Příbuzenstvo

Příběh je typický pro tvorbu scénáristy Viktora Merežka, zato pro režiséra Michalkova málo charakteristický – umístěním do současnosti, žánrem skoro komediálním. Scénáristovi nejde nic vytknout, psal o tom, co znal. Mimojiné proto, že hlavní hrdince prototypem posloužila scénáristova tchýně. Tato postava, Maria Konovalova, je tak dobře napsaná, tolik silných momentů pro sebe má, že v prvních pěti minutách do sebe zamiluje a už nepustí. A i kdyby Nonna Mordjukova nebyla velká herečka, její repliky by udělaly práci za ni. Excentričnost Marie není samoúčelná, vyrůstá z upřímnosti, a takové postavy jsou vždy vděčné: divák se na každou další její scénu těší, protože si říká – co za kousek asi provede tentokrát -, a přitom vlastně dobře ví a předem cítí, jak asi se bude Maria pokaždé chovat: bezprostředně, od srdce a v souladu s vlastní představou o správnosti. Jako celek je pro mne film o ztrátě zdravého mezilidského kontaktu a lidech jako Maria Konovalova, neumějících nepřekonávat uměle postavené zdi neupřímnosti. Zeširoka podaný generation gap. Co se týče herců, pobavil mě Oleg Menšikov: zatoulá se do filmu asi na tři minuty, v naprosto nečekanou chvíli předvede svůj firemní pohled a la obětní beránek a pak zmizí beze stopy. Kdo se mi ale (kromě samozřejmého Jurije Bogatyrjova) herecky líbil, byla Světlana Krjučkova v roli velkoměstské dcery, při každé její scéně jsem si říkala – přesně, kolik takovýchto vdaných ženštin žijících bez kapky tvořivosti znám! Má duši produktu své doby, což je krásně vystiženo obrazem – její schopností k vůli trendu nosit brýle, přestože má ideální zrak a obručky zesměšňují její tvář. Film příliš neestetizuje prostředí kolem nás, což porovnáním s ostatními Michalkovovými filmy pěkně zklame, ale pouze kvůli panelákově ledabylé vizuální stránce nemám to srdce ubrat filmu byť jedinou hvězdičku. (24.08.2010)

Film byl uveden ve Filmovém klubu Alfa Sokolov v sezoně 1985/86 a musím ho vidět znovu, páč jsem jej v hlavě neudržela. (13.06.2014)