Buena Vista Social Club

Skvělý dokument o odcházejícím světě legend kubánské hudby v čele s dnes již zesnulým Ibrahimem Ferrerem, který zemřel loni v srpnu ve věku 78 let. Díky tomuto nadmíru záslužnému, doslova objevitelském počinu pánů Coodera a Wenderse jsme mohli téměř na poslední chvíli nahlédnout do osudů a hudby téměř zapomenutých >soneros< , typických kubánských muzikantů, dnes na sklonku života živořících v jednom z posledních komunistických >rájů< na světě... Stejně vynikající je i samotný soudtrack. Neučesaně autentická a upřímná hudba s (-: banálními :-) texty ze života, která zasáhne i okoralá blahobytná evropská a americká srdce... - - - P.S. A nakonec je vlastně i jedno, kdeže vlastně stával ten starý dobrý společenský klub... :-) (19.02.2006)

Hudobnici znami po celom svete, z ktorych vsak ide skromnost a pokora. Ziju pre hudbu, ale nie pre peniaze. Chcu sirit lasku a stastie. Tento dokument ma velmi dojal. Tym viac, ze som ich pred dvoma rokmi videla nazivo a tito jednoduchi, ale fantasticki ludia maju hudbu v krvi a nic im nerobi vacsiu radost, ako ked ju citia aj posluchaci. (30.06.2015)

Americký multiinstrumentalista Ry Cooder vymyslel a zorganizoval projekt, ve kterém znovusestavil legendy kubánské tradiční hudby a Wim Wenders o tomhle projektu týkajícím se geniálního seskupení natočil dokument ... a tak vznikla (alespoň v ranku world music) legenda - Buena Vista Social Club. Je to archetyp, čistá krása a esence hudební i životní vitality, renesance těch nejlepších časů kubánské historie a vlastně ... oslava života! Smrt politice, ať žije hudba! ... Vivat La Cuba!!! Buena Vista Social Club... (05.06.2007)

Dokument, který mě dokázal zaujmout hudbou, kterou bych normálně rozhodně neposlouchal. Příběhy jednotlivých muzikantů jsou také zajímavé, ale třeba ze stejného soudku mě dokázal více zaujmout Mika Kaurismäki se svými Rytmy Brazílie. Proto se mi pozornost věnovaná tomuto snímku zdá poněkud přehnaná. (12.01.2004)

Je úžasné pozorovat skupinu kubánských staříků užívajících si zaslouženou slávu na koncertech v Amsterdamu a v Carnegie Hall, ale ještě úžasnější je pozorovat je doma, jak hrají domino, kouří jeden doutník za druhým a vypráví o svém životě. Nejvíce si musíte oblíbit především Ibrahima Ferrera, který pravidelně obětuje svatému Lazarovi rum ("Když chutná mně, musí chutnat i jemu"). Je neuvěřitelné, že tomuhle vitálnímu muži bylo v době natáčení přes devadesát let. Pobavila mě především procházka po New Yorku, kde hudební legendy z "Ostrova svobody" neuvěřitelně "perlí" ("Myslím, že to bude nějakej prezident" říká jede z nich a ukazuje na figurku Billa Clintona). Texty písní, které zazněly, jsou jednoduché a přesto vypovídají o životě více než mnoho. Stejný pocit jsem měla z dokumentu, nezazněla žádná velká slova a přesto z něj byla cítit velká pravda. Myslím, že to ale nebyla zásluha Wima Wenderse, ale hlavně a především všech těch charismatických osobností... (19.08.2005)