Armadillo
Armadillo
Armadillo
Obsahy(1)
V únoru 2009 přijíždí na základnu Armadillo v jihoafghánské provincii Helmand skupina dánských vojáků v doprovodu dokumentaristy Januse Metze. Ten zde společně s kameramanem Larsem Skreem celých šest měsíců sleduje, jak probíhá život mladých vojáků necelý kilometr od tálibánských pozic. Výsledkem jejich práce je strhující a navýsost autentické válečné drama, které bylo na letošním festivalu v Cannes po zásluze odměněno hlavní cenou v Týdnu kritiky. V Dánsku vzbudil snímek bouřlivé reakce ohledně kontroverzního chování některých vojáků během přestřelky s bojovníky Tálibánu. Při natáčení této napínavé, brilantně sestříhané a vizuálně vytříbené sondy do psychiky mladých mužů uprostřed nesmyslné války, jejímiž oběťmi jsou především místní vesničané, tvůrci nejednou riskovali svůj život. Ještě znepokojivější než scény, kdy kulky tálibánců sviští kolem jejich kamery, jsou však záběry mladých vojáků, snažících se každý po svém vyrovnat se situací, při níž jde o holý život. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (2)
Recenze (99)
Toto som rozhodne nečakal! Už prvá scénka na letisku, ked sa lúčia chlapíci so svojimi rodinami. Tie matky, fotrovia, frajerky... Zovrelo mi to srdce a tlačilo normálne slzy do očí i napriek tomu, že tí ľudia mi boli cudzí a mohol som ich mať akurát tak v prdeli! Pri prvej prestrelke a nočnej akcii som ani nedýchal a keby som mal zarazený papier medzi dvoma polkami, ťažko by ste ho vytiahli z tade! Na druhej strane som aj vymäkkol, ked tam ukázali tých dvoch dedov, ako rozprávajú o tom, o čo všetko prišli. No a lahôdka v priekope.... no, bude to dosť nerozdýchateľná záležitosť pre niekoho. Ja som si vždy myslel, že ked sa vrátia živí, že tam hovno robia a len gule váľajú. Teraz mám úplne iné pocity a hlavne rešpekt pred chlapmi ktorí tam boli a stále sú! P.S. Musím to doporučiť kámoške, ktorá tam má teraz frajera, nech ju jebne ! :)) ()
Trochu netradiční dokument zachycující přímo probíhající akci a život dánských vojáků v Afghánistánu. Místy se dočkáme i zajímavého vizuálního zpracování. Vojáci prostě dělají svou práci a snaží se přežít. Jak už to tak bývá, nejlepší je konec, který dává tušit, jak se bude vyvíjet jejich budoucnost. Škoda, že jim ještě nebyl dán prostor pro jejich osobní zhodnocení pobytu v Afghánistánu (7/10) [MFFKV 2010] ()
Co si vybrat z válečných dokumentů roku 2010? Je to jednoduché, protože nemohou být snad více odlišnější dokumenty než je Armadillo a Restrepo. Hledáte-li investigativní novinařinu a přesné zdokumentování aktuálních událostí v Afghánistánu je pro vás Restrepo. Fanouškům fikčních celuloidů spíše doporučím dánského Pásovce, už jenom kvůli filmové kameře a hudbě (jejíž použití nemá nic společného s jinými, konvenčními, dokumenty). Stejné téma, podobný zážitek ale naprosto rozdílná atmosféra a cesta k cíli. Začátek bych se nebál ani srovnávat s prvními minutami Cameronových Vetřelců - divák atmosfericky jenom čeká, že přijde něco většího. 75 % ()
Snímek, kde kameraman nesleduje na pětatřicátou klapku umělecké zájmy pintlich režiséra v křesílku opodál, nýbrž sleduje, aby primárně nedostal hedku od talibánce, bude asi vypadat trochu jinak, že? Armadillo je tak syrové, neučesané a nevypointované, že vysvětlí obsah hlášky "ty se asi moc díváš na americké filmy" lépe než tisíc slov. Armadillo má nulové umělecké, kreativní a morální vize, jediný záchvat občasné kreativity jsem zastihl ve střihu, na který měl kolega kameraman bratru více klidu. Často je všední a nudný, asi jako pobyt v zachlustané pouštní základně. V Armadillu nikdo neřeší žádné cool situace, nesype z rukávu žádné cool hlášky, u kterých předtím tucet lidí ze štábu řešil, jestli budou správně artikulovány a dost cool. Hudba je naflákána dost záhadně. Mrtví talibánci vypadají nervózní low-res kamerou jako beztvará hromda sraček, že to nikdy ani deset Spielbergů takhle odporně nenaaranžuje. Nejsou to pro mně žádný životňáky, ale vážím si - snad z logiky, že jich fakt moc neni - všech komorních válečných filmů, kde se podrobně řeší každá možnost smrti, každý zdánlivě bezvýznamný, ale optikou jednotlivce pro někoho zásadní, krok, jako to ukazuje třeba Umírání za dlouhého dne, nebo zdařilé vykreslení frustrace v logicky trochu nudném Jarhead, a myslím si, že úžasně daleko k jádru pudla zašel v deseti hodinách fanastický Band of Brothers, jenže jsou věci, které se filmem prostě ochcat nedají (70%). ()
Armadillo se často pohybuje na hraně "dokumentárnosti" a připomíná svými postupy spíše narativní filmy, kde se veškerý natočený materiál uzpůsobuje režisérově vizi (která nutně nemusí korespondovat s realitou). Upozorňuje na to prolog, epilog i zvolená vizuální stránka a doprovodná hudba. U některých scén je jasné, že musely prostě být inscenované či zpětně vykonstruované až ve střižně (například časté střihy záběr-protizáběr nemohl v reálu jediný kameraman natočit). To samozřejmě nemusí nutně vadit při natáčení subjektivního uměleckého dokumentu, ale v tomto případě to působí příliš nepatřičně a zbytečně manipulovativně - přičemž to vlastně rozmělňuje samotné téma filmu. Obzvlášť v kontextu perfektního letošního dokumentu Restrepo, vynikne jeho omezenost. Restrepo nabízí přesah a mimo vykreslení vojenského života na bitevním poli navíc dokáže zachytit situaci v Afghánistánu obecně, věnovat se např. i jeho obyvatelstvu a problému komunikace mezi zdejšími obyvateli a armádními příslušníky. Armadillo sází spíše na emocionální efekt, než na rozšíření divákova obzoru o novou perspektivu či zajímavé informace. ()
Galerie (14)
Photo © TrustNordisk
Reklama