Recenze (1)
S tímto představením jsem se v Semaforu minul, ačkoliv právě v letech, kdy byl uváděn, jsem do něj příležitostně zavítal. Podnes na ty časy rád vzpomínám a záznam pocty Jiřímu Šlitrovi, složené z písní jeho i dalších skladatelů divadla, se snad celým tehdejším hereckým a pěveckým ansámblem i kapelou mě do nich přenesl. Nezapírám, že jsem tam chodil, abych se vrátil v čase, a dařilo se to bezchybně – tak jako nyní. Humor Jiřího Suchého mě provází od dětství podnes, a když poslouchám jeho letité písně, ožívají mé vlastní vzpomínky na chvíle, kdy jsem poslouchával, a okamžiky v dejvickém hledišti byly vlastně dvojznačné: přes mimořádnou bdělost a živou atmosféru se při nich cosi vracelo. Půvaby šlitrovské revue, uctivé i (sebe)ironické, jsou právě tohoto druhu: plejáda blýskajících se semaforských hvězdiček parafrázuje i imituje Šlitrovy písně s různorodým zdarem, ale s nadhledem, než na scénu přijdou Jiří Suchý a Jitka Molavcová, jejichž nástup se podobá konečnému ponoření do spánku. Ani s nimi však nepřichází sentiment ani nostalgie. Píseň za písní skládají semaforské universum a překvapivě mezi těmito obrazy převládají ty temnější, a méně poučený divák nestačí žasnout, že se nevrací do žádného ztraceného ráje, ale ocitl se v pochmurném surrealistickém snění. ()