Takovej barevnej vocas letící komety
VOD (1)
Obsahy(1)
Celovečerní dokumentární film vypráví o Filipu Topolovi, skladateli, textaři, klavíristovi a zpěvákovi skupiny Psí vojáci, jehož tvorba zasáhla tři generace. Snímek odkrývá, jak se v životním osudu a postojích Filipa Topola odrážela doba před i po sametové revoluci, jeho posedlost hudbou a láska k Mozartovi, ale také jeho závažná nemoc. Celým filmem prostupují písně, které sám Filip Topol označoval za formu svých deníků, a jeho povídky, doplněné postřehy a vzpomínkami jeho životních souputníků a přátel. V neposlední řadě obsahuje záznamy rozhovorů s hlavním protagonistou v unikátních archivech, z nichž mnohé dosud nebyly publikovány. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (42)
Filmařina je to průměrná, v něčem až nepochopitelně odfláknutá (proč chybí popisky jmen účinkujících, míst, kde se to odehrává, dat atd.?!), nicméně Topol je natolik silná figura, že to s přehledem utáhne a kdo ho má rád, pošmákne si. Není tam nic rušivýho a tu rozmáchlou plochu celovečerního filmu je třeba ocenit. - Topol byl opravdu vynikající, originální muzikant, fascinující pianista a skladatel, dobrý zpěvák. Zejména ve srovnání s těmi drnkálisty z androše vynikne, že tohle byl skutečnej hudebník. Ty písničky nebyly banality typu C dur - G dur - mercedes, ale promakaný skladby. Je znát, že ho bavila "vážná" hudba a že byl hudebně vzdělanej (ostatně stejně jako autoři těch nejlepších českých songů - Ježek, Skoumal nebo Merta). Aj ta kapela hrála výborně, dýchalo to spolu, takhle to má vypadat. Žádný elektronický obezličky, poctivá hudba to byla. Narodit se v anglosaským světě, je z něj hvězda typu Nicka Cava, o tom nebudiž pochyby. Páč se ale narodil v malym Česku s jeho pokleslým hudebním vkusem určeným socialistickým popem a pivním zábavovým bibgbítem, mohl být rád, že jakž tak přežíval. Negativa: velká část jeho tvorby se nese v těžce sebedestruktivním duchu, navíc takovým jaksi s prominutím pubertálním ("pujčil jsem si pětistovku... v špinavý hospodě..." - koho tohle baví poslouchat, když je mu řekněme víc než 30? Bejt zamilovanej a vožralej - toť ideál patnáctiletýho romantika, něco, co je třeba překonat). Tématicky a textově je to v nepříjemně vysoký míře takový nějaký zastydlý, ustrnutý v sebedestruktivní pubertě. Topolova témata: hospoda, holky, jsem smutnej, prší, bar, holky, hospoda, deprese... Navíc tam nejspíš byla hlubší deprese, ty alba, toť věru záznam klinický deprese ("v duši mi vykvet velkej černej květ"). V jeho tvorbě chybí radost, uvolnění, běžný kladný emoce. Je to když ne od A do Z, tak od A do Y depoška. To dílo je kombinací deprese a systematický sebedestrukce. Byť, jak řečeno, hudebně je to bravurní. Je taky třeba říct, že to není tak, že autentický umělec se musí uchlastat coby čtyřicátník - viz třeba zmíněný Cave, Waits, Dylan, Cohen nebo x dalších, kteří zvesela jedou do pozdního důchodovýho věku. O vážnohudební první lize ani nemluvě - Bach, Beethoven, Mahler, totéž špičkový interpreti, třeba Richter nebo Michelangeli, ti žili skoro asketicky. Duch se vznáší nad vodami (né nad flaškou rumu), střízlivost je největšěí rauš a potřebujeme "velké zdraví" (Nietzsche). Jinak ale Topol vyryl velmi slušnej zářez do český kultury a za to mu budiž vzdán hold. ()
Psi vojaky mam stale v playlistu v aute, ale tohle jsem nedokoukal. Nezajimava nostalgicka vzpominacka. ()