Na krok od nebe - Série 7

Všichni v tomto seriálu, ať už sympatičtí či méně sympatičtí, vypadají trochu zvláštně. Jako kdyby byli vybíráni podle nějakého speciálního klíče a neměli mít klasické a především souměrné rysy. Všichni jakoby měli buď moc velké oči, bradu, vysunutý nos, pusu, rýhu na čele nebo zvláštně napnutou a příliš hutnou kůži, což asi zdůrazňuje nějaké studiové líčení. Všichni na mě proto působí jako neobvyklé, uzavřené společenství (i geneticky). Muži jsou zde navíc nepříjemně přestajlovaní. Vlastně jediná „normální“ na mě z celé suity působí Manuella. Ta ovšem zase nosí několik let jedinou koženou bundu, jedinou kůži na krku a dvoje džíny. Jako kdyby tato veskrze moderní žena žila někde v jeskyni s partou nadšenců do prvobytoně pospolné společnosti. Ona ovšem, jako policejní inspektorka/motorkářka, bydlí celoročně v malé, skautsky polorozpadlé prosklené dřevostavbě bez koupelny, kde by přitom v zimě propálila půlku alpského lesa, a stejně by se nezahřála. Podobně excentricky posunuté jsou i příběhy mezi jednotlivými postavami. Šestá série (moje první) se mi docela líbila, i když mě tam často rozesmávala postava obstarožního „lesního“ seladona, po němž šílely všechny, i o dvacet let mladší ženy. Ale tato sedmá už mě vlastně ničím neoslovuje. I když prostředí je krásné a „stále se tu něco děje“. „Kriminální“ seriál není. Občasná vražda v okolí městečka jen tam, kde věčnému přetrásání vzájemných vztahů začne docházet dech, rozvíjí děj dál. Radovala jsem se, že je pryč podivná Karolína, ta se ovšem vrátila. Ale v této sérii pro mě stejně není nikdo, s kým se identifikovat, nebo někdo, komu fandit. Když ovšem potřebujete úplně vypnout, je to obstojná alternativa ke skutečně neshlédnutelně tupým českým seriálům vysílaným např. Primou apod. Pobavila záměna loga Apple na iMacích za generické logo „wifi“ :) (24.02.2024)