Šťastní to lidé: rok v tajze

V různých dobách na různých místech se takto žilo. A i dnes se takto ještě někde žije. Dokument Šťastní to lidé ukazuje život v nedotčené a nezkažené krajině, kde ještě platí zákony přírody. Člověk tu žije ve sepětí se zvířaty, rostlinami a celkově divokou přírodou. Klade pasti, živí jej ryby, prodává kožešiny a je závislý sám na sobě a na tom, co mu tvrdý kraj "vydá". Pozoruhodný počin. (25.12.2013)

Jasně, byla za tím samozřejmě vidět ta neskutečná filmařská dřina, proti tomuhle je klasickej celovečerák procházka růžovým sadem. Ale jinak mě to nějak extra nebavilo. Chyběl mi tam nějaký silný příběh. Ten o psu roztrhaném medvědem mi nestačil. A silnější tam nebyl. Prostě ne! A pak je tu moje výhrada na adresu názvu: jací šťastní to lidé? Kdo tam kdy mluvil o štěstí? Nějaký komerční lovec, který tam jezdí jen na zimu, se zmínil o tom, že ho baví lovit. Ale to bylo všechno. Jinak se tam všichni jen klepali zimou, dřeli jak mezci a natírali se mazutem, aby je nesežrali komáři. Jestli jsou i tak šťastní, tak to pro nás páni režiséři nezaznamenali. Že pálí jednou v roce figurínu Paní zimy? Umí se bavit ještě nějak jinak? Nebylo tam o tom ani zbla. Název je návodný, ale zavádějící. (22.12.2013)

Snímek zachycuje rok z života lovců, kteří žijí ve vesnici Bakhtia u řeky Jenisej v srdci sibiřské tajgy. Jsou velice obratní při práci se dřevem, protože z něho dělají lyže, pasti, kanoe a chaty. Výroba kanoe dlabáním z jednoho kusu kmene stromu byla hodně zajímavá. Život tam mají lidé těžký, ale z dokumentu je cítit, že jsou svobodní a štastní. (07.10.2012)

Zpracováním velká nuda, ale obsahově velmi zajímavý dokument, který nám zprostředkovává pohled do jedné malé vesničky uprostřed Sibiře, kde je největším výdobytkem civilizace motorová pila a snězný scooter. Jsou to tvrdí lidé, ale žijí v souladu s přírodou a jsem přesvědčený, že psychicky mají mnohem přijemnější život než západní uspěchaná civilizace. Fyzicky je to však dřina, nemluvě o té šílené zimě a těch komárech...bzzzzzzzzzzzz. Děs! Každopádně příště bych vybral nějaké schopnější dokumentaristy, kteří by to pojali velkolepěji s monumentálními záběry tamní tajgy. Takhle to byla trošku nuda... (10.06.2016)

„Odkázáni sami na sebe, lovci cítí samu podstatu. Jsou to šťastní lidé.“ Když jsem v půli snímku obdržel tuto informaci, tak jsem konečně pochopil, že se dívám na špatný film. Z tváří lidí, kteří musí celý život makat nebo chlastat, do této chvíle totiž žádné štěstí nezářilo. Já jsem však toužil po pozitivním souznění člověka s přírodou uprostřed divočiny a dostal jsem jen portrét lidí, kteří co vidí, to zabijí. Snad půl filmu zabral technologický rozbor nástrah a to mne také nebavilo. Jediné pozitivum vidím v přírodě, v probouzejícím se Jeniseji a lidové tvořivosti při výrobě kanoe nebo lyží. Všechny další informace o Tajze mám v sobě ještě z dob, kdy se o ní psalo víc, než o ceně ropy za barel. A když ve mně konečně dokument vzbudil zvědavost otázkou, odkud berou pohonné hmoty pro sněžné skútry, motorové čluny, motorky či motorové pily, když nikde nevidím žádný Shell ani ropný vrt, tak jsem se to nedozvěděl. (19.09.2013)