Šutry v kapsách

Ano, forma je problematická, tempo je nevhodně rozložené a příliš nahuštěné. Vadila mi perspektiva filmu, tj. že hlavní postavy, ač vše aktivní ženy, byly neustále nazírány jako oběti rodiny a společnosti. Na druhou stranu, není to vymyšlené, skutečně to reflektuje součást soudobého diskurzu mladých lidí v Lotyšku. Postavy jsou celkově velmi Lotyšské, film je dobrým pohledem do národní povahy. Jde o vyloženě lokální snímek, jenže to jsou třeba veškeré české filmy vytvořené ve stejné době taky. Narozdíl od těch však nejsou Akmeņi manās kabatās otravné a pokud akceptujete, že jde o autorčinu zpověď poukazující na duševní nemoce a povaha autorky Vám nevadí, tak i sympatické a vtipné. (29.01.2021)

Velice osobní a otevřená zpověď Signe Baumane o bojích s duševními chorobami v její rodině. Baumane se daří vložit do její zpovědi i špetku humoru, což příjemně odlehčí poměrně těžké téma. Animace je krásně hravá a normálně by nechávala spoustu prostoru pro divákovu představivost, avšak je doprovázena neutichajícím vyprávěním samotné režisérky, a tak se na divákovu fantazii ani nedostane, neboť je mu přesně všechno vysvětleno, a to je dle mého velká škoda. 65 % (12.07.2014)

Rozvětvený příběh o rodinné kletbě a jejím zamlčování prorůstá do dalších propojených minipříběhů, které vytváří mozaiku z historických traumat Lotyšska za poslední století a postavení žen v dané zemi. Baumane logicky začíná vyprávění u své babičky a zakladatelky rodu, jež svým dětem předala mnohé, i když nechtěné dary. Celý film působí jako autorčina terapeutická snaha smířit se se svým stavem díky chybám starších žen v rodině a také si nemoc bez výčitek přiznat. Přijetí schizofrenie (bez pomoci farmaceutik) se pak uzavírá ve smyčce do podivné rovnováhy, která balancuje mezi uklidňujícím pokusem o sebevraždu a jejím úspěšným dokončením. ___ Nepřetržitý proud vyprávění a jeho spletitost zachovává pocit autentické rodinné historie, která se málokdy předává jinak než ústním podáním. Je ale věčná škoda, že Baumane nesehnala dostatek finančních prostředků a i když si s vizuálem pohrála (a občas zahlédnete kousek z Plymptona), některé pasáže vyloženě třou bídu s nouzí. (08.07.2014)

"Jednoho dne objevil mladý muž při cestě lesem v rybníce dívku, jež se neustále vynořovala a ponořovala do vody. Udělala jednu chybu, zapomněla si do kapes dát kameny. To já, kdybych se rozhodla spáchat sebevraždu, přesně vím, jak na to." Takhle nějak začíná Signe Baumane svůj z velké části autobiografický snímek a téma sebevražd, sebeubližovaní, ubližování a duševních poruch se s ním v jakési tragikomické atmosféře nese po celou dobu. Deprese, schizofrenie a jiné psychické problémy provázejí ženy této rodiny už po generace a právě hlavní hrdinka v rámci jakési vlastní terapie postupně pátrá a představuje problémy jejích příbuzných. Animace si šikovně pohrává s metaforami a samotným vyprávěním, ač je ovšem téma jakkoliv zajímavé, začíná být po určité době celé pojetí příběhu i jeho zpracování stále stejnější a lehce nudné. Je to škoda, v této formě se šlo se všemi nápady i situacemi vypořádat mnohem kreativněji. (08.07.2014)

Čekala jsem něco jiného, než zpověď, doprovázenou animací. Autorská výpověď o rodinném zatížení a maniodepresivních stavech, které několik členů rodiny již dohnaly k sebevraždě, to bylo velmi slibující téma. Jen se mi zdá, že bylo zpracování tohoto tématu poznamenáno právě autorčinou nemocí a tak vznikl chaos - jak ve vyprávění, které nedrželo linii a nemělo střed, který by jej držel pohromadě, tak i animace neměly jednotnou tvář. Škoda promarněné šance. Navíc vypravěččin hlas byl vskutku nepříjemný a měla jsem již po pár minutách chuť před ním utéci.... (12.07.2014)