Šutry v kapsách

Přehnáná očekávání přináší o to větší zklamání. Je tomu bohužel tak i v případě vůbec prvního animovaného filmu v hlavní karlovarské soutěži. Scénáristka a režisérka Signe Baumane se po úspěšných animovaných kraťasech pustila do celovečerního snímku, v němž vypráví o třech generacích své rozvětvené rodiny a jejich potýkání se s duševními chorobami. Je to téma velmi osobní a zajímavé, avšak vyznělo ploše, jelikož celý příběh nemá téměř žádnou dramatickou stavbu, pouze připomíná prezentaci o depresi. Silnější dvě hvězdičky hlavně za odvahu a místy nápaditou animaci. (07.07.2014)

Po smíšených pocitech z prvních nepříliš pozitivních kritik mě tento snímek vcelku příjemně překvapil. Jeho narace má spíše charakter obsáhlého rodinného alba, které procházíme stránku po stránce za doprovodu vyšinutého hlasu vypravěčky. Když se nakonec dobereme k její osobě a jejímu životnímu příběhu, odezní pocit skoku do neznáma a jednotlivé střípky rodinné historie, doposud zbytečné, začnou působit jako koherentní poselství. Po technické stránce je film zpracován kvalitně - animace má bezesporu svůj styl, který se vyznačuje originální kombinací stop-motion fotografie s prostou kresbou. Také mě zaujalo, jak film pracuje s barvami a stíny. 7/10 [KVIFF 2014] (08.07.2014)

Ano, forma je problematická, tempo je nevhodně rozložené a příliš nahuštěné. Vadila mi perspektiva filmu, tj. že hlavní postavy, ač vše aktivní ženy, byly neustále nazírány jako oběti rodiny a společnosti. Na druhou stranu, není to vymyšlené, skutečně to reflektuje součást soudobého diskurzu mladých lidí v Lotyšku. Postavy jsou celkově velmi Lotyšské, film je dobrým pohledem do národní povahy. Jde o vyloženě lokální snímek, jenže to jsou třeba veškeré české filmy vytvořené ve stejné době taky. Narozdíl od těch však nejsou Akmeņi manās kabatās otravné a pokud akceptujete, že jde o autorčinu zpověď poukazující na duševní nemoce a povaha autorky Vám nevadí, tak i sympatické a vtipné. (29.01.2021)

Čekala jsem něco jiného, než zpověď, doprovázenou animací. Autorská výpověď o rodinném zatížení a maniodepresivních stavech, které několik členů rodiny již dohnaly k sebevraždě, to bylo velmi slibující téma. Jen se mi zdá, že bylo zpracování tohoto tématu poznamenáno právě autorčinou nemocí a tak vznikl chaos - jak ve vyprávění, které nedrželo linii a nemělo střed, který by jej držel pohromadě, tak i animace neměly jednotnou tvář. Škoda promarněné šance. Navíc vypravěččin hlas byl vskutku nepříjemný a měla jsem již po pár minutách chuť před ním utéci.... (12.07.2014)

Sylvia Plath po Lotyšsku. Hluboce neoriginální film o depresi, který se autorka rozhodla zpřístupnit svým poněkud, ehm, výraznějším přízvukem v angličtině. Mně osobně příběhy o depresi baví, a tak dávám tři hvězdičky, ale připravte se na to, že ve filmu nejde o nic jiného než o osobní esej o životě autorky a její babičky, kterou doprovází obrázky. (09.07.2014)