24. Den

Na tomhle filmu se mi líbí, že nemá žádné velké umělecké ambice, jako většina takových komorních dramat. Odehrává se prostě téměř jenom v jednom pokoji, kamera je autenticky slabá, a všechno stojí a padá na výkonu hlavních dvou představitelů. Samozřejmě oba dva hrají výborně, člověk jim fakt všechno věří. Většina dialogů má taky takový civilní nádech, který přidá na pocitu, že se to opravdu může stát. A jinak zápletka je celkem zajímavá, ale nic ohromujícího. Je to napínavý, a je to zábavný, to je hlavní. (28.03.2012)

Drama o odpovědnosti v sexu. 1) Dílo je divadelní hra, která bůhvíproč touží po filmových metách, ale přitom na ně nemá. Chtělo by se přihodit bonmot typu - lepší průměrná hra, než špatný film, ale ta hra je vážně dobrá._____ 2) Bohužel nic z toho, co lze označit za nadprůměr, nemá co do činění s filmem. Filmová režie, kamera, hudba...nic. Zajímavý scénář (divadelní), odpovídající herecké výkony (divadelní). (31.01.2009)

Mám ráda divadelní hry ( i když je spíše čtu), mám ráda záznamy divadelních představení a mám také v oblibě filmy vznikající dle nich, protože tak nemusím do divadla... :-) Ne teď vážně. 24. den jde do extrémů, nejenže je to doslovný filmový přepis, ale zrežíroval si ho sám autor a režisér divadelního představení. Takže díru do zaoceánských kin určitě tento minimalistický projekt neudělal. Stejně jako příliš neoslovil mě. Neumím přesně detekovat, kde všude to skřípe, zda ve hře samotné nebo v obou hlavních představitelích (bez milosti přiznávám, že právě díky nim jsem se k 24. dnu dostala). Ale nějak jsem zjistila, že mě tak v polovině "představení" přestalo zajímat jak to skončí, čímž nechci říci, že by bylo záměrem této hry ukázat nějaké super dechberoucí finále, to rozhodně ne. Beztak má divák jen dvě možnosti. Spíš je problém v rozvláčné až nezáživné režii, která si občas odskočí do modrého flashbackového videoklipu, který není moc(vůbec) důležitý, a který mě osobně rušil v divadelním prožitku. Námět by byl fajn, i myšlenka by se našla. Prostě a jednoduše zajímavý dramatik a divadelní režisér nemusí zákonitě být dobrým režisérem filmovým, což myslím u 24. dne sedí. (19.01.2007)

Filmy podle divadelních her mají už od základu omezené možnosti, protože jakkoliv se snaží vzbudit dojem, že nejsou ohraničeny prostorem a hereckými výkony, většinou s tím stejně nic nenadělají. Ve 24. dnu se o to dokonce pokoušel tvůrce natolik úpěnlivě, že „antidivadelními“ prvky málem zničil svůj jinak skvělý film. Palba vynikajících dialogů, slovní přestřelky mezi oběma hrdiny, kteří se vzájemně oťukávají, snaží se chytit za slovo a zároveň si dávají velkého majzla na to, aby něco nepředloženého neřekli sami, je ukázkovým příkladem skvěle odvedené práce. Cit pro načasování jde ruku v ruce s vynikajícími hereckými výkony Jamese Marsdena a Scotta Speedmana, kteří se navzájem nepřehrávají, ale stále nechávají dostatečný prostor tomu druhému, takže výtečně gradované „two man show“ žene film kupředu. Problémem je, že to jsou všechno věci, které bych mohl napsat zřejmě i o původní divadelní hře, která musí být s dobrými herci na divadle bezchybná. Jako filmový režisér ale Piccirillo značně pokulhává, třebaže se snaží svému dílu (napsal i původní divadelní hru) vtisknout filmový punc, co mu síly stačí. Bohužel všechny ty prosvětlené němé flashbacky jsou zbytečné, zmatené, mizerně natočené a s minimem jakékoliv informativní hodnoty (stejně se to všechno potom dozvíme z dialogu). Podobně obtěžující je i složitá střihová skladba filmu s nelineárními přechody mezi jednotlivými krátkými záběry, které tím nenabývají na dynamičnosti, jak si zřejmě režisér přál, ale naopak matou a bourají stavbu filmu, který by bez podobných berliček mohl být malým klenotem. Takhle je jen skvělý. (15.11.2005)

Nevšední komorní drama, dávkované s rozmyslem a bez nadměrných ambicí konkurovat "velkým" filmům. Přemýšlel jsem o tom, v čem je problém. Proč film, který mě napjal jako strunu a upoutal jako máloco, není obecně známý, vychvalovaný a kladený za vzor ostatním přepisům divadelních her. :-) Poslední otázka je asi složitější a ještě se k ní vrátím. Pokud jsou ale důvodem nízkého zájmu klíčová slova obsahu filmu, "homosexuálové" a "AIDS", je na místě říct, že jsou spíš východiskem zápletky než cílovým tématem. Chápu to tak, že protagonisté jsou dva muži prostě proto, že kdyby byl jeden z nich žena, divácké sympatie by byly automaticky na její straně, ať by byla únoskyní nebo unesenou. Konflikt postav se točí kolem zodpovědnosti za následky postelového úletu a při obsazení "muž versus žena" by šlo o stereotyp, běžně vídaný v každém druhém filmu napříč žánry. Napětí by brzy ztroskotalo na předsudečné platnosti dvojího metru a bylo v zájmu poutavosti příběhu takovému nebezpečí předejít. A možná že se pletu, nicméně účinek výsledného filmu, nezatíženého otravnou genderovou problematikou, dává mé teorii zapravdu. Dva muži, mezi kterými sice v minulosti cosi bylo, ale z jistých důvodů ani jednoho neláká recidiva, jsou v tomto případě zkrátka zajímavější a není ani zdaleka zřejmé, kdo z nich je "oběť" a kdo "vrah". 24. den navíc není žádná společenská agitka, neklade si ambici vynášet obecné soudy. Jde jen o příběh dvou konkrétních lidí. Jejich pravou tvář odkrýváme postupně, v sérii dějových zauzlení, promyšleně kladených napříč dějem jako drobné časované nálože. Teď k tomu divadelnímu "problému". Pokud někdo píše o filmu jako "příliš divadelním", obvykle ta slova použije jako zástupný výraz pro něco statického, nedostatečně vizuálního a podobně. Ale proč se na to nepodívat z opačné strany - není "divadelnost" naopak svébytná, těžko zastupitelná kvalita, příblížení se postavám na dosah, vstup do jejich světa? V příbězích jako je 24. den (ale taky třeba Slídil nebo Podivný pár) je podle mě taková divadelnost pravým požehnáním. To, že autor hry jako režisér neexhibuje, proto považuju za rozumné a prospěšné. 90% (26.03.2010)