Marla Singer

Hororová klasika s ikonickým monstrem - ale především skvělý gay film. Díky trochu kašírované výpravě a přepjatému hraní už dnes Whaleovo zpracování působí úsměvně, ale původní motiv hrůzné jinakosti přetrvává a mění se v mrazivý úšklebek. Mladý pán Frankenstein se těsně před svatbou odebere do odlehlého mlýna, aby zde prováděl „experimenty“ na umělém muži. Frankenstein ví, že jeho konání je zvrhlé a protivící se Bohu, ale nemůže si pomoc. Po intervenci od starostlivé snoubenky a pohrdavého otce zkouší chvíli žít tak, jak se od něj očekává, ale monstrum se osvobodí a hrozí, že vše zničí. Přes snoubenčiny prosby se tak Frankenstein v den svatby vydává do kopců, aby monstrum vyhledal… A pokud tohle všechno působí jako mimoděčné tiky, stačí se podívat na grandiózní finále, kdy monstrum Frankensteina unáší do mlýna, aby byli spolu jako dřív. Přičemž je následně zlynčuje dav vesničanů a v roubovaném závěru připíjí šťastný otec na pokračování svého slovutného rodu. Dr. Frank-N-Furterovi pak o čtyři dekády později stačilo ujít jen pár kroků navíc. ___ P.S.: Whale byl v době natáčení filmu dávno vyoutovaný.

Narozdíl od Filmů našeho dětství se Hračky ještě dokáží vyhrabat z díry fanouškovského servisu a brutálního infotainmentu. Pořád sice jde o celkem rutinní dokument, který se veze na mileniálské nostalgii a hláškujícím vypravěči, ale díky různorodé skupině dotazovaných aspoň nabízí nějaké širší souvislosti. Jednotlivé díly ukazují hračky od vývoje, přes mánii až po úpadek a zdaleka nekončí jen historkami z natáčení jako zmíněný filmový sequel. Z rozhovorů vyplývá také fungování plastikového pekla jménem hračkářský průmysl, bizarní mezinárodní dohody, patentové války, provazování s médii, marketingové strategie a samozřejmě hackování dětí skrze focus groups. Je škoda, že se všechny tři série zaměřují spíš na značky, které se v obměnách na trhu stále objevují, a viditelně se tak krotí ohledně jejich kritiky.

Le Mans '66 funguje jako montážní linka se skleněnými stěnami, takže když na konci vyjede hotové auto, svezete se s ním na falešném pocitu konstruktérského rauše. Pro závodní filmy je vedlejší linie s politikou týmu nebo sponzorů standardní věc a vytváří pnutí mimo trať, samotný aspekt navrhování stroje stál ale obvykle stranou. Tady se konstruktérská linka naopak od začátku zdůrazňuje a díky vysvětlení tří základních principů slouží jako skrytý průvodce závodem. První je aerodynamika, která se vyřeší celkem rychle, druhý je (pod)řazení a třetí brzdy - protože se všechny rizika řeší od začátku, vyhne se Mangold klišovitému detailu na součástku, která se za chvíli dodělá a způsobí nehodu. Problémové díly auta zkrátka sledujete celou dobu, takže lze těžko odhadnout vnitřní vadu, a navíc získáte pocit, že rozumíte mechanice auta. Stačí, když Miles v jednoduchých příměrech vysvětlí namachrovanému řidiči, že si neměl pořizovat přeplňovaný motor, když neumí řadit a pak si se Shelbym prohodí pár konstrukčních vylepšení. Podobně funguje i scéna se synem a mapou Le Mans, která by vám měla vytanout v hlavě, když se Ford s Ferrari vzájemně stíhají na rovince. V průběhu závodu tak do sebe všechny pečlivě vysoustružené části filmu zapadnou, mechanismus se sepne a do sedadla vás zatlačí kamera škrtající o vozovku a především zvukový monument skřípění a nabírání otáček. Vrchol filmu ale postrádá jakýkoliv afekt, sounáležitost cítíte hlavně se strojem a nikoliv jezdcem – a navíc ho téměř zastínila scéna se zběsilou jízdou rodinným station wagonem, což je příjemná ironie u snímku o sportovních autech. Le Mans '66 je zkrátka pochromovaná slavobrána, filmová verze Bugatti stepu a ideální vstupní film pro všechny, kteří se k automobilovým závodům nikdy nedokázali úplně vztáhnout. Problém je, že se kolem aut motají lidi, jejichž konstrukcí se nikdo příliš nezabýval.

Utrpení mladého Šindžiho pro devadesátkové rozervance. Někdejší modla z hlediska animace prakticky nezestárla a nově zrestaurovaná verze se krásně vpaluje do sítnic. Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděla tak čistou práci s formátem 4:3 – a to je taky to jediné, co mě donutilo sérii dokoukat. Příběh apokalypsy, linie hlavních postav i jednotlivé epizody jsou rozlámané na nespojité kusy a skoro pokaždé se dovlečou ke konci stopáže dřív, než dokončí byť jedinou širší myšlenku. Pohromadě sotva drží už první třetina dílů, sešitých z teenage soap opery a ultimátního boje proti antropoholokaustu, což se omílá každou epizodu. Následující díly zvolní tempo útoků a nasadí flashbacky, jež docela slibně otvírají motivy (an)organiky, nadnárodního komplotu a osobních traumat… dokud je nespláchne do kanálu projekt instrumentality. A pak už se rozjede jen stroboskopická montáž s voiceoverem citujícího Freuda/Kanta/Junga 101. Vlastně je to hrozná škoda, protože jednotlivé prvky a detaily nepůsobí nabubřele ani tak prázdně, až jejich nedořečenost a rozháranost z nich dělá afektovanou plejádu, kde je každá postava archetyp nebo chodící diagnóza.

Blomkamp se vrátil ke svému debutu a dál rozvíjí téma střetu s mimozemskou civilizací - jen škoda, že ho nepokrytě vykrádá. Rakka má nepochybně i svoje vlastní a působivé shockery, malebné jako vyhlídka z Eiffelovy věže, ale production design zůstal prakticky totožný a stejně tak paradokumentární (pro Steam uživatele fps) snímání. První díl sotva drží pohromadě a působí spíš jako trailer, což by nevadilo, pokud se tahle náhodná skladba vysvětlí v pokračováních. Otravný je ovšem vlezle popisný voice over, který nejenom, že jednotlivé úseky nijak logicky nepropojí, ale popořadě odříká všemožná válečná klišé. Ano, válka je amorální. Ano, v extrémních podmínkách se lidé chovají a přemýšlejí odlišně. Další prosím.

Když z paměti kreslíte lidskou tvář, mimoděk do ní zanesete i vlastní rysy. Nedávná ztráta zraku uzavírá Ingrid mezi čtyři stěny povětšinou prázdného bytu, kde se zabořená v křesle snaží pomocí obrazových vzpomínek a vymyšlených příběhů zrekonstruovat a udržet svět, jaký dříve znala. Do zpočátku neviného 'zrakového' cvičení ale stále častěji pronikají detaily z jejího vlastního života, které přerůstají autorce přes hlavu, až se do stanou do fáze, kdy realita, niterné strachy a fikce splývají. ___ Slepá zcela přebírá imaginární vidění hlavní postavy - byt se tak může zdát nezaplněný (Ingrid v hlavě neudrží všechny věci rozmístěné po pokoji) a vyprávění se neopodstatnělým střihem přesune z kavárny do busu a zase zpět nebo se stáčí ke zcela absurdním situacím. Nejvýraznější formální složkou je ale nadhled: jednak černý sebeironický, jež se nebojí tnout do živého, a jednak sebereflexvní ve filmovém vyprávění a procesu utváření příběhů.

Lepší vládnout středověku než v multiplexu ohýbat hřbet. Naprosto ojedinělý divácký zážitek, za který si ovšem German vybírá od publika nemalou daň. Doslova pocítit hnus světa, jež nezná krásu, staví na známé ruské škole dlouhých jízd, složitě komponovaných záběrech a zahlcené scéně, zobrazené výjevy jsou ale v přímém konstrastu s obvyklou obrazomalebnou formou. Filmová adaptace si s knihou v zásadě dělá co chce a bez znalosti předlohy nezbývá než tápat v pološeru a chytat se každého slova. Kamera orientaci v ději nijak neusnadňuje, naopak volně přechází od dokumentárního náhledu (steadicam, narušení čtvrté stěny), k vidění hlavní postavy nebo k bohorovným přezíravým přeletům nad bezútěšnou krajinou. Obscénost, krutost, hloupost, lidské útroby ve všech podobách a zoufalý boj rusovlasého démona o záchranu lidstva se ve svojí extrémnosti propadá až k samoúčelným výjevům (samozřejmě, že první věc, na kterou po upadnutí do mdlob běžně narazíte, je oslí erekce a střídání stráží na latríně, než se vydáte dál ulicí). V rámci celého Germanova 'nausea' gesta se ale zdá směšné vytyčovat hranici o přípustnosti daných obrazů. ___ V zásadě se první půl hodinu otrkáváte, následně zjišťujete, že úvodní prohlídka panoptika poskytuje základní rámec příběhu, takže se další hodinu snažíte spojit si postavy a dialogy do souvztažného logického rámce, jež by osvětlil celé směřování snímku, a poslední hodinu se už jen necháváte unášet obrazy a propadáte depresi, ať už děj chápete nebo ne.

Novodobý western uprostřed nejmrazivější díry někde na středozápadě, kde jsou v rovnocenné bídě všichni obyvatelé pokrevně spříznění a zatažení do vaření perníku. Ree by si nejraději nazula kanady, sklapla paty k sobě a jako v případě červených střevíčků odletěla kamkoliv, hlavně daleko. Na krku jí ale visí dva mladší sourozenci, nemohoucí matka a celý jejich pozemek, který otec zastavil na kauci a beze stopy zmizel. Samostatné pátrání v uzavřené komunitě zdánlivě nikam nevede, jenže kdo by taky prásknul práskače. ___ Depresivní thriller s devastující atmosférou kraje na konci světa a nekonečným blouděním ode zdi ke zdi si rozhodně nezaslouží nálepku pouhé 'feministické variace' na klasické téma a promítání z (už v době vzniku) raritní a znatelně použité pětatřicítky dokresluje celý nehostinný obraz Winter's bone.

Čtrnáct minimalisticky komponovaných výjevů z rodinného dramatu s křesťanskou symbolikou zní jako typ filmu, u kterého bych si dřív uhryzala nohu, než abych ho dokoukala, Brüggemann ale dokáže balancovat přesně na hranici mrazivé nevyhnutelnosti tragédie a černého humoru, takže v blízké době si Kreuzweg chystám pustit znovu, jen co vypadnu z festivalového kola. Snímek nabízí skvělý vstup do otázek radikálního katechismu, kdy divákovi předříkává křesťanská dogmata, aby je následně v praxi překroutil. Už úvodní teologický militarismus a popírání druhého koncilu obracel vnitřnosti a zatínal pěsti - a je věčná škoda, že si Mel Gibson místo tiskovky jen nezávazně pokecal s Markem Ebenem. Pax tecum.

Hudební komedie o vyšinutém frontmanovi experimentální kapely s přílepkem v podobě zrzavého loosera od pohledu slibovala vítanou přestávku mezi publikum devastujícími molochy převlečené za artové filmy - bohužel pro Franka jde ale o jednorázové divácké použití a smutné zjištění, že ostrovní produkce nezajišťuje už ani průměrné dávkování suchého humoru. Při příjemně trapném úvodu s 'vnitřně' skládajícím Jonem bez hudebního sluchu za to se zoufalou potřebou po pozornosti ještě netušíte, že přebere roli vypravěče po celou dobu filmu, navíc z velké části typickým haha glosováním na sociálních sítí (kritika společnosti jemná a nenápadná jak rána kladivem do hlavy), jež se ke konci mění v srdceryvné pokání. Film zachraňuje jen papundeklová hlava Fassbendera, pohrdající pohled Gyllenhaal, pár pokusů o sebevraždu a záznam z nahrávání jedné celé skladby. Hashtag: gingersdonthavesouls