O lásce a jiných běsech

V televizi jsem o tomto filmu slyšela, tak hned koukám sem a sem zděšená! Opravdu je to tak špatné? Knížka je totiž náááádhernáááá, jako ostatně všechno od Garcíi Márqueze. Fakt je, že Lásku v čase cholery jsem doteď neviděla a bojím se ji vidět, protože film obecně vždycky více či méně přistřihne fantazii a rozlet, se kterými čtete knihu. A G.Márquez vám obojího poskytuje dosytosti! Viděla jsem Kroniku ohlášené smrti a to se mi moc líbilo. Je fakt, že aby někdo zfilmoval jakékoli jeho dílo alespoň se ctí, musí být sám vynikající. Nestačí jen mít rád G.Márqueze. Je to můj nejoblíbenější spisovatel. Přála bych mu, aby jednou někdo zfilmoval některé jeho dílo tak dobře, jako se to povedlo Peteru Brookovi s Pánem much mého taktéž nejoblíbenějšího spisovatele Williama Goldinga, taktéž nositele Nobelovy ceny. Podle mého názoru by tou správnou osobou mohl být snad István Szabó, který je bedna, má srdce a umí točit filmy na jedničku....Ještě mě napadají Giuseppe Tornatore, Bernardo Bertolucci a Miloš Forman. Nejlíp by to ale asi uměl Fellini, jenže smolík... (13.03.2011)

Netradiční kinematografie Kolumbie a Kostariky ztvárnila jedno z děl Gabriela Garcíi Marqueze velice strhujícím způsobem, kde vynikly herecké výkony mladičké Elizy Trianové v roli Siervy Maríe a Pabla Derquiho v roli liberálního kněze. Film v plné nahotě ukázal, kam vede náboženský (i jiný) fanatismus, představovaný zde biskupem, který v touze pomstít se církevní vlažnosti markýzovy rodiny využije toho, že Sierva byla pokousaná vzteklým psem a byla léčena kacířským lékařem vypuzeným inkvizicí ze Španělska a nechá dívku zavřít do klášterní kobky ďáblem posedlých žen. Když pak má mladý kněz z dívky vyhnat Satana, záhy pozná, že se na dívce děje bezpráví a nakonec se do ní zamiluje tak, že je sám odsouzen inkvizicí za smilstvo. Divák se šťastného konce nedočká, děvče zůstává v klášteře... Velmi působivé dílo, které nemohu ohodnotit jinak než pěti hvězdičkami. (13.08.2014)

Gerald Martin ve svém životopise G. Garcíi Márqueze konstatoval, že García Márquez měl sice vždycky rád film, ale že to k jeho smůle byla jednostranná láska. Nejinak to dopadlo u adaptace novely O lásce a jiných běsech. Um a vidění režisérky filmu se nejenže zcela míjí s poetikou autora předlohy, ale zároveň je kinematografickým (a neumětelským) běsem. (05.03.2011)

Srdci neporučíš. Zakázaná touha v magické impresi prodchnuta romantickým hlazením a "erotickým" jemnocitem. Zapovězená láska, která jest uvržena do klatby vzhledem k nevhodným myšlenkám a skutkům řádu. Sierva s ruměnými lokýnkami a její milý "ranhojič" ve svém elysiu lásky, jako rukojmí svých citů, oběti dobové přísnosti, vyvrženci morálky v očistci nemyslitelné lásky. Definice tajů pozvolně propukající bdělosti prvního políbení, nevinného dvoření, doteků radosti a stesků lásky. I když v příběhu nepadnou ta kouzelná spojení "miluji tě," sálají z každé něžnosti, z každého pohledu, který řekne více než tisíc slov. Serenáda milenců v imaginárním souznění legitimní nezničitelnosti. Láska jako hřích, jako společenský zločin, jenž se nemilosrdně trestá. (23.04.2014)

(CINEMA MUNDI 2011) Mám za to, že by filmové adaptace literárních předloh měly obstát samy o sobě, aniž by divák musel znát onu novelu. I přes údajné zjednodušení (vynechání retrospektivních částí) a soustředění se na původně vedlejší dívčí postavu debut Hildy Hidalgo není dostatečně pochopitelný pro nečtenáře, jelikož ten nemá důvod prezentovanému kvůli nízké definiční hustotě iluze uvěřit. (Proč jsou zde postavy rodičů, když scény s nimi pozbývají smysl? Jaktože je tak velice snadné proniknout do žaláře? Z jakých důvodů ti dva spolu neutečou, když můžou? Uniklo mi něco, nebo motivem k zamilování se navzdory zákonům byl pouze sen? Tak by se dalo pokračovat do nekonečna, ale při zodpovězení jakékoliv z těchto otázek by se došlo akorát k tomu, že fikční svět nemá svá jasná pravidla, jednání postav je nemotivované atd.) Nejhorší ze všeho je ovšem svéřepá naivita díla, které je zaslepeně proticírkevní, na místo toho, aby vzbuzovalo nejistotu (tak je posedlá, nebo není?), polemiku a diskuze. Končí se akorát kýčařským výjevem, který dává jasně najevo, že jde především o vydolování emocí. Neplakal jsem, protože mi O LÁSCE A BĚSECH nedalo důvod uvěřit, nedonutilo k zamyšlení. (06.03.2011)