Koncert hrůzy

Jedno sa musí nechať. Lucio Fulci nám v tejto sebareflexii predkladá toľko morbidity, až prestáva byť šokujúcou a stáva sa otravnou a odpudzujúcou. Čiže presne takou, akou je pre hlavnú postavu, o ktorej obsesiách film rozpráva. Fulci tak dosahuje režijného zámeru. Len škoda že je film natoľko psychologicky naivný, gore efekty smiešne amatérske a herci hrajú ako v telenovele. Fanúšikovia režisérskej “legendy” sa zrejme s nadsázkou pobavia, no neznalí po tejto skúsenosti sotva niekedy siahnu po inom jej filme. (29.10.2003)

Do Fulciho tvorby sa vôbec nevyznám a aj keď som vedel, že toto je také netypické dielo tak som si ho pustil. Ak mal teda, pán režisér skutočne takéto halucinácie, tak to mu veľmi nezávidím. V skutku sa mi to celkom páčilo. Kopec vrážd krvi, celkom akčné a po technickej stránke na dosť vysokej úrovni. Dej tu veľmi hľadať nemá zmysel, takže to je dosť mínus a k tomu niekedy ma dialógy neuveriteľne nudili. (12.05.2010)

Nápad by to bol dobrý a nosný, lenže má to jeden háčik. Príbeh sa vôbec nikam nevyvíja, príliš skoro spoznáme identitu vraha a vlastne sledujeme iba krvavé gore vraždy, či už Fulciho predstavy, alebo tie skutočné, ktoré pácha vrah. Žiadne vyšetrovanie, žiaden posun vpred, v podstate len sled podobných scén od začiatku až do konca. Niektoré vyšli lepšie, iné horšie, každopádne ide skôr o námet pre nejaký polhodinový vtip, vtedy by to mohlo fungovať skvele. (10.10.2021)

Fulci sa tentoraz teda vyznamenal :/ Obsadiť sám seba do titulnej úlohy ako režiséra Fulciho točiaceho tie svoje krváky z ktorých mu už riadne pripeká na mozog, no dajme tomu. Smola je však tá, že z filmu mám taký pocit, že to nie je ďaleko od skutočnosti. Horor teda fakt dokáže zblbnúť človeka. PS – z toho neustáleho vyslovovania Fulciho mena, mi bolo miestami už fakt zle. (31.10.2008)

V rámci Fulciho tvorby zcela ojedinělý počin, jeho de facto upřímná sebereflexe, podaná s velkým nadhledem. Fulci tady hraje sám sebe, režiséra totožného jména, kterému jeho filmy plné násilí už tak lezou na mozek, že ztrácí v reálném životě přehled o tom, co je fikce a co realita. Pohled na biftek v restauraci, či na muže s motorovou pilou, řezajícího dříví před Mistrovým domem, v něm vzbuzují představy plné cákající krve a uřezaných částí těla, které Fulci do filmu nastříhal ze svých předchozích filmařských počinů, nebo jsou zcela původní (ale ty jsou v menšině). Tyto své představy konzultuje se svým psychiatrem, který mu rovněž asociuje sadistického vraha. Zpočátku se to jeví zajímavě, ale když už se asi po dvacáté opakovala ta stejná situace (Fulci se tváří zničeně - splatter scénka - Fulci se tváří zničeně - splatter scénka... a tak furt dokola.), začne to trochu nudit, tím spíš, pokud ony znovu reprodukované scény z jeho předchozích filmů již znáte. Nutno ale říct, že tak hustý výskyt splatter scének v jednom filmu jen tak neuvidíte a díky Fulciho svobodnému tvůrčímu přístupu je tento film svým způsobem unikát. (13.10.2003)