POMO

Méně dramatická a více předvídatelná “sociálka” než Loachův předešlý film Sorry We Missed You, ale pořád lidsky a emocionálně angažující. Střet britské vesnické kultury se syrskými uprchlíky. Loach chápe i konzervativnost starousedlíků, kteří si coby dělnická třída prošli svým. A empaticky snímá kulturu a vnitřní bol přistěhovalců, kteří nejsou v ničem horší nebo méněcenný než “domácí”. Nejsilnější životní příběh má ale za sebou stmelovač obou kultur, provozovatel místního baru, kterému nechybí ani lokální výbušnost, ani pochopení či ochota pomáhat. Vizuálně tradičně jednoduché, ale lidsky úpřimné Loachovo režijní vedení, ze 100% zaměřené na postavy. [Cannes FF]

Další verze námětu o aféře mladého kluka s nevlastní mámou v jinak funkční rodině. Film je OK, psychologicky funguje na všechny strany i ve fázi zkomplikování situace a hrozícího provalení se pravdy. Ale mnohem dramatičtější, sexuálně živočišnější a zapamatovatelná je dánsko-švédská verze tématu Queen of Hearts. [Cannes FF]

Další výborný herecký výkon Sandry Hüller, se kterou dva filmy se letos potkali v soutěžní sekci v Cannes (druhým je The Zone of Interest). Přestože je hlavní postavou, celý čas nevíme, jestli je vina nebo ne. Má vesměv chladný výraz a projev, vražedkyni v ní cítíme, ale naprosto přirozeně hraje nevinnou. Skvělým tahem byl již její casting. Jinak hodně dialogový film delší stopáže, která zahrnuje taky soudní proces se zajímavým, procedurálním vyšetřováním tragické události. Režijně kvalitně vedený nejednoznačností v obtížném pátráni po pravdě. [Cannes FF]

Příjemný film o radosti ze života i přes všechny překážky, které nám přináší. Hlavní postava je vždy pozitivně naladěný pán, pro kterého práce uklízeče tokijských toalet není ponižující, protože chápe její důležitost v rámci společnosti. A společnost, lidi v ní vnímá s láskou a úctivě. Wim Wenders umí zajímavě vyprávět i každodenní život takového filmového hrdiny, a postupným odkrýváním jeho minulosti skrze postavy, které se objevují v ději, a trefně vybranými známými písněmi, umí definovat jeho vnitřní rozpoložení. Za každou veselou fasádou se vždy skrývá i kousek smutku. Skvělý výkon japonského herce Kōji Yakusho, který beze slov dokázal vyjádřit více, než by vyjádřil s nimi. [Cannes FF]

Skutečná událost. Druhá polovina 19. století, kdy byla církev ještě pořád z dnešního pohledu regulérní zločineckou organizací. Film divácky vděčného střihu komplexně zachytává vnímání událostí všemi zúčastněnými - židovskými rodiči, kterým církev násilně unese dítě za účelem konvertovat ho na křesťanství; bratra unešeného dítěte, který i po mnoha letech neoblomně věří v jeho záchranu; zástupců církve, kteří věří, že vykonávají boží moc; i samotného papeže, který si myslí, že jediný komu se musí zpovídat, je Bůh. Skličující bezpráví ovládané zaslepenou mocností, kterého plodem je odloučení, trápení se a ztráta rodinných pout i vlastní identity. [Cannes FF]

Křehký historický film o lásce k jídlu a lásce mezi Juliette Binoche a Benoîtem Magimelem, které ona láska k jídlu spojuje. Oba mistrovsky vaří, umí o jídle zasvěceně vyprávět a holdují gurmánskému pochutnávání si na něm. Značnou část stopáže tvoří elegantní pomalé záběry na přípravu jídla, další značnou část záběry na jedící lidi - je dva, nebo jejich hosty. Film se odehrává téměř výhradně v interiérech baráku, je dějově řídký a drží ho pohromadě jemně vyobrazený, vznešeně romantický vztah ústřední dvojice, plný vzájemné úcty. Pokud si libujete ve vaření, pečení a elegantním francouzském stolování, přidejte si k mému hodnocení jednu až dvě hvězdy. [Cannes FF]

Extrémně pomalá a divácky nevzrušivá “spirituální cesta” mladého muže za pochopením smyslu života, který se mu změnil ze dne na den tragickou smrtí jeho sestry. Dlouhé záběry, povídání si s lidmi, všední kulisy vietnamského venkova. Žádné gradování, žádný dějový vývoj jak jsme na něj ve filmech zvyklí. Ve třech úmorných hodinách. Neumím si představit rozpoložení, ve kterém by mi tento film mohl “více sednout”. [Cannes FF]

Veganství už je out - nejez vůbec a staneš se svatým. Pokroková Jessica Hausner opět komponuje báječné industry exteriéry i interiéry tentokrát s industriálním a pulpovým nádechem (ten luxusní barák je neskutečný) a příběhem zabředává do několika témat: nebezpečí mentorského manipulátorství, pubertálního hledání sebe sama a ironicky i do čím dál vyhraněněji se profilujících stravovacích trendů. Její abstraktní svět postaviček takřka wes-andersonovského střihu je hravý, vtipný i vážný, ale ještě pořád ne natolik vyzrálý, aby zanechal hlubší a přetrvávající dojem. [Cannes FF]

Armádní CGI dogy s deaktivovanými “čipy kontroly” koušou a žerou účastníky hromadné autonehody na zamlženém, rozpadajícím se megamostě 70 metrů nad oceánem. Jako vážně. Formulaické postavy s tradičně přehrávajícími, ječícími korejskými herci; všechny možné žánrová klišé včetně hlavního hrdiny v náklaďáku, visícím z mostu; a přiblblý happy end. Nebo čekali byste tady snad jiný end? [Cannes FF]

Metaforická noční cesta za svobodou a lepším životem. Maják se starým strážcem uprostřed věžáky zastavěného Libanonu, mystická vědma s losy štěstí a dvojice, mířící k pobřeží na loď, která je má vzít do Evropy. Všechno co se ve filmu řekne a uděje má meta rozměr blouznění, ale vzájemnou provázaností to drží po hromadě a hereckými výrazy tváří se stává takřka hypnotickým. Ale určitě ne pro každého. Typický kousek ze silně anti-mainstreamové Cannes sekce s příznačným názvem “Acid” (jako LSD). [Cannes FF]