nadčasové myšlenky a který z vod zapomnění zachraňuje jen netradiční příběh muže v jeho centru.

plakát

Vlastníci (2019) 

Humor Vlastníků mě bohužel zcela míjí, tudíž jsem při sledování filmu cítila pouze stejnou iritaci z jednání postav, jakou cítím při setkání s neprůchodnou byrokracií nebo lidskou stupiditou. Doufala jsem, že vystavením příběhu budou Vlastníci jakýmisi českými 12 rozhněvanými muži, na rozdíl od nich však postrádají vývoj a spád a devadesát minut se příběhově jen točí v kruhu.

plakát

Nabarvené ptáče (2019) 

Ambiciózní projekt, ke kterému se upírají oči mnohých českých filmových fanoušků s nadějí, že bude počátkem obrodu tuzemské kinematografie. Už z hlediska jedinečnosti Marhoulova desetiletého projektu se jim to nespíše nesplní, neznamená to nicméně, že v Nabarveném ptáčeti není nic, čím by se český film nemohl inspirovat. Za zmínku stojí třeba krásná kamera, která stojí ve výrazném kontrastu s tím, co divák od českých filmů očekává, ale vynikající i střih nebo zvuk. Je mi také sympatické, že Marhoul měl zjevně jasnou představu o struktuře děje a příběhu a že z ní neustoupil ani, když se mu do některých rolí podařilo obsadit známé herce – ostatně třeba Stellan Skarsgard má ve filmu jen dvě scény, a je to tak dobře, protože další zapojení jeho postavy do děje by působilo rušivě. // Možná i kvůli své kapitolovosti se mě Nabarvené ptáče nedotklo tolik, jak bych čekala, ostatně i některé brutální scény na mě zapůsobily méně, než kdyby se jejich obětí nestala postava, se kterou jste se seznámili o deset minut dříve. Nic to ale nemění na tom, že z řemeslného hlediska je to možná to nejlepší, co se na tuzemské půdě za posledních pár let vyprodukovalo.

plakát

Rocketman (2019) 

Biografický film bez hloubky, gradace, konfliktu. Ač mám Eltona Johna ráda, myslím, že by bylo mnohem lepší, kdyby se na vzniku svého biografického filmu nepodílel. U životopisů je totiž nutné, aby k zobrazené látce přistoupili alespoň trochu kriticky. A to Rocketman nedokáže.

plakát

Avengers: Endgame (2019) 

Vynechala jsem posledních patnáct Marvelovek, abych do kina zašla na uzavření ságy, u které jsem netušila, jak vlastně začala. Čekala jsem mnohé, ne však to, že se u velkolepého finále budu v kině tři hodiny nudit víc než u artového filmu z východní Evropy. Je to asi můj problém, ale spojení humoru a lehkovážnosti na jedné straně a postapokalyptických scenérií, které ve vás mají navodit dojem, že lidstvo bojuje o přežití, na straně druhé na mě nefunguje. Marvel se pokouší o barevný, odlehčený akčňák, který se bude líbit středoškolákům, i o vážnou, charakterovou ságu ve stylu Nolana a nakonec jim nevychází ani jedno.

plakát

Kursk (2018) 

Velmi dobře zpracovaná rutina.

plakát

Panství Downton (2019) 

Filmové Panství Downton trpí tím, že se seriál všechny dějové linky uzavřel. Tvůrcům tak nezbývá nic jiného, než rozjet najednou několik paralentních zápletek (aby se dostalo na všechny postavy, samozřejmě) a do dvou hodin je zase všechny uzavřít. Příběh tak působí zkratkovitě, kýčovitě, nereálně. V kombinaci s tím, že si filmový Downton navíc neodpustil ani ryze televizní zpracování, které v kině fakt nepůsobí dobře (například ve filmu několikrát se opakující záběr na celé panství z ptačí perspektivy, který se v seriálu používalo jako přechod pro reklamní blok), upřímně nerozumím vysoce kladnému hodnocení, které se filmovému Downton Abbey dostává. Uvidíte tam pohromadě všechny své oblíbené postavy? Ano. Je to dobrý film? Ne.

plakát

Ad Astra (2019) 

Cesta je důležitější než samotný cíl. Svou atmosférou podmanivé, konečným rozlousknutím však za mě trochu prázdné.

plakát

Zahradnictví: Rodinný přítel (2017) 

Je možné, že Zahradnictví: Rodinný přítel by nemělo být hodnoceno samostatně, ale pouze po zhlédnutí celé trilogie. Jelikož si nicméně na pokračování ještě několik měsíců počkáme, musím pouze poznamenat, že první díl je tak zapomenutelný a nevýrazný, že za měsíc budu mít problém vyjmenovat jedinou scénu, která mi utkvěla v paměti. Je to zkrátka jen takový dlouhý prolog k něčemu dalšímu, jehož nevýjimečnost podtrhávají i zbytečné natahované scény (Vánoce) a vyumělkované, nepřirozeně působící dialogy a monology (nevěra).

plakát

Ztracené město Z (2016) 

The Lost City of Z je složité k něčemu přirovnat. Občas jsem si vzpomněla na knihy Josepha Conrada, kde je důraz kladen na mysterii a ničivou sílu přírody; občas se mi vybavilo There Will Be Blood, které se také zaměřuje na lidskou posedlost; občas jsem si říkala, jak nezvyklé je vidět v kině film, kde vykreslení místa a času je důležitější než vykreslení člověka, který se jím pohybuje. The Lost City of Z nikam nepospíchá, a jak kamerou, tak i vypravěčským stylem místy působí dojmem, že ho natočil někdo v sedmdesátých letech a pak ho omylem zapomněl v archivu. A snad i proto mě tolik chytlo za srdce.