Louky znovu rozkvetou

Přesně sto let po vypuknutí první světové války točí třiaosmdesátiletý Olmi jeden ze svých nejlepších filmů - podle vzpomínek svého otce, který tam bojoval. S pokorou a přímostí, která v dnešní kinematografii nemá obdoby, vlastně docela tiše divákům vyjevuje svůj děs z představy, že svět zachvátí podobná válka potřetí. Naprosto fascinující práce se zvukem a principem zcizování, pro (spoiler) mrazivý efekt použití reálných záběrů z bojišť v závěru filmu. Mistrovská suverenita tvůrce, od kterého nikdo už pěkných pár let nic moc nečekal. Zjevení, které se nezatěžuje nějakým lpěním na technické dokonalosti v rovinách, které nejsou podstatné. (05.11.2014)

Louky se znovu zazelenají... "al mio papá, que quand"ero bambino mi raccontava della guerra, dov'era stato soldado - mému otci, který mi jako dítěti vyprávěl o válce, v níž bojoval". Mně o téže (?) válce musel vyprávět můj děda. Vyprávě mě o tom, jako voda v řece Piavě byla odporně červená... Nechtějme se téhle války učastnit ani ve filmu, nechce to ani Ermanno Olmi. Jako by ho válka ani nezajímala, tak jako vojáci přežívající dole ve špeluňkách (špeluňky nám hořely, kamarádi padaly, smutná byla podívaná na ty raněný...), i on pátrá někde dole a uvnitř: jedna jednotka jedné armády v jedné válce. (17.03.2020)

Olmiho novinka mi trochu pripomina jeden z jeho predchozich filmu Il Mestiere delle armi. I tam jsme sledovali zimni utrapy vojska (tam v 16. stoleti, tady za prvni svetove valky). Mestiere ale byl stylove cistsi a mel absurdni pointu. To ale neznamena, ze by Torneranno i prati nebyl skvely film. Osobne ocenuji jakesi ztiseni v kontrastu s hlukem valky, detaily s liskou a "zlatym" modrinem i uveritelnost kazdodennosti i ostry nazor. Uveritelnost a drobne detaily byly ostatne vzdy Olmiho poznavaci znackou. (05.11.2014)

Skôr zdĺhavá psychologická štúdia nachcípaných chlápkov v zákopoch, než vojnový film. Parta zničených zasoplených talianov, zababušených po uši, ovešaných obrázkami z domova, čaká v zákopovom kryte a medzi bombovými útokmi pospávajú, spomínajú, nabíjajú a zasa vybíjajú pušky. Aspoň občas z nich mohli vystreliť, ale to by do filmu vnieslo asi primoc akcie, takže sa len poflakujú medzi spacími pričňami a okienkami bunkra. Nestáva sa mi, že v našom domácom kine zaspím, takže som sa snažil napriek všetkému hrdinsky vydržať a asi 10 minút pred koncom položím do tmy otázku: už to dopozeráme, či? Odpovedalo mi len tiché manželkino odfukovanie. Asi toľko. Nebolo to vyslovene zlé a ako narkóza namiesto večerníčka to určite svoje miesto nájde. Rušivé boli hádam len tie občasné dunenenia bombových útokov, z ktorých sa dalo evidovať len to hrmenie, ale to nestačí odohnať nutne privolaný spánok. 2* za večerný balzam na nervy. (15.07.2021)

Žádného Olmiho příznivce nepřekvapí, že režisér se ani na stará kolena nehrne vstříc plnému kinosálu. Ve "Vrátí se louky", filmu obsahem odkazujícím k Bernardovým "Dřevěným křížům", formou snad k Malickově "Tenké červené čáře", zas jednou staví na světonázoru humanisty, tvůrčí prostotě a pokoře, zkušené práci s atmosférou, psychologií a realistickým detailem ; z války a nočních zasněžených hor tvaruje bezdějovou báseň v obrazech a zvucích. Poslání je - jak jinak - čiré a nadčasové : jedny válka smete, do zbylých se otiskne ; a ze všeho nejtěžší je odpustit. (28.05.2016)